Электронная книга - «Drak Znovuzrozený». Краткое содержание книги:
Do půli těla obnažený chlapík u kormidelního vesla se ohlédl a pak promluvil se svým vysokým společníkem ve tmavém kabátci s nabíranými rukávy. Dlouhán ani na chvíli neodtrhl zrak od lodníků, kteří právě skláněli opačiny do vody. „Zároveň vpřed,“ zavolal a od opačin se vzpěnila voda.
„To zvládnu,“ štěkl Mat. Řekl jsem na první lodi, a první loď jsem taky myslel! „Pojď, Tome!“
Bez ohlížení se rozběhl po nábřeží, vyhnul se několika mužům a vozíkům naloženým zbožím. Mezera mezi zádí Šedého Racka a nábřežím byla stále větší, jak lodníci řádně zabírali. Mat zvedl hůl a hodil ji na záď napřed jako kopí, odrazil se a skočil, jak nejdál dokázal.
Tmavá voda pod ním vypadala ledově, ale on ve chvilce přelétl zábradlí a skulil se na palubu. Jak se zvedal, zaslechl za sebou zachrčení a nadávku.
Tom Merrilin se s další nadávkou přitáhl k zábradlí a přelezl na palubu. „Přišel jsem o hůl,“ vztekal se. „Tak chci jinou.“ Zamnul si pravou nohu, zadíval se dolů na stále se rozšiřující pruh vody za lodí a otřásl se. „Dneska už jsem se koupal.“ Kormidelník se s rozšířenýma očima díval z kejklíře na Mata a zpátky a svíral veslo, jako kdyby uvažoval, nemá-li ho snad použít na obranu proti těm šílencům.
Dlouhán vypadal stejně ohromeně. Světle modré oči mu málem vypadly z důlků a chvíli jenom bezhlesně hýbal rty. Tmavá bradka, přistřižená do špičky, se mu třásla vzteky a úzký obličej mu znachověl. „U Kamene!“ zařval nakonec. „Co to má znamenat? Na téhle lodi nemám místo ani pro lodní kočku, a pobudy, co mi klidně skočí na palubu, bych nevzal stejně. Sanore! Vaso! Hoďte tyhle trhany přes palubu!“ Dva zvláště mohutní muži, bosí a do pasu vysvlečení, přestali stáčet lana a vykročili na záď. Muži u opačin dál veslovali. Vždycky se sklonili, aby zvedli list vesla z vody, udělali tři dlouhé kroky po palubě, narovnali se a vrátili se zpátky, přičemž loď poháněli kupředu.
Mat jednou rukou zamával amyrlininým dokumentem vousatému dlouhánovi pod nosem – odhadl v něm kapitána – a druhou vylovil z váčku zlatou korunu, přičemž i ve spěchu dával pozor, aby si muž všiml, že tam má zlata mnohem víc. Hodil minci vousáči a mluvil rychle stále mávaje papírem. „Za tu nepříjemnost, co jsme ti způsobili při naloďování, kapitáne. Osobní rozkaz amyrlinina stolce. Je velice důležité, abychom okamžitě vypluli. Do Aringillu v Andoru. Co nejrychleji. Požehnání Bílé věže padne na každého, kdo nám pomůže, a hněv Věže na ty, kteří nám budou bránit.“
Mat doufal, že tou dobou už muž zahlédl plamen Tar Valonu na pečeti – a snad i trochu víc – a tak znovu papír složil a zase ho schoval. Nejistě se díval na oba vazouny, kteří se postavili vedle kapitána – Ať shořím, oba mají ruce jako Perrin! – a přál si, aby měl v rukou svou hůl. Viděl ji ležet o kus dál na palubě. Snažil se vypadat sebejistě, jako někdo, s kým není radno si zahrávat, jako někdo, kdo má za sebou všechnu moc Bílé věže. Hodně daleko za sebou, doufám.
Kapitán si Mata pochybovačně prohlížel a ještě podezřívavější pohled vrhal na Toma v kejklířském plášti a na nepříliš jistých nohou, nicméně však pokynul Sanorovi a Vasovi, aby zůstali, kde jsou. „Já bych Věž nahněvat nechtěl. Ať shoří moje duše, že mě říční obchod zavádí z Tearu do tohohle doupěte... Připlouvám příliš často, abych si mohl dovolit rozzlobit... kohokoliv.“ Na rtech se mu objevil napjatý úsměv. „Ale mluvil jsem pravdu. U Kamene, mluvil! Šest kajut mám pro pasažéry, a všechny plné. Za další zlatou korunu můžete spát na palubě a jíst s posádkou. Tu korunu za každého.“
„To je směšný!“ vybuchl Tom. „Mně je jedno, co udělala válka dole po řece, ale tohle je prostě směšný!“ Oba velcí lodníci přešlápli.
