Mistr a Marketka [cs]

Za fantastickou úplatu si vypůjčil od průvodčího staré umaštěné kalhoty a vrátil se do Moskvy. Ale ouvej — domekdomácího nenašel. Při požáru všecko staré harampádí, co měl, vzalo za své. Ale Aloisbyl neobyčejně podnikavý člověk. Za čtrnáct dní už bydlel v přepychovém pokoji v Brjusovově ulici a za pár měsíců seděl v Rimského pracovně. Jako dřívRimský trpěl kvůli Sťopovi, takse teď Varenucha trápil kvůli Mogaryčovi.

Ivan Saveljevič teď netoužil po ničem jiném, než aby Aloise někam z Varieté uklidili a on ho neměl na očích, protože, jakadministrátor občassděluje šeptem svým nejbližším přátelům, „takovou svini jsem ještě v životě neviděl, od toho se dá čekat všecko”. Kdoví, třeba je Varenucha poněkud zaujatý. Aloisovi se nedá nic špatného dokázat, ostatně, on toho vůbec v životě moc nedokázal. Jediná jeho činnost spočívala v tom, že na uvolněné místo po Šťávinovi dosadil nového vedoucího bufetu.

Šťávin zemřel na rakovinu jater na I. interní klinice fakultní nemocnice deset měsíců poté, co se Woland objevil v Moskvě. Uběhlo několiklet a příběhy, které jsem vám tu pravdivě popsal, vybledly v myslích pamětníků. Pravda, ne všech.

Každoročně při jarním úplňku se kvečeru vynoří na Patriarchových rybnících mladý, skromně oblečený muž. Je mu kolem třiceti nebo něco málo přestřicet, má zrzavé vlasy a zelené oči. Je to pracovníkhistorického a filozofického ústavu, profesor Ivan Nikolajevič Potápka, dříve básníkBezprizorný. Usedne na lavičku pod lipami, kde seděl dávno všemi zapomenutý Berlioza naposled ve svém životě pozoroval puklý měsíc. Teď v korunách stromů nad hlavou bývalého básníka pluje nejprve bílý a postupně zlátnoucí úplněks černým dračím stínem, a zároveň zdánlivě stojí na místě. Ivan Nikolajevič ví a chápe. Ví například, že se v mládí stal obětí zločineckých hypnotizérů a pakse úspěšně léčil.

Dodnesna něj působí různé věci, například jarní úplněk.

Sotva roste a zlátne měsíc, který kdysi visel na obloze výš než pětiramenný svícen, Ivan Nikolajevič zneklidní, je nervózní, ztrácí chuť k jídlu a trpí nespavostí. Netrpělivě očekává úplněk. Když konečně nastane, nikdo už neudrží profesora doma. Kvečeru vychází a míří k Patriarchovým rybníkům. Tam usedne na lavičku a docela nezastřeně mluví sám se sebou, pokuřuje, mhouří oči na měsíc a hned zase na památný turniket. Taksedí hodinu, dvě. Pakvstane a odchází pokaždé stejným směrem přesSpiridonovku do uličeknedaleko Arbatu a hledí před sebe prázdnýma, jako nevidomýma očima. Míjí hokynářství a směřuje k místu, kde poblikává pokřivená plynová lucerna. Přikrade se k ozdobné mříži, za kterou se zelená rozlehlá, ještě holá zahrada a uprostřed stojí pseudogotická temná vila s věží a arkýřovým oknem, zalitým měsíční září. Profesor by nedovedl vysvětlit, co ho sem pudí a kdo bydlí v téhle vile, jen ví, že za úplňku je sám vůči sobě bezmocný. Kromě toho čeká, že v zahradě obehnané mříží uvidí stále se opakující výjev. Zahlédne na lavičce postaršího solidního muže s bradkou a ve skřipci, s prasečími rysy, vždycky ve stejné póze, zasněného, s pohledem upřeným na měsíc. Dobře ví, že když se obyvatel vily dost vynadíval na nebeskou lucernu, stočí pohled na okno arkýře, jako by očekával, že se otevře a v okně se objeví cosi podivuhodného. Ostatní už zná profesor do všech podrobností. Sám se musí rychle skrčit, protože muž na lavičce začne nervózně poškubávat hlavou a pátrat těkavýma očima ve vzduchu, nadšeně se usmívá a paknáhle spráskne ruce jakousi sladkou úzkostí a polohlasně mumlá: „Venuše! Venuše… Ach, já hlupák!”

„Ó bohové!” šeptá Ivan Nikolajevič za plotem a nespouští planoucí oči ze záhadného neznámého. „Další oběť úplňku… Ano, nejsem sám…” A muž na lavičce zatím pokračuje:

„Já hlupák! Proč jsem neuletěl společně s ní? Čeho jsem se polekal, já starý osel? Dát si vystavit potvrzení! Teď si trp, starý idiote!” To trvá až do chvíle, kdy v neosvětlené části vily bouchne okno, objeví se v něm cosi bílého a nevrlý ženský hlaszavolá: