Бесплатная библиотека
Читайте книгу на сайте или телефоне
Mistr a Marketka [cs] - Читать Любимую Русскую Полную Книгу 👉 Read-E-Book.com

Mistr a Marketka [cs]

Электронная книга - «Mistr a Marketka [cs]». Краткое содержание книги:

Bulgakov začal na knize pracovat v roce 1928. První verze nesly názvy Černý mág (Черный маг), Inženýrovo kopyto (Копыто инженера), Žonglér s kopytem (Жонглер с копытом) či Veliarův syn (Сын Велиара). Rukopis byl připravován pro vydavatelství Nědra a jeho první verze byla (po zákazu hry Kabala pobožnůstkářů — Кабала святош) autorem spálena 18. března 1930. Dochoval se autorův dopis, datovaný 28. dubna 1930 a adresovaný vládě, v němž autor doslovně píše „… osobně, vlastníma rukama jsem v kamnech spálil všechny koncepty románu o ďáblovi.“ (Motiv pálení díla se objevuje i v knize samotné.)
Práci nad románem Bulgakov obnovil již v roce 1931. Ve druhé verzi se objevuje postava Markéty a Mistra a román získává definitivní název Mistr a Markétka (Мастер и Маргарита). V pořadí druhá verze byla dokončena v roce 1936. Dílo v této podobě již obsahovalo větší část zápletky i všechny důležité pasáže. V roce 1937 Bulgakov román ještě jednou zredigoval a do názvu doplnil podtitul Fantastický román. Začišťováním a slohovým pilováním textu (za pomoci své ženy) se zabýval téměř až do své smrti — poslední úpravy rukopisu jsou datovány 13. února 1940 (necelý měsíc před Bulgakovovou smrtí). Román je tak fabulačně završen. Bulgakovova žena však pokračovala v redikci románu až do roku 1941. Některé ze zbývajících a Bulgakovem i jeho ženou nepostřehnutých rozporů jsou přesto předmětem kvízových otázek znalců autorova díla (Mistr je např. v Kapitole třinácté hladce oholen, zato v Kapitole čtyřiadvacáté — dějově následující za několik hodin — má dlouhou bradku).
Cenzurovaná verze (12 % textu vynecháno, ještě větší část pozměněna) byla poprvé publikována až v roce 1966 v časopise Moskva (ročník 1966, č. 11 a ročník 1967, č. 1). Text odstraněných a upravených částí vyšel samizdatově a byl doplněn o údaje nezbytné ke kompletnímu nahrazení originální verze. V roce 1967 nakladatelství Posev (ve Frankfurtu) vydalo kompletní verzi (právě díky samizdatovým doplňkům). Rusko se prvního necenzurovaného znění dočkalo až v roce 1973, kdy v nakladatelství Chudožestvenaja Litěratura (Художественая Литература) vyšla verze opírající se o rukopisy sepsané do začátku roku 1940. Toto znění bylo považováno za kanonické až do roku 1989, kdy byla za pomoci redaktorky Lydie Janovské vydána verze respektující veškeré existující rukopisy.
1 ... 86 87 88 89 90 91 92 93 94 95
Перейти на страницу:

„Bohužel, už nejsem váš soused. Chystám se na dalekou cestu a přišel jsem se rozloučit.” „Já to věděl, myslel jsem si to,” přiznal se tiše Ivan a vyhrkclass="underline" „Setkal jste se s ním?” „Ano,” přikývl Mistr. „Přišel jsem se s vámi rozloučit. Byl jste jediný člověk, s kým jsem v poslední době mluvil.” Ivan se rozzářiclass="underline"

„To je dobře, že jste přišel. Já splním svůj slib, už nikdy nebudu psát verše. Teď mě zajímají jiné věci…,” usmál se a upřel pomatený pohled do dálky nad Mistrovou hlavou, „chtěl bych napsat něco jiného… Víte, za tu dobu, co tady ležím, jsem leccospochopil.” Mistra vzrušila jeho poslední slova a usedl na pelest Ivanovy postele: „To je výborné. Napište o něm pokračování.” Nemocnému zajiskřilo v očích. „A co vy?” Vtom sklopil hlavu a dodal zamyšleně: „Ach ano… no ovšem… zbytečně se ptám,” a zašilhal vyděšeně na podlahu. „Ne,” zavrtěl Mistr hlavou a jeho hlaszněl cize a dutě, „já už o něm nic nenapíšu. Na to nebude čas.” Vdunění bouře se ozval pronikavý hvizd.

„Slyšíte?” zeptal se Mistr.

„To je jen bouře.”

„Ne, volají mě, musím jít,” zadrmolil Mistr a vstal.

„Počkejte, ještě poslední slovo,” žadonil Ivan. „Našel jste ji? A zůstala vám věrná?” „Tady je,” odpověděl Mistr a ukázal ke stěně. Od bílé zdi se oddělil temný stín a přistoupil k posteli. Markétka pohlédla smutně na ležícího mladíka. „Chudáčku…,” zašeptala a sklonila se nad ním.

„Jakje krásná,” pronesl bezzávisti, teskně Ivan a hlasse mu dojatě chvěl. „Vidíte, jakvám to pěkně vyšlo. To já jsem na tom hůř.” Zamyslel se a pakdodaclass="underline" „A vlastně, možná že ne…” „Určitě ne,” těšila ho Markéta a přiblížila svůj obličej k jeho. „Ukažte, políbím vása všecko bude zasdobré…

Uvidíte. Můžete mi věřit, já už všecko viděla a zažila…”

Ivan ji objal kolem krku a ona ho políbila. „Sbohem, můj učedníku,” zašeptal tichounce Mistr a rozplynul se ve vzduchu. Současně zmizela i Markéta a balkónová mříž klapla. Ivan zneklidnět. Posadil se na posteli, vyplašeně se ohlédl a dokonce zasténal. Pakvstal a mluvil sám se sebou.

Bouře sílila a cuchala mu nervy. Zároveň zachytil zbystřeným sluchem na chodbě spěšné kroky a tlumené hlasy, které porušily obvyklé ticho. Začal sebou poškubávat a nervózně vykřikclass="underline" „Praskovjo Fjodorovno!”

Ale ta už vcházela s napůl tázavým, napůl starostlivým výrazem. „Copakje,” vyptávala se. „Bouřka vásrozčiluje? To nic, dáme vám něco pro uklidnění… zavolám doktora…” „Ne, Praskovjo Fjodorovno, nikoho nevolejte,” zaprosil a s obavou hleděl na stěnu, „mně nic není. Já už se znám, nebojte se. Raději mi řekněte,” vzhlédl k ní prosebně, „co se stalo vedle ve stoosmnáctce?” „Ve stoosmnáctce?” opáčila a oči jí neklidně těkaly. „Co by se tam stalo,” uklidňovala ho, ale její hlasnezněl moc přesvědčivě. „Podívejte, Praskovjo Fjodorovno… Vždyť neumíte pořádně lhát… Myslíte si, že začnu zuřit? Ne, nebojte se. Řekněte mi pravdu, já už delší dobu pozoruju, že se za stěnou něco děje.” „Váš soused umřel,” vyhrkla. Ta dobromyslná žena neměla odvahu lhát. Ozářená bleskem polekaně Ivana sledovala. Ale nemocný zůstal klidný, jenom zvedl významně ukazováka řekclass="underline"

„Já to věděl! Ujišťuju vás, Praskovjo Fjodorovno, že ve městě v téže chvíli zemřel ještě jeden člověk. Dokonce vím kdo…,” a tajemně se usmál… „je to žena!”

31

NA VRABČÍCH HORÁCH

Bouře se přehnala a nezanechala za sebou nejmenší stopu. Nad Moskvou se rozklenula duha jako barevný most a napájela se z řeky. Na návrší nad městem se černaly u nízkého křoví tři stíny. Woland, Korovjeva Kňour seděli na černých ořích a pozorovali město rozložené za řekou, kde se v tisíci oknech obrácených k západu, k jakoby marcipánovým věžím Novoděvičího kláštera, oslnivě odráželo tisíce malých sluncí. Vzduchem to zašumělo a Azazelo společně s Mistrem a Markétkou, ukrytými v cípu jeho černého pláště, přistáli u skupinky, která už je netrpělivě očekávala. „Omlouvám se, že jsem vásobtěžoval, Markéto Nikolajevno, i vás, Mistře,” pronesl mág po krátké přestávce, „ale doufám, že mi to nebudete mít za zlé. Nemyslím, že byste litovali.

Taktedy,” obrátil se k Mistrovi, „rozlučte se s městem. Je čas,” a pokynul rukou v černé rukavici se zvonovou manžetou tam, kde se v oknech za řekou tavilo tisíce malých sluncí a nad nimi se vznášel kouřový opar. Rozžhavené město horce vydechovalo. Mistr sklouzl ze sedla, pokynul ostatním a běžel na kraj srázu, za ním se vlekl po zemi cíp černého pláště. Zadíval se na město: v prvním okamžiku se mu bolestně sevřelo srdce, ale pakho zaplavilo radostné očekávání a cikánská touha po dálkách. „Naposled!… Když si to uvědomím…,” zašeptal, olízl si suché, rozpraskané rty a sledoval, co se odehrává v jeho nitru. Vzrušení vystřídal, alespoň se mu to zdálo, pocit hluboké, velké křivdy, který všaknetrval dlouho. Zmocnila se ho pohrdavá lhostejnost a nakonec naděje, že konečně dojde klidu. Skupinka jezdců mlčky čekala a pozorovala, jaktmavá vytáhlá postava na pokraji srázu hned zvedá hlavu, jako by chtěla pohledem obejmout celé město, hned zase klopí hlavu na prsa a prohlíží zdupanou neduživou trávu pod nohama. První promluvil Kňour, který už se začínal nudit:

„Dovolte maestro,” požádal Wolanda, „abych směl před cestou na rozloučenou zahvízdat.” „Vylekal bysdámu,” namítal Woland, „a pak, nezapomeň, že tvůj dnešní příděl lumpáren je vyčerpán.” „Ach ne, pane,” ozvala se Markétka, která seděla v sedle jako amazonka, s rukama v bok, a dlouhá vlečka jí sahala až na zem. „Přepadl mě smutekpřed takdalekou cestou. Je to zřejmě přirozené, i když člověkví, že ho na konci té cesty čeká štěstí… co o tom soudíte? Ať násKňour trochu rozveselí, nebo se bojím, že tohle loučení skončí slzami a tím se všecko pokazí.” Mág pokynul kocourovi a ten rozjařeně seskočil na zem, vložil do úst dva drápy, nafoukl tváře a zahvízdal, až Markétě zalehlo v uších. Její kůň se vzepjal na zadní, v houští zapraskaly suché ulámané větvičky, vyplašené hejno vran a vrabců vzlétlo do vzduchu, zvedl se sloup prachu a vítr ho unášel k řece. Bylo vidět, jakna parníku, který právě míjel přístav, se několika cestujícím skutálely čepice do vody. Mistr sebou škubl, když kocour zahvízdal, ale zůstal obrácen zády a ještě vzrušeněji gestikuloval. Vztahoval ruku k nebi, jako by hrozil městu. Kňour se pyšně rozhlížel. „Hvízdnul sis,” poznamenal povýšeně Korovjev, „ale mámli mluvit upřímně, bylo to takna trojku!” „Já nejsem regenschori,” odpověděl důstojně kocour a nafoukl se. Pakzamžoural spiklenecky na Markétu. „Co by ne, zkusím, jestli to ještě umím,” řekl Korovjev, zamnul si ruce a pofoukal si prsty. „Dej pozor,” ozval se mág přísně z koně, „ať někomu nezpůsobíš újmu na zdraví.” „Věřte, pane,” hájil se dlouhán, ruku položenou na srdce, „míním to jako žert, výhradně žert…” Vtom vyskočil jako gumový, zkroutil prsty pravé ruky do prapodivného tvaru, zatočil se jako káča nejdřívna jednu, pakna druhou stranu a hvízdl. Markéta jeho hvízdot nezaslechla. Vzpamatovala se až tehdy, když ji to spolu s vyděšeným koněm odhodilo na deset sáhů stranou. Vedle ní to vyvrátilo velký dub i s kořeny a země popraskala až k řece. Obrovský plást břehu spolu s přístavem i restaurací se utrhl a spadl do řeky, kde to zabublalo jako v kotli a voda vyplivla na protější zelený nízký břeh parníčeki s cestujícími, kterým se naštěstí nic nestalo. K nohám odfrkujícího Markétina koně dopadla kavka, kterou Fagotůvhvizd zabil. Mistr se vylekal, chytil se za hlavu a rozběhl se ke svým společníkům. „Takco,” oslovil ho Woland z výše svého koně, „účty jsou v pořádku? Už jste se rozloučil?” „Ano,” přikývl Mistr a pohlédl mu přímo, směle do očí.

1 ... 86 87 88 89 90 91 92 93 94 95
Перейти на страницу:
0
Сюжет
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5
  • 6
  • 7
  • 8
  • 9
  • 10
0
Атмосфера
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5
  • 6
  • 7
  • 8
  • 9
  • 10
0
Главный герой
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5
  • 6
  • 7
  • 8
  • 9
  • 10
0
Общее впечатление
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5
  • 6
  • 7
  • 8
  • 9
  • 10
Итоговая оценка: 0.0 из 10 (голосов: 0 / История оценок)