„To je cena,“ prohlásil kapitán pevně. „Nechci nikoho nahněvat, ale raději bych neměl nic společnýho s ničím, co můžete mít vy dva na práci na palubě mé lodi. Jako třeba když necháte někoho, aby vám zaplatil, takže vás může natřít horkým dehtem, tuhle práci myslím. Zaplaťte, nebo půjdete přes palubu a sušit vás může sama amyrlin. A tohle si nechám za ty nepříjemnosti, co jste mi způsobili, děkuju.“ Zlatou korunu, kterou mu Mat hodil, si strčil do kapsy kabátce s nabíranými rukávy.
„Kolik za jednu kajutu?“ zeptal se Mat. „Pro nás. Toho, kdo ji má, můžeš dát k někomu jinýmu.“ Nechtělo se mu spát na studené palubě. A jestli takového chlapa neohromíš, tak ti ukradne i spodky a bude tvrdit, že ti prokazuje laskavost. Hlasitě mu zakručelo v žaludku. „Taky budeme jíst to, co ty, ne s posádkou. A bude toho hodně!“
„Mate,“ ozval se Tom, „to já bych tady měl víst opilecký řeči.“ Obrátil se ke kapitánovi a mávl záplatovaným pláštěm, jak nejelegantněji dovedl s pokrývkami a pouzdry s nástroji přes rameno. „Jak sis možná všiml, kapitáne, jsem kejklíř.“ I tady venku jako by měl jeho hlas ozvěnu. – „A jako cenu za náš převoz budu s potěšením bavit tvoje cestující i posádku –“
„Moje posádka je tu na práci, kejklíři, ne kvůli zábavě.“ Kapitán si pohladil špičatou bradku a světlýma očima odhadl cenu Matova kabátce do posledního měďáku. „Takže ty chceš kajutu, co?“ Vyprskl smíchy. „A moje jídlo? No, můžeš mít moji kajutu i jídlo. Za pět zlatých korun za oba! A andorskou váhu!“ Ty byly nejtěžší. Začal se smát tak nahlas, až málem lapal po dechu. Sanor a Vasa vedle něj se zeširoka křenili. „Za deset korun si můžeš vzít moji kajutu i jídlo, a já se přestěhuju k cestujícím a budu jíst s posádkou. Ať shoří moje duše, to udělám! U Kamene, to přísahám! Za deset zlatých korun...“ Smích udusil zbytek.
Ještě se smál a lapal po dechu a utíral si oči, když Mat vytahoval jeden ze dvou měšců, ale smích ustal, když mu Mat do dlaně odpočítal pět korun. Kapitán nevěřícně zamrkal. Oba velcí lodníci vypadali jako opaření.
„Andorskou váhu, říkáš?“ zeptal se Mat. Bez vážek bylo těžké soudit, ale Mat na hromádku přidal ještě sedm mincí. Dvě byly dokonce andorské a ty ostatní by měly váhu víc než bohatě vyrovnat. Tomuhle chlapíkovi by to mělo stačit. Po chvíli přidal ještě dvě zlaté tairenské koruny. „To je pro toho, koho vyhodíš z kajuty, za kterou si zaplatil.“ Nemyslel, že z toho cestující uvidí byť měďák, ale občas se vyplácelo vypadat velkodušně. „Leda bys chtěl bydlet s nima. Ne, samozřejmě že ne. Měli by dostat něco za to, že se budou muset mačkat s ostatníma. A není nutný, abys jedl s posádkou, kapitáne. Rádi se s tebou s Tomem o jídlo podělíme ve tvý kajutě.“ Tom zíral stejně jako ostatní.
„Ty jsi...?“ Vousáč jen chraplavě šeptal. „Nejsi... čistě náhodou... mladý pán v převleku?“
„Já nejsem žádnej pán.“ Mat se zasmál. Měl k tomu důvod. Šedý Racek už byl daleko ve vodách přístavu a pruh světla z nábřeží nedaleko ukazoval černou mezeru, kde vodní brána ústila do řeky. Opačiny rychle poháněly loď do mezery. Muži už obraceli dlouhá šikmá ráhna a připravovali se ke spuštění plachet. A se zlatem v rukou se je už kapitán zřejmě nechystal hodit přes palubu. „Jestli ti to nevadí, kapitáne, nemohli bychom se podívat na naši kajutu? Totiž tvou kajutu. Je pozdě a já bych se chtěl trochu prospat.“ Znovu se ozval jeho žaludek. „A taky chci večeři!“
Loď se přídí zanořila do temnoty a vousáč je osobně vedl po žebříku a úzkou krátkou chodbičkou lemovanou po obou stranách dveřmi dost blízko sebe. Zatímco si kapitán sbíral v kajutě – táhla se po celé šířce zádi a postel i všechen ostatní nábytek až na dvě židle a pár truhlic byly zabudovány do stěn – svoje věci a Mat s Tomem se usazovali, zjistil Mat hodně věcí. Například to, že ten muž nebude stěhovat žádné cestující. Příliš si vážil peněz, