Mistr a Marketka [cs]
- Автор: Булгаков Михаил Афанасьевич
- Год: 2009
- Язык: чешский
- Переводчик: Alena Moravkova
- Жанр: Советская классическая проза
Электронная книга - «Mistr a Marketka [cs]». Краткое содержание книги:
Práci nad románem Bulgakov obnovil již v roce 1931. Ve druhé verzi se objevuje postava Markéty a Mistra a román získává definitivní název Mistr a Markétka (Мастер и Маргарита). V pořadí druhá verze byla dokončena v roce 1936. Dílo v této podobě již obsahovalo větší část zápletky i všechny důležité pasáže. V roce 1937 Bulgakov román ještě jednou zredigoval a do názvu doplnil podtitul Fantastický román. Začišťováním a slohovým pilováním textu (za pomoci své ženy) se zabýval téměř až do své smrti — poslední úpravy rukopisu jsou datovány 13. února 1940 (necelý měsíc před Bulgakovovou smrtí). Román je tak fabulačně završen. Bulgakovova žena však pokračovala v redikci románu až do roku 1941. Některé ze zbývajících a Bulgakovem i jeho ženou nepostřehnutých rozporů jsou přesto předmětem kvízových otázek znalců autorova díla (Mistr je např. v Kapitole třinácté hladce oholen, zato v Kapitole čtyřiadvacáté — dějově následující za několik hodin — má dlouhou bradku).
Cenzurovaná verze (12 % textu vynecháno, ještě větší část pozměněna) byla poprvé publikována až v roce 1966 v časopise Moskva (ročník 1966, č. 11 a ročník 1967, č. 1). Text odstraněných a upravených částí vyšel samizdatově a byl doplněn o údaje nezbytné ke kompletnímu nahrazení originální verze. V roce 1967 nakladatelství Posev (ve Frankfurtu) vydalo kompletní verzi (právě díky samizdatovým doplňkům). Rusko se prvního necenzurovaného znění dočkalo až v roce 1973, kdy v nakladatelství Chudožestvenaja Litěratura (Художественая Литература) vyšla verze opírající se o rukopisy sepsané do začátku roku 1940. Toto znění bylo považováno za kanonické až do roku 1989, kdy byla za pomoci redaktorky Lydie Janovské vydána verze respektující veškeré existující rukopisy.
Na kulatém stole bylo prostřeno k obědu a mezi talířky s jídlem stálo několiklahví. Odkud se všecko jídlo a pití vzalo, Markétka ani Mistr nevěděli. Když se probudili, našli stůl plný. Spali až do sobotního západu slunce a cítili se jako znovuzrození, jen oba pobolíval levý spánek, jediná připomínka včerejších dobrodružství. Došlo u nich spíš k výrazným psychickým změnám. O tom se mohl přesvědčit každý, kdo vyslechl jejich rozhovor ve sklepním bytě. Ale nablízku nebyl nikdo, kdo by je poslouchal. Dvorekměl tu výhodu, že byl skoro vždycky prázdný. Lípa a vrba za oknem se zelenaly a šířily jarní vůni, kterou lehký větříkzavál do sklepa. „Zatraceně!” vykřikl náhle Mistr. „Když si pomyslím…” Prudce zamáčkl oharekdo popelníku a sevřel hlavu do dlaní.
„Podívej, ty jsi přece duševně nenarušený člověk, nikdy jsi nebyla v blázinci… Vážně věříš tomu, že jsme byli včera večer u satana? Jsi o tom přesvědčena?” „Naprosto,” přikývla.
„No ovšem,” prohodil ironicky, „zdá se, že místo jednoho pomatence jsme teď dva!” Zvedl ruku k nebi. „Ne, v tomhle aby se čert vyznal, na mou duši…,” posteskl si. Místo odpovědi se Markétka vrhla na pohovku, divoce se rozesmála, kývala bosýma nohama a pakzasténala: „Já už nemůžu… ach bože! Jen se na sebe podívej, jakvypadáš!” Když se dost nasmála, zatímco si Mistr rozpačitě popotahoval ústavní podvlékačky, zvážněla. „Máš pravdu,” pronesla, „čert aby se v tom vyznal. Nechme to na něm, on už si poradí.” Oči jí zajiskřily, vyskočila, zatočila se po pokoji a pokřikovala: „Jakjsem šťastná, jakjsem šťastná, že jsem se mu upsala! Teď nezbývá, než abysžil s čarodějnicí!” Po těch slovech se mu pověsila na šíji a líbala ho na rty, na nosi na tváře. Zaplavily ho prameny rozpuštěných černých vlasů a tváře i čelo rozpalovaly její polibky. „Vážně, vypadáš teď jako divoženka.”
„Nezapírám,” odpověděla Markéta, „jsem divoženka a docela se mi to líbí.” „No dobrá,” promlouval Mistr, „ať jsi co jsi. Báječně! Mě zasvytáhli z blázince… ještě lepší! Dejme tomu, že už jsme se vrátili, a doufejme, že násvšichni nechají na pokoji… Ale poraď mi, pro všecky svaté, co dál? Z čeho budeme živi? Myslím teď na tebe, věř mi!” Vtu chvíli se v okně objevily boty s tupými špičkami a část proužkovaných kalhot. Paksi kalhoty dřeply a čísi podsaditý zadekzastínil výhled. „Alois, seš doma?” zeptal se za oknem čísi hlasnad kalhotami. „Už to začíná,” řekl Mistr.
„Hledáte Aloise?” zeptala se Markéta a přistoupila k oknu.
„Včera ho sebrali. Kdo jste? Jakse jmenujete?”
Kolena i zadekokamžitě zmizely, bylo slyšet, jakklapla branka, a znovu se rozhostil klid. Markéta klesla na pohovku a rozesmála se, až jí po tvářích tekly slzy. Pakztichla, slezla z pohovky, přitiskla se k Mistrovým kolenům a s pohledem upřeným do jeho očí mu začala hladit hlavu. „Jenom já vím, jakjsi trpěl, můj chudáčku! Vidíš, máš ve vlasech stříbrné nitky a co ta rýha kolem úst? Můj jediný, teď na nic nemysli, už sesdost napřemýšlel. Od téhle chvíle budu za tebe myslet já. Věř, že všecko dobře dopadne.” „Ničeho se nebojím, Margot,” utěšoval ji, hlavu vztyčenou. V tom okamžiku jí připadal stejný jako dřív, kdy psal o něčem, co sám nikdy neviděl, ale přitom si byl jist, že to takskutečně bylo. „Opakuju, ničeho se nebojím, protože jsem mnoho zkusil.
Příliš dlouho mě zastrašovali, takže už se ničeho nelekám.
Ale je mi tě líto, Margot, a proto tě otravuju pořád stejnou písničkou. Vzpamatuj se! Proč by siskazila život s nemocným žebrákem? Vrať se domů! Záleží mi na tobě, proto to říkám.” „Ach, ty…,” šeptala a vrtěla rozcuchanou hlavou. „Mlč, ty malověrný chudáčku. Celou včerejší noc jsem se kvůli tobě klepala nahá, vzala jsem na sebe jinou podobu, pár měsíců jsem seděla v tmavé komoře a myslela jen na bouři nad Jeruzalémem. Vyplakala jsem si oči, a teď, kdy se na mě konečně usmálo štěstí, bysmě chtěl vyhnat? Proč ne, půjdu, ale jsi necita, abysvěděl! Oni ti zmrzačili duši!”
Zaplavila ho jakási trpká něha a bezděčně se rozplakal, obličej zabořený do jejích vlasů. Markéta mu vískala vlasy na spáncích a šeptala: „Ano, máš tam nitky… Před mýma očima ti hlava zbělela sněhem!… Moje ubohá hlavičko, cosvšecko vytrpěla! Jen se podívej na svoje oči! Jsou prázdné, jako vyhaslé… a ramena klesají pod tíhou břemene… zmrzačili tě, zdeptali…” Začala mluvit nesouvisle a celá se chvěla pláčem.
Setřel si slzy, zdvihl Markétku ze země, vstal a řekl přísně: „Dost. Zahanbilasmě. Už nikdy nepodlehnu malomyslnosti a víc o tom nebudu mluvit. Buď klidná. Vím, že jsme se oba stali obětí duševní choroby… Možná že jsem tě nakazil… Co dělat, poneseme společně svůj úděl.” Zašeptala mu do ucha:
„Přísahám na svůj život i na hvězdopravcova syna, kterého jsi takvěrně vystihl, že budeme šťastní!” „No dobrá, dobrá,” řekl a s úsměvem dodaclass="underline" „Stává se, že okradení lidé, jako jsme my dva, hledají záchranu u nadpřirozených sil. Proč ne, souhlasím.” „Vidíš, teď už tě poznávám, když se takhle směješ,” a celá okřála, „jdi k čertu s těmi učenými řečmi! Přirozená nebo nadpřirozená síla, není to jedno? Já mám hlad!” dodala a táhla ho ke stolu. „Nevíme ještě, jestli ty dobroty nevyletí oknem nebo se nepropadnou do země,” prohodil, už zcela klidný. „Neboj se.”
Vtom se v okně ozvalo huhňavé:
„Pokoj s vámi.”
Mistr sebou škubl a Markéta, zvyklá na různá překvapení, vykřikla: „Ale to je přece Azazelo! To je od váshezké!” a zašeptala Mistrovi: „Vidíš, že násneopustí!” Pakběžela otevřít. „Zapni se aspoň,” křičel za ní.
„Kašlu na to,” odpovídala už z předsíně.
Netrvalo dlouho a Azazelo se ukláněl Mistrovi, blýskal tesákem a Markéta volala: „Jsem tolikráda! Ale promiňte, Azazelo, že jsem jen tak…” Azazelo ji prosil, ať se ani trochu neomlouvá, že ve svém životě už viděl pěknou řádku ženských kůží, a nejen to, dokonce ženské s dočista sedřenou kůží. Ochotně si přisedl ke stolu; předtím postavil do kouta u kamen záhadný balíčekzabalený do tmavého brokátu. Markéta mu nalila koňaka on do sebe s chutí obrátil celý kalíšek. Mistr z něho nespouštěl oči a občasse pod stolem štípl do levého zápěstí. Ale štípání nepomáhalo.
Azazelo se nerozplynul ve vzduchu, a upřímně řečeno, nebylo proč. Zrzekse nijaknelišil od normálních smrtelníků, nebýt oka potaženého blankou, ale s tím se setkáte i u lidí, kteří nemají s kouzly nic společného. Pravda, na sobě měl hábit či kutnu, ale když se nad tím zamyslíte, uznáte, že ani to není nic výjimečného. Pil koňakse stejnou chutí jako všichni dobří lidé, celý kalíšeknajednu, a ničím to nezajídal.
Mistrovi se po koňaku zatočila hlava a přemítaclass="underline" Ne, Markétka má pravdu… Přede mnou sedí ďáblůvposel a já sám jsem ještě předevčírem v noci dokazoval Ivanovi, že potkal na Patriarchových rybnících ďábla. Teď jsem se toho bůhvíproč zděsil a začal jsem to svádět na halucinace a hypnotizéry… Žádní hypnotizéři! Pozorně si Azazela prohlížel a zachytil v jeho očích jakousi skrytou myšlenku, s kterou nechce předčasně vyrukovat.
Ten nepřišel jen takna návštěvu, určitě má nějaké poslání, napadlo Mistra. A tušení ho nezklamalo. Azazelo po třetím kalíšku prohlásiclass="underline" „Útulný koutek, jen co je pravda! Jenomže, ptám se, co dál? Co hodláte dělat?” „Taky to říkám,” odpověděl s úsměvem Mistr. „Proč mě plašíte, Azazelo?” zavyčítala Markéta. „Nějakbylo, nějakbude!” „Co vásnapadá!” bránil se, „ani ve snu mě nenapadlo, abych vásplašil! Taky si myslím: nějakbylo, nějakbude…