Mistr a Marketka [cs]

„Považte, maestro,” vykřikl vesele Kňour, „obvinili mě, že jsem raboval!” „Mám-li soudit podle toho, co jsi přinesl,” prohlásil mág a pokukoval na krajinku, „souhlasím.” „Věřte mi, maestro,” řekl procítěně Kňour.

„Nevěřím,” odsekl mág.

„Maestro, přísahám, že jsem se s nasazením vlastního života snažil zachránit vše, co se dalo — víc jsem nemohl dělat!” „Raději mi prozraďte, proč v Gribojedovovi vypukl požár,” vyptával se Woland. Korovjevi Kňour rozhodili ruce a zvedli oči k nebi. PakKňour vykřikclass="underline" „Nerozumím tomu, pane! Tiše a klidně sedíme, obědváme…” „A vtom prásk! ozvaly se výstřely,” pokračoval Korovjev.

„Celí pryč strachem jsme s Kňourem vyběhli na ulici, pronásledovatelé za námi, utíkali jsme k Timirjazevovi…” „Ale pocit zodpovědnosti,” skočil mu do řeči Kňour, „násdonutil přemoci nedůstojný strach, a takjsme se vrátili.” „Ach, vy jste se vrátili?” řekl Woland. „Hm, a výsledekbyl, že budova shořela do základů, ne?” „Doslova,” přisvědčili lítostivě, „výborně jste to vystihl, maestro. Zbyl jenom popel!” „Běžím do sloupové zasedací síně,” vykládal Kňour, „vnaději, že se mi podaří zachránit nějakou cennost… Ach, maestro, kdybych měl ženu, mohla být za tu dobu nejmíň dvacetkrát vdovou! Ale naštěstí nejsem ženatý a nelituju toho. Kdo by vyměnil svobodu za těžký chomout!” „Zase meleš hlouposti,” napomínal ho Woland.

„Odpusťte, pane… Taktedy, co říkáte téhle krajince? Nic jiného se mi nepodařilo vynést z plamenů, divjsem neuhořel. Letím do spíže, popadnu lososa, pakdo kuchyně, a tu vidím tenhle plášť. Domnívám se, že jsem učinil vše, co bylo v mých silách, a proto nevím, jaksi mám vysvětlit váš skeptický výraz.”

„A co dělal Korovjev, zatímco tysdrancoval?” „Pomáhal jsem hasičům, maestro,” přiznal se dlouhán a ukazoval na svoje roztrhané kalhoty. „To znamená, že budou muset postavit novou budovu?”

„Stane se, maestro,” přisvědčil Korovjev, „o tom můžete být ujištěn.” „No což, přál bych si, aby byla povedenější než tahle!” utrousil Woland. „Bude, maestro,” sliboval horlivě Korovjev.

„Mně můžete věřit,” dodal kocour, „já už jsem úplný prorok.” „Vkaždém případě jsme tu, pane,” hlásil Korovjev, „a čekáme na vaše příkazy.” Woland vstal, přistoupil k zábradlí a dlouho mlčky hleděl do dálky, obrácen zády ke své svitě. Konečně se otočil, znovu usedl na stoličku a řekclass="underline" „Žádné příkazy nemám. Splnili jste všecko, co jste mohli. Nepotřebuju víc vašich služeb. Jste volní. Můžete si odpočinout. Brzy se přižene poslední bouře a vydáme se na cestu.” „Výborně, pane,” odpověděli oba komedianti a zmizeli za kulatou hlavní věží, která se vypínala uprostřed terasy. Bouře, o které mluvil Woland, už byla na obzoru. Na západě houstl černý mraka zastínil zprvu polovinu, pakcelé slunce. Na terase se ochladilo a zanedlouho se úplně setmělo. Tma se přihnala od západu a zahalila obrovské město. Zmizely mosty i paláce a mrakobestřel celé město, až se zdálo, že zmizelo z povrchu zemského. Oblohu proťal bleska prostor se otřásl hromovým rachotem. Rozpoutala se bouře a Wolandova černá postava splynula s tmou.