Бесплатная библиотека
Читайте книгу на сайте или телефоне
Mistr a Marketka [cs] - Читать Любимую Русскую Полную Книгу 👉 Read-E-Book.com

Mistr a Marketka [cs]

Электронная книга - «Mistr a Marketka [cs]». Краткое содержание книги:

Bulgakov začal na knize pracovat v roce 1928. První verze nesly názvy Černý mág (Черный маг), Inženýrovo kopyto (Копыто инженера), Žonglér s kopytem (Жонглер с копытом) či Veliarův syn (Сын Велиара). Rukopis byl připravován pro vydavatelství Nědra a jeho první verze byla (po zákazu hry Kabala pobožnůstkářů — Кабала святош) autorem spálena 18. března 1930. Dochoval se autorův dopis, datovaný 28. dubna 1930 a adresovaný vládě, v němž autor doslovně píše „… osobně, vlastníma rukama jsem v kamnech spálil všechny koncepty románu o ďáblovi.“ (Motiv pálení díla se objevuje i v knize samotné.)
Práci nad románem Bulgakov obnovil již v roce 1931. Ve druhé verzi se objevuje postava Markéty a Mistra a román získává definitivní název Mistr a Markétka (Мастер и Маргарита). V pořadí druhá verze byla dokončena v roce 1936. Dílo v této podobě již obsahovalo větší část zápletky i všechny důležité pasáže. V roce 1937 Bulgakov román ještě jednou zredigoval a do názvu doplnil podtitul Fantastický román. Začišťováním a slohovým pilováním textu (za pomoci své ženy) se zabýval téměř až do své smrti — poslední úpravy rukopisu jsou datovány 13. února 1940 (necelý měsíc před Bulgakovovou smrtí). Román je tak fabulačně završen. Bulgakovova žena však pokračovala v redikci románu až do roku 1941. Některé ze zbývajících a Bulgakovem i jeho ženou nepostřehnutých rozporů jsou přesto předmětem kvízových otázek znalců autorova díla (Mistr je např. v Kapitole třinácté hladce oholen, zato v Kapitole čtyřiadvacáté — dějově následující za několik hodin — má dlouhou bradku).
Cenzurovaná verze (12 % textu vynecháno, ještě větší část pozměněna) byla poprvé publikována až v roce 1966 v časopise Moskva (ročník 1966, č. 11 a ročník 1967, č. 1). Text odstraněných a upravených částí vyšel samizdatově a byl doplněn o údaje nezbytné ke kompletnímu nahrazení originální verze. V roce 1967 nakladatelství Posev (ve Frankfurtu) vydalo kompletní verzi (právě díky samizdatovým doplňkům). Rusko se prvního necenzurovaného znění dočkalo až v roce 1973, kdy v nakladatelství Chudožestvenaja Litěratura (Художественая Литература) vyšla verze opírající se o rukopisy sepsané do začátku roku 1940. Toto znění bylo považováno za kanonické až do roku 1989, kdy byla za pomoci redaktorky Lydie Janovské vydána verze respektující veškeré existující rukopisy.
1 ... 85 86 87 88 89 90 91 92 93 ... 95
Перейти на страницу:

Aha, málem bych zapomněl… maestro váspozdravuje a mám se vászeptat, jestli s ním nechcete podniknout malý výlet, samozřejmě budete-li chtít. Co vy na to?” Markéta se pod stolem dotkla Mistrova kolena.

„Sradostí,” odpověděl Mistr a pozorně sledoval hosta. Ten pokračovaclass="underline" „Doufám, že ani Markéta Nikolajevna neodmítne?”

„To víte, že ne,” ujišťovala a znovu zavadila o Mistrovo koleno. „Báječné!” zvolal Azazelo. „Takse mi to líbí! Razdva — a hotovo. Ne jako tenkrát v Alexandrovském parku!” „Ani mi to nepřipomínejte, Azazelo… byla jsem hloupá. Ostatně, nesuďte mě za to příliš přísně… Člověku se denně nestává, aby se setkal s ďáblem!” „Bodejť,” potvrdil Azazelo, „kdepakdenně… Takové štěstí hned takněkoho nepotká!” „Mě taky okouzluje rychlost,” přiznala Markéta rozjařeně, „rychlost a nahota… Razdva a prásk! Kdybysvěděl, jakohromně střílí,” obrátila se k Mistrovi. „Sedmička pod polštářem… a on se trefí do vyznačeného místa!” Oči jí opile zazářily. „Abych nezapomněl!” uhodil se Azazelo znovu do čela, „jsem já to popleta! Maestro vám posílá dárek,” a obrátil se k Mistrovi, „láhevvína. Dávejte pozor, je to stejné víno, jaké pil prokurátor Judeje. Falernské…” Je zcela přirozené, že takový vzácný dar Mistra i Markétu neobyčejně zaujal. Azazelo vybalil z černého smutečního brokátu džbán pokrytý plísní. Nejdřívk vínu čichali, pakje nalili do skleneka prohlíželi průzračnou tekutinu proti oknu v posledních záblescích světla. Schylovalo se k bouři a všecko se zbarvilo do krvava. „Na Wolandovo zdraví!” zvolala Markéta a pozvedla číši. Všichni tři přiložili sklenky k ústům a dlouze se napili.

Náhle pohasl žlutavý předbouřkový zábleskv Mistrových očích, Mistr zalapal po vzduchu a cítil, že nastává konec. Ještě zahlédl, jaksmrtelně zbledlá Markéta k němu vztahuje bezmocně ruce a pakjí těžce klesla hlava na stůl a Markéta se svezla na podlahu. „Traviči…,” stačil ještě vykřiknout. Natáhl ruku po noži, aby Azazela ztrestal, ale ruka se bezvládně smýkla po ubruse, všecko kolem zčernalo a zmizelo. Jakpadal naznak, poranil si spáneko roh psacího stolu. Sotva milenci dodýchali, Azazelo se pustil do díla. Nejprve přiskočil k oknu a za okamžikuž se ocitl ve vile, kde bydlela Markéta Nikolajevna. Puntičkářsky přesný Azazelo si chtěl ověřit, jestli je všechno v pořádku. A bylo. Viděl, jakz ložnice vyšla zamračená žena, která čekala, až se muž vrátí domů. Náhle zbledla, chytila se za srdce a se zoufalým výkřikem: „Natašo… zavolejte… někoho…,” klesla na zem na prahu pracovny. „Všecko v pořádku,” konstatoval Azazelo a za okamžikuž se skláněl nad otrávenými milenci. Markéta ležela, noszabořený do koberečku. Azazelo ji zvedl svými železnými prackami lehce jako loutku, otočil ji obličejem k sobě, upřel na ni magický pohled a pozoroval, jakse mění výrazjejí tváře.

Dokonce i v bouřkovém přítmí bylo vidět, jakzmizela čarodějnická šikmookost a ostré divoké rysy se zjemnily. Celý obličej jako by se prozářil vnitřním světlem a zaťaté zuby už nepůsobily dravě, ale žensky bolestně. Azazelo je rozevřela vlil jí do úst několikkapekosudného vína. Markéta si povzdechla, vstala bezAzazelovy pomoci a zeptala se slabě: „Proč, Azazelo, za co? Co jste to se mnou udělal?”

Vtom uviděla ležícího Mistra a zachvěla se:

„To jsem nečekala… vrahu!”

„Nerozčilujte se hned,” uklidňoval ji Azazelo. „Co nevidět vstane…” Markéta mu okamžitě uvěřila, natolikbyl hlasryšavého démona přesvědčivý. Vyskočila, plná sil, a pomohla vlít mrtvému víno do úst. Ten otevřel oči, chmurně se rozhlédl a nenávistně opakovaclass="underline" „Traviči…”

„Taklidi člověku odplácejí, když to s nimi dobře myslí,” povzdechl si Azazelo. „Cožpakjste slepí? Jestli ano, takjen honem prohlédněte!” Mistr vstal, rozhlížel se kolem jasnýma očima a nakonec se zeptaclass="underline" „Co má zastohle znamenat?”

„To znamená,” vysvětloval Azazelo, „že už je čas. Slyšíte, jakvenku pohřmívá? Už se stmívá… Koně hrabají netrpělivě kopyty a půda na zahrádce se chvěje. Rychle se rozlučte se sklepem, je nejvyšší čas.” „Chápu,” hlesl Mistr, „vy jste nászabil, jsme mrtví… To je od vásvelice rozumné a přišlo to právě včas. Teď už je mi všecko jasné.” „Prosím vás,” namítl Azazelo, „nepřeslechl jsem se? Vaše žena vásnazývá Mistrem. Jakmůžete potom tvrdit, že jste mrtvý? Copakmyslíte, že žije jenom ten, kdo sedí ve sklepě v košili a nemocničních podvlíkačkách? To je směšné!” „Rozumím vám,” vykřikl Mistr, „nemusíte pokračovat! Máte tisíckrát pravdu!” „Ó veliký Wolande!” přizvukovala Markéta. „Vymyslel jsi to daleko líp než já! Ale román, román vezmi s sebou, ať poletíme kamkoliv!” „Není třeba,” odporoval Mistr, „umím ho celý nazpaměť.”

„A nezapomeneš ani jediné slovo?” vyptávala se, tiskla se k němu a stírala mu krevz rozseknutého spánku. „Neboj se. Teď už nikdy nic nezapomenu,” odpovídal.

„A teď trochu ohně!” vykřikl Azazelo. „Ohněm všecko začíná i končí.” „Oheň!” zaječela Markéta. Náhle vítr zalomcoval rámem a odfoukl záclonu stranou. Vesele a krátce se zablesklo.

Azazelo strčil svůj pařát do kamen, vytáhl doutnající uhlíky a podpálil ubrusna stole. Pakzapálil kupu starých novin na pohovce, rukopisa záclonu na okně.

Mistr, jako opilý předtuchou budoucího letu, vzal z police jakousi knihu, položil ji hřbetem vzhůru na hořící ubrusa kniha vzplanula jasným plamenem. „Ať shoří náš starý život, ať shoří utrpení!” křičela Markéta. Pokoj se rozkomíhal ohnivými jazyky. Ze dveří se vyvalil dým a zároveň podivná trojice vyběhla po kamenných schůdcích na dvoreka zahlédla kuchařku domácích, která seděla na zemi. Vedle se válely rozkutálené brambory a pár svazečků cibule. Kuchařčino zděšení bylo plně pochopitelné. U kůlny stáli tři vraníci, odfrkovali, netrpělivě pohazovali hlavami a hrabali kopyty, až odletovaly kaskády hlíny. Markéta se první vyhoupla do sedla, za ní Azazelo a nakonec Mistr. Kuchařka zasténala a už zvedla ruku, aby se pokřižovala, když vtom Azazelo zařval výhrůžně ze sedla: „Že ti uříznu ruku!” Zahvízdal a vraníci se vznesli do vzduchu, mihli se v korunách lip, až zapraskaly větve, a vpluli do nízkého černého mračna. Ze sklepa vyrazil kouř. Zdola se ozvalo kuchařčino tiché zaúpění: „Hoří!…”

Vraníci se zatím vznášeli nad střechami Moskvy.

„Rád bych se rozloučil s městem,” volal Mistr na Azazela, který se hnal vpředu. Jeho další slova zanikla v burácení hromu. Azazelo kývl hlavou a nutil koně do cvalu. Vstříc se jim valil černý kolos, ale ještě nerozséval vláhu. Letěli nad bulvárem a viděli, jakse dole rozprchávají tmavé postavičky a schovávají se před deštěm. Na zem dopadly první kapky. Přehnali se nad kouřícím spáleništěm, jediným, co zbylo z Gribojedova. Míjeli město zaplavené tmou. Nad hlavami jim šlehaly blesky. Pakstřechy vystřídala zeleň.

Spustil se prudký lijáka trojice se proměnila v obrovské tři bubliny na vzdušném jezeře. Markéta už měla s létáním zkušenosti, zatímco Mistr ne, a takse podivil, jakrychle dorazili k cíli, přesněji řečeno k tomu, s kým se chtěl rozloučit. Jinakse neměl s kým loučit.

Rozeznal v závojích deště kliniku profesora Stravinského, řeku i takdobře známý lesna protějším břehu. Přistáli v křoví na pláni nedaleko kliniky. „Počkám na vástady,” křikl Azazelo a přiložil k ústům ruku stočenou do kornoutu. Hned ho ozařovaly blesky a hned zase mizel v dešťové cloně. „Rozlučte se, ale rychle!” Mistr a Markétka seskočili z koní a mihli se zahradou kliniky jako vodní přízraky. Za okamžikuž Mistr odsunul po paměti balkónovou mříž stosedmnáctky. Markéta proklouzla za ním. Vešli nepozorovaně do Ivanova pokoje, jejich kroky zanikly v kvílení a hukotu bouře. Mistr přistoupil k posteli. Ivan ležel bezhnutí a stejně jako první den svého pobytu na klinice naslouchal, jakvenku zuří bouře. Tentokrát neplakal. Vtom zpozoroval temnou postavu, která k němu vtrhla z balkónu, zbystřil zrak, pakvztáhl ruce a řekl radostně: „Á, to jste vy! A já na váspořád čekám! Vítejte, sousede!”

1 ... 85 86 87 88 89 90 91 92 93 ... 95
Перейти на страницу:
0
Сюжет
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5
  • 6
  • 7
  • 8
  • 9
  • 10
0
Атмосфера
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5
  • 6
  • 7
  • 8
  • 9
  • 10
0
Главный герой
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5
  • 6
  • 7
  • 8
  • 9
  • 10
0
Общее впечатление
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5
  • 6
  • 7
  • 8
  • 9
  • 10
Итоговая оценка: 0.0 из 10 (голосов: 0 / История оценок)