Mistr a Marketka [cs]

Když vítr poodhrnul cíp jeho pláště, zahlédla, jakna jeho vysokých jezdeckých botách blikají hvězdičky ostruh. Stejně jako démon-páže letěl a upíral pohled na lunu, ale usmíval se na ni jako na starou milou a něco si pro sebe mumlal, jakto měl ve zvyku v době, kdy ležel na stoosmnáctce. Dokonce i Woland odložil masku. Markétka nedovedla určit, z čeho má utkanou uzdu, a pomyslela si, že nejspíš z měsíčních paprsků. Jeho kůň byl ve skutečnosti jen obrovský chuchvalec tmy, hříva kadeřavý mrak, místo ostruh bílé skvrny hvězd. Letěli dlouho beze slova a pozorovali, jakse dole pod nimi mění krajina. Teskné lesy splynuly s tmou, jež pohltila i matně svítivé čepele řek. Dole se objevily blýskavé balvany a mezi nimi se začernaly propasti, kam nepronikly měsíční paprsky. Woland přistál se svým ořem na kamenité bezútěšné náhorní planině. Dál jeli krokem, slyšeli, jakkopyta koní drtí oblázky a kamení. V opuštěné krajině, zalité přízračně zelenavým světlem, zahlédla Markétka křeslo a v něm sedící bílou postavu. Zdálo se, že neznámý je buď hluchý, nebo je příliš ponořen do svých myšlenek. Nezaslechl, jakkamenitá půda skřípe pod kopyty koní, a jezdci se nepozorovaně přiblížili až k němu. Měsíc osvětloval krajinu líp než ta nejsilnější elektrická svítilna. Markétka rozeznala, jaksi neznámý mne ruce a vzhlíží vyhaslýma, jakoby nevidoucíma očima k měsíčnímu disku. Teprve teď zpozorovala, že vedle masívního kamenného křesla, které podivně jiskřilo v měsíčním světle, leží tmavý statný pesse špičatýma ušima a podobně jako jeho pán neklidně pozoruje měsíc. U nohou neznámého se válely střepy rozbitého džbánu v nevysychající temně rudé kaluži. Jezdci zarazili koně.

„Přečetl si váš román,” obrátil se Woland k Mistrovi, „a měl jedinou připomínku: že je bohužel nedokončený. Chtěl jsem vám proto ukázat vašeho hrdinu. Skoro dva tisíce let už sedí na stejném místě a spí; ale při úplňku trpí nespavostí nejen on, ale i jeho věrný psí strážce. Je-li pravda, že zbabělost je největší chyba, tenhle pesje nevinen. Bál se vždycky jen bouřky. Co naplat, takuž to bývá, že ten, kdo miluje, sdílí se svým milovaným jeho úděl.” „Co si to povídá?” zeptala se Markétka a v její dosud klidné tváři se mihl trpký stín. „Tvrdí stále jedno a totéž,” odpověděl Woland. „Prohlašuje, že při úplňku nemá klid a že jeho postavení je nezáviděníhodné.

To opakuje pokaždé, když nemůže spát, a ve snu vidí stále stejný obraz: před ním se prostírá měsíční stezka a on by se rád po ní vypravil a diskutoval s vězněm Ha-Nocrim. Je totiž přesvědčen, že kdysi, přesně čtrnáctého dne jarního měsíce nísánu, si cosi nedopověděli. Ale běda, nikdy se mu to nepodaří a nikdo k němu nepřijde. Nezbývá mu, než aby mluvil sám se sebou. Ostatně, pro změnu občasdodává, že nejvíc ze všeho na světě nenávidí svoji nesmrtelnost a slávu. Tvrdí, že by si s chutí vyměnil osud s otrhancem a tulákem Matoušem.” „Není těch dvakrát dvanáct tisíc úplňků příliš velký trest za ten jeden jediný dávný úplněk?” zeptala se Markétka. „Vidím, že chcete opakovat historii s Frídou?” poznamenal Woland. „Tentokrát se nemusíte znepokojovat. Všecko dobře dopadne, na tom je založen svět.” „Propusťte ho!” zaječela náhle pronikavě Markétka jako kdysi, když ještě byla vědmou. V horách se utrhl balvan a řítil se s ohlušujícím rachotem do propasti. Nevěděla v tu chvíli určitě, jestli ohlušující rachot způsobil kámen, nebo jestli to burácel ďáblůvsmích. Ať to bylo jakkoliv, Woland se chechtal, díval se na ni a prohlašovaclass="underline" „Vhorách se nemá křičet. On je na rachot balvanů zvyklý a stejně neslyší váš křik. Nemusíte se za něj přimlouvat, Markétko. Už to učinil ten, s kým si tolikpřál mluvit.”