Mistr a Marketka [cs]

Bouře se přehnala a nezanechala za sebou nejmenší stopu. Nad Moskvou se rozklenula duha jako barevný most a napájela se z řeky. Na návrší nad městem se černaly u nízkého křoví tři stíny. Woland, Korovjeva Kňour seděli na černých ořích a pozorovali město rozložené za řekou, kde se v tisíci oknech obrácených k západu, k jakoby marcipánovým věžím Novoděvičího kláštera, oslnivě odráželo tisíce malých sluncí. Vzduchem to zašumělo a Azazelo společně s Mistrem a Markétkou, ukrytými v cípu jeho černého pláště, přistáli u skupinky, která už je netrpělivě očekávala. „Omlouvám se, že jsem vásobtěžoval, Markéto Nikolajevno, i vás, Mistře,” pronesl mág po krátké přestávce, „ale doufám, že mi to nebudete mít za zlé. Nemyslím, že byste litovali.

Taktedy,” obrátil se k Mistrovi, „rozlučte se s městem. Je čas,” a pokynul rukou v černé rukavici se zvonovou manžetou tam, kde se v oknech za řekou tavilo tisíce malých sluncí a nad nimi se vznášel kouřový opar. Rozžhavené město horce vydechovalo. Mistr sklouzl ze sedla, pokynul ostatním a běžel na kraj srázu, za ním se vlekl po zemi cíp černého pláště. Zadíval se na město: v prvním okamžiku se mu bolestně sevřelo srdce, ale pakho zaplavilo radostné očekávání a cikánská touha po dálkách. „Naposled!… Když si to uvědomím…,” zašeptal, olízl si suché, rozpraskané rty a sledoval, co se odehrává v jeho nitru. Vzrušení vystřídal, alespoň se mu to zdálo, pocit hluboké, velké křivdy, který všaknetrval dlouho. Zmocnila se ho pohrdavá lhostejnost a nakonec naděje, že konečně dojde klidu. Skupinka jezdců mlčky čekala a pozorovala, jaktmavá vytáhlá postava na pokraji srázu hned zvedá hlavu, jako by chtěla pohledem obejmout celé město, hned zase klopí hlavu na prsa a prohlíží zdupanou neduživou trávu pod nohama. První promluvil Kňour, který už se začínal nudit:

„Dovolte maestro,” požádal Wolanda, „abych směl před cestou na rozloučenou zahvízdat.” „Vylekal bysdámu,” namítal Woland, „a pak, nezapomeň, že tvůj dnešní příděl lumpáren je vyčerpán.” „Ach ne, pane,” ozvala se Markétka, která seděla v sedle jako amazonka, s rukama v bok, a dlouhá vlečka jí sahala až na zem. „Přepadl mě smutekpřed takdalekou cestou. Je to zřejmě přirozené, i když člověkví, že ho na konci té cesty čeká štěstí… co o tom soudíte? Ať násKňour trochu rozveselí, nebo se bojím, že tohle loučení skončí slzami a tím se všecko pokazí.” Mág pokynul kocourovi a ten rozjařeně seskočil na zem, vložil do úst dva drápy, nafoukl tváře a zahvízdal, až Markétě zalehlo v uších. Její kůň se vzepjal na zadní, v houští zapraskaly suché ulámané větvičky, vyplašené hejno vran a vrabců vzlétlo do vzduchu, zvedl se sloup prachu a vítr ho unášel k řece. Bylo vidět, jakna parníku, který právě míjel přístav, se několika cestujícím skutálely čepice do vody. Mistr sebou škubl, když kocour zahvízdal, ale zůstal obrácen zády a ještě vzrušeněji gestikuloval. Vztahoval ruku k nebi, jako by hrozil městu. Kňour se pyšně rozhlížel. „Hvízdnul sis,” poznamenal povýšeně Korovjev, „ale mámli mluvit upřímně, bylo to takna trojku!” „Já nejsem regenschori,” odpověděl důstojně kocour a nafoukl se. Pakzamžoural spiklenecky na Markétu. „Co by ne, zkusím, jestli to ještě umím,” řekl Korovjev, zamnul si ruce a pofoukal si prsty. „Dej pozor,” ozval se mág přísně z koně, „ať někomu nezpůsobíš újmu na zdraví.” „Věřte, pane,” hájil se dlouhán, ruku položenou na srdce, „míním to jako žert, výhradně žert…” Vtom vyskočil jako gumový, zkroutil prsty pravé ruky do prapodivného tvaru, zatočil se jako káča nejdřívna jednu, pakna druhou stranu a hvízdl. Markéta jeho hvízdot nezaslechla. Vzpamatovala se až tehdy, když ji to spolu s vyděšeným koněm odhodilo na deset sáhů stranou. Vedle ní to vyvrátilo velký dub i s kořeny a země popraskala až k řece. Obrovský plást břehu spolu s přístavem i restaurací se utrhl a spadl do řeky, kde to zabublalo jako v kotli a voda vyplivla na protější zelený nízký břeh parníčeki s cestujícími, kterým se naštěstí nic nestalo. K nohám odfrkujícího Markétina koně dopadla kavka, kterou Fagotůvhvizd zabil. Mistr se vylekal, chytil se za hlavu a rozběhl se ke svým společníkům. „Takco,” oslovil ho Woland z výše svého koně, „účty jsou v pořádku? Už jste se rozloučil?” „Ano,” přikývl Mistr a pohlédl mu přímo, směle do očí.