![Mistr a Marketka [cs] - Читать Любимую Русскую Полную Книгу 👉 Read-E-Book.com](/uploads/posts/books/2/6/9/1/9/mistr-a-marketka-cs-download.jpg)
Mistr a Marketka [cs]
- Автор: Булгаков Михаил Афанасьевич
- Год: 2009
- Язык: чешский
- Переводчик: Alena Moravkova
- Жанр: Советская классическая проза
Электронная книга - «Mistr a Marketka [cs]». Краткое содержание книги:
Práci nad románem Bulgakov obnovil již v roce 1931. Ve druhé verzi se objevuje postava Markéty a Mistra a román získává definitivní název Mistr a Markétka (Мастер и Маргарита). V pořadí druhá verze byla dokončena v roce 1936. Dílo v této podobě již obsahovalo větší část zápletky i všechny důležité pasáže. V roce 1937 Bulgakov román ještě jednou zredigoval a do názvu doplnil podtitul Fantastický román. Začišťováním a slohovým pilováním textu (za pomoci své ženy) se zabýval téměř až do své smrti — poslední úpravy rukopisu jsou datovány 13. února 1940 (necelý měsíc před Bulgakovovou smrtí). Román je tak fabulačně završen. Bulgakovova žena však pokračovala v redikci románu až do roku 1941. Některé ze zbývajících a Bulgakovem i jeho ženou nepostřehnutých rozporů jsou přesto předmětem kvízových otázek znalců autorova díla (Mistr je např. v Kapitole třinácté hladce oholen, zato v Kapitole čtyřiadvacáté — dějově následující za několik hodin — má dlouhou bradku).
Cenzurovaná verze (12 % textu vynecháno, ještě větší část pozměněna) byla poprvé publikována až v roce 1966 v časopise Moskva (ročník 1966, č. 11 a ročník 1967, č. 1). Text odstraněných a upravených částí vyšel samizdatově a byl doplněn o údaje nezbytné ke kompletnímu nahrazení originální verze. V roce 1967 nakladatelství Posev (ve Frankfurtu) vydalo kompletní verzi (právě díky samizdatovým doplňkům). Rusko se prvního necenzurovaného znění dočkalo až v roce 1973, kdy v nakladatelství Chudožestvenaja Litěratura (Художественая Литература) vyšla verze opírající se o rukopisy sepsané do začátku roku 1940. Toto znění bylo považováno za kanonické až do roku 1989, kdy byla za pomoci redaktorky Lydie Janovské vydána verze respektující veškeré existující rukopisy.
Petrakovovo ucho a šeptal mu cosi hrozně zajímavého. Madam Petrakovová, celá bezsebe zvědavostí, přiblížila i svoje ucho k Bobovým odulým a mastným rtům. Ten se občaskradl rozhlédl a pořád jen špital a špital. Bylo slyšet jednotlivá slova: „Čestné slovo, přísahám! V Sadové, v Sadové!” a Boba ještě víc ztišil hlas. „Kulky neúčinkují… kulky… kulky… benzín… oheň… kulky…” „Tyhle žvanily, co šíří podobné odporné žvásty, by měli postavit před soud!” zahučela rozhořčeně hlubokým altem Petrakovová o něco hlasitěji, než si Boba přál. „Nevadí, všakoni je chytnou a napraví jim hlavu! Takové škodlivé fámy!” „To nejsou žádné fámy, Antonido Porfirjevno!” zvolal Boba, dotčený její nedůvěrou, a znovu zasyčeclass="underline" „Tvrdím, že na ně kulky neúčinkují!… Kdybyste viděli ten požár!…
A oni hup! vyletěli oknem… považte!” bzučel rozkoší a netušil, že dva z nich sedí vedle a naslouchají jeho brebentění. Ostatně, brzy byli tohoto požitku zbaveni. Z kuchyně vyšli na terasu energickým, rychlým krokem tři muži s pevně utaženými opasky, s koženými holeněmi a v rukou svírali revolvery. První zvolal hlasitě a výhrůžně: „Ani hnout!” A všichni tři vypálili po těch dvou: mířili do hlavy. Oba ostřelovaní se narázrozplynuli ve vzduchu a z vařiče vyšlehl plamen až k plátěné střeše. V plátně se objevila velká díra s černým okrajem a rozlézala se na všecky strany. Oheň prorazil vzhůru a zasáhl střechu Gribojedova.
Desky se spisy, které ležely na okně v prvním poschodí, vzplanuly jako víchy a od nich chytily záclony. Požár se lavinovitě šířil po domě Gribojedovovy tetičky, jako by ho kdosi rozdmychoval. Za několikvteřin po asfaltových cestičkách vedoucích k zeleným vratům a dál na bulvár, odkud se ve středu večer zjevil Ivan jako nikým nepochopený anděl zkázy, teď prchali napůl hladoví spisovatelé, vyrušení od oběda, Sofie Pavlovna i manželé Petrakovovi. Uprostřed zkázy stál pevně jako skála duchapřítomný Archibald Archibaldovič, který prozíravě vyklouzl postranním vchodem a připomínal kapitána, který opouští hořící loď jako poslední. Měl na sobě letní plášť s hedvábnou podšívkou a pod paždí svíral dva lososí hřbety.
29
OSUD MISTRA A MARKÉTKY JE ZPEČETĚN
Při západu slunce stáli vysoko nad městem na kamenné terase jedné z nejpůvabnějších moskevských budov, postavené přibližně před sto padesáti lety, dva: Woland a Azazelo.
Zdola z ulice byli skryti před dotěrnými pohledy balustrádou se sádrovými vázami a květy a naopak, oni sami měli před sebou celé město. Woland seděl na skládací stoličce, oblečen ve své černé říze. Dlouhý a silný kord trčel vzhůru mezi dvěma puklými dlaždicemi jako sluneční hodiny. Jeho stín se pomalu, ale jistě prodlužoval a plazil se k černým ďáblovým pantoflím.
Mág se krčil na stoličce, jednu nohu pod sebou, podpíral si pěstí špičatou bradu a vytrvale sledoval shlukpaláců, vysokých činžáků i malých dřevěných baráčků, určených k zbourání. Azazelo se rozloučil se svým dočasným úborem, totiž sakem, buřinkou a lakýrkami, a byl celý v černém jako jeho pán.
Stál opodál a nespouštěl oči z velkého mraveniště pod sebou. Woland poznamenaclass="underline"
„Zajímavé město, není-liž pravda?”
Azazelo sebou škubl a odpověděl uctivě:
„Mně se líbí víc Řím, maestro.”
„Hm, to záleží na vkusu,” odsekl Woland.
Za chvíli se znovu ozval v tichu jeho hlas:
„Copakto je za dým tamhle na bulváru?”
„To hoří Gribojedov,” vysvětloval Azazelo.
„To ho nejspíš navštívila naše nerozlučná dvojice, neníliž pravda?” „Nepochybně, maestro.”
Znovu se odmlčeli a pozorovali, jakse okna v nejvyšších patrech zděných masívů, obrácená k západu, rozhořela v červáncích. Stejně planuly Wolandovy oči, třebaže mág seděl ke slunci zády. Vtom ho cosi donutilo otočit se na kulatou věž za sebou. Z její stěny vyšel otrhaný zamračený muž v chitónu, s černou bradkou, od hlavy až k patě zmazaný od hlíny, v ručně vyrobených sandálech. „Podívejme!” zvolal Woland a s úšklebkem si ho prohlížel. „Tady bych tě byl nečekal! Co bysrád, vetřelče?” „Jdu k tobě, duchu zla a vládce stínů,” zahuhlal příchozí a loupl po něm nepřátelsky očima. „Jestliže opravdu přicházíš za mnou, proč nepozdravíš a nepopřeješ mi zdraví, bývalý výběrčí daní?” zeptal se přísně Woland. „Protože nechci, abysbyl zdráv,” odpověděl výbojně muž.