Mistr a Marketka [cs]
- Автор: Булгаков Михаил Афанасьевич
- Год: 2009
- Язык: чешский
- Переводчик: Alena Moravkova
- Жанр: Советская классическая проза
Электронная книга - «Mistr a Marketka [cs]». Краткое содержание книги:
Práci nad románem Bulgakov obnovil již v roce 1931. Ve druhé verzi se objevuje postava Markéty a Mistra a román získává definitivní název Mistr a Markétka (Мастер и Маргарита). V pořadí druhá verze byla dokončena v roce 1936. Dílo v této podobě již obsahovalo větší část zápletky i všechny důležité pasáže. V roce 1937 Bulgakov román ještě jednou zredigoval a do názvu doplnil podtitul Fantastický román. Začišťováním a slohovým pilováním textu (za pomoci své ženy) se zabýval téměř až do své smrti — poslední úpravy rukopisu jsou datovány 13. února 1940 (necelý měsíc před Bulgakovovou smrtí). Román je tak fabulačně završen. Bulgakovova žena však pokračovala v redikci románu až do roku 1941. Některé ze zbývajících a Bulgakovem i jeho ženou nepostřehnutých rozporů jsou přesto předmětem kvízových otázek znalců autorova díla (Mistr je např. v Kapitole třinácté hladce oholen, zato v Kapitole čtyřiadvacáté — dějově následující za několik hodin — má dlouhou bradku).
Cenzurovaná verze (12 % textu vynecháno, ještě větší část pozměněna) byla poprvé publikována až v roce 1966 v časopise Moskva (ročník 1966, č. 11 a ročník 1967, č. 1). Text odstraněných a upravených částí vyšel samizdatově a byl doplněn o údaje nezbytné ke kompletnímu nahrazení originální verze. V roce 1967 nakladatelství Posev (ve Frankfurtu) vydalo kompletní verzi (právě díky samizdatovým doplňkům). Rusko se prvního necenzurovaného znění dočkalo až v roce 1973, kdy v nakladatelství Chudožestvenaja Litěratura (Художественая Литература) vyšla verze opírající se o rukopisy sepsané do začátku roku 1940. Toto znění bylo považováno za kanonické až do roku 1989, kdy byla za pomoci redaktorky Lydie Janovské vydána verze respektující veškeré existující rukopisy.
„Stím už se musíš smířit,” namítl Woland a na rtech se mu objevil úsměšek. „Sotva sesobjevil na střeše, už jsi provedl hloupost. Prozradím ti jakou — nasadil jsi hned podrážděný tón. Mluvíš jako bysneuznával stíny ani zlo. Ale laskavě se nad tímhle problémem zamysli: co by dělalo to tvé dobro, kdyby zlo neexistovalo, a jakby to na zemi vypadalo, kdyby zmizely stíny? Každý člověki věc má přece svůj stín. Tady například vidíš stín mého kordu. Ale i stromy a živé bytosti mají stíny. Nechceš přece vyplenit celou zeměkouli a vymýtit z ní všecky stromy i živé bytosti jen proto, že uznáváš jen světlo beze stínu? Bloude!” „Nemíním se s tebou přít, ty starý sofisto,” odsekl Matouš.
„Nemůžeš se se mnou přít už z důvodu, který jsem ti sděliclass="underline" jsi zkrátka bloud,” usadil Matouše Woland a pakho vyzvaclass="underline" „Mluvstručně, neunavuj mě, proč jsi přišel?” „On mě posílá.”
„A co mi máš vyřídit, otroku?”
„Nejsem otrok,” odpovídal stále podrážděněji příchozí, „jsem jeho učedník.” „My dva nikdy nenajdeme společný jazyk,” povzdechl si mág, „ale to na věci nic nemění. Taktedy mluv!” „Přečetl si Mistrůvromán,” pravil Matouš, „a žádá tě, abysvzal Mistra s sebou a dopřál mu odpočinku. Je to pro tebe taktěžké, duchu zla?” „Víš dobře, že pro mě není nic těžké,” odtušil Woland. Chvíli se zamyslel a pakdodaclass="underline" „Proč ho nepřijmete zpátky na svět?” „Nezaslouží si, aby byl na světě, zaslouží si klid, odpočinek,” prohlásil smutně Matouš. „Vyřiď, že to učiním,” slíbil mág a zablýskal očima: „A teď už odejdi.” „Můj pán dále žádá, abyste vzali s sebou tu, která ho miluje a tolikpro něj vytrpěla,” a Matouš poprvé vzhlédl prosebně k Wolandovi. „Beztebe bychom na to nepřišli. Odejdi.”
Matouš po těch slovech zmizel. Woland zavolal Azazela a nařídil mu: „Vydej se k nim a zařiď vše potřebné.”
Azazelo opustil své stanoviště a Woland osaměl, ale ne nadlouho. Na kamenných dlaždicích terasy se ozvaly kroky a rozjařené hlasy a před mágem stanuli Korovjeva Kňour.
Tlusťoch už nenesl vařič, ale zato plnou náruč jiných věcí. Pod paždí vlekl malou krajinku v pozlaceném rámu, přesruku měl přehozený napůl ohořelý kuchařský plášť a v druhé vítězoslavně třímal celého nestaženého lososa i s ocasem.
Oba, Korovjevi Kňour, byli prosáklí čmoudem, Kňour měl umouněnou hubu a napůl ohořelou čepici. „Buďte zdráv, maestro!” zvolala neúnavná dvojice a Kňour zamával lososem na pozdrav. „Vy jste mi pěkní,” pokáral je Woland.
„Považte, maestro,” vykřikl vesele Kňour, „obvinili mě, že jsem raboval!” „Mám-li soudit podle toho, co jsi přinesl,” prohlásil mág a pokukoval na krajinku, „souhlasím.” „Věřte mi, maestro,” řekl procítěně Kňour.
„Nevěřím,” odsekl mág.
„Maestro, přísahám, že jsem se s nasazením vlastního života snažil zachránit vše, co se dalo — víc jsem nemohl dělat!” „Raději mi prozraďte, proč v Gribojedovovi vypukl požár,” vyptával se Woland. Korovjevi Kňour rozhodili ruce a zvedli oči k nebi. PakKňour vykřikclass="underline" „Nerozumím tomu, pane! Tiše a klidně sedíme, obědváme…” „A vtom prásk! ozvaly se výstřely,” pokračoval Korovjev.
„Celí pryč strachem jsme s Kňourem vyběhli na ulici, pronásledovatelé za námi, utíkali jsme k Timirjazevovi…” „Ale pocit zodpovědnosti,” skočil mu do řeči Kňour, „násdonutil přemoci nedůstojný strach, a takjsme se vrátili.” „Ach, vy jste se vrátili?” řekl Woland. „Hm, a výsledekbyl, že budova shořela do základů, ne?” „Doslova,” přisvědčili lítostivě, „výborně jste to vystihl, maestro. Zbyl jenom popel!” „Běžím do sloupové zasedací síně,” vykládal Kňour, „vnaději, že se mi podaří zachránit nějakou cennost… Ach, maestro, kdybych měl ženu, mohla být za tu dobu nejmíň dvacetkrát vdovou! Ale naštěstí nejsem ženatý a nelituju toho. Kdo by vyměnil svobodu za těžký chomout!” „Zase meleš hlouposti,” napomínal ho Woland.
„Odpusťte, pane… Taktedy, co říkáte téhle krajince? Nic jiného se mi nepodařilo vynést z plamenů, divjsem neuhořel. Letím do spíže, popadnu lososa, pakdo kuchyně, a tu vidím tenhle plášť. Domnívám se, že jsem učinil vše, co bylo v mých silách, a proto nevím, jaksi mám vysvětlit váš skeptický výraz.”
„A co dělal Korovjev, zatímco tysdrancoval?” „Pomáhal jsem hasičům, maestro,” přiznal se dlouhán a ukazoval na svoje roztrhané kalhoty. „To znamená, že budou muset postavit novou budovu?”
„Stane se, maestro,” přisvědčil Korovjev, „o tom můžete být ujištěn.” „No což, přál bych si, aby byla povedenější než tahle!” utrousil Woland. „Bude, maestro,” sliboval horlivě Korovjev.
„Mně můžete věřit,” dodal kocour, „já už jsem úplný prorok.” „Vkaždém případě jsme tu, pane,” hlásil Korovjev, „a čekáme na vaše příkazy.” Woland vstal, přistoupil k zábradlí a dlouho mlčky hleděl do dálky, obrácen zády ke své svitě. Konečně se otočil, znovu usedl na stoličku a řekclass="underline" „Žádné příkazy nemám. Splnili jste všecko, co jste mohli. Nepotřebuju víc vašich služeb. Jste volní. Můžete si odpočinout. Brzy se přižene poslední bouře a vydáme se na cestu.” „Výborně, pane,” odpověděli oba komedianti a zmizeli za kulatou hlavní věží, která se vypínala uprostřed terasy. Bouře, o které mluvil Woland, už byla na obzoru. Na západě houstl černý mraka zastínil zprvu polovinu, pakcelé slunce. Na terase se ochladilo a zanedlouho se úplně setmělo. Tma se přihnala od západu a zahalila obrovské město. Zmizely mosty i paláce a mrakobestřel celé město, až se zdálo, že zmizelo z povrchu zemského. Oblohu proťal bleska prostor se otřásl hromovým rachotem. Rozpoutala se bouře a Wolandova černá postava splynula s tmou.
30
JE ČAS! JE ČAS!
„Víš, když jsi včera v noci usnul, četla jsem o tmě, která se přihnala od Středozemního moře… Ještě teď před sebou vidím zlaté okřídlené modly a pořád na ně musím myslet…
Zdá se, že se žene bouře. Cítíš, jakse ochladilo?” zeptala se Markétka. „To všecko je moc hezké,” odpovídal Mistr, kouřil a odháněl dým rukou, „zlaté modly… hm… bůh s nimi… jenom nechápu, co bude dál!” Tento rozhovor se odehrál při západu slunce ve chvíli, kdy se na terase objevil Matouš. Nízké okno sklepního bytu bylo otevřené a všetečným očím by neušlo, že ti dva uvnitř vypadají poněkud podivně. Markéta měla přesnahé tělo přehozený černý plášť a Mistr byl v nemocničním úboru. Markéta totiž skutečně neměla co na sebe, všecky její věci zůstaly ve vile, a přestože vila byla kousekodtud, bylo vyloučeno, aby se tam vydala. A Mistr? Ve skříni sice našli všecky jeho šaty, jako by nikdy nikam neodjel, ale odmítl se do nich obléknout. Dokazoval obšírně Markétce, že co nevidět se něco semele. Pravda, poprvé od oné podzimní noci byl hladce vyholen (na klinice mu přistřihovali bradku strojkem). I pokoj působil podivně neuspořádaným dojmem a bylo těžké se v chaosu vyznat. Na koberci a dokonce i na pohovce se válely rukopisy. V křesle ležela pohozená kniha hřbetem vzhůru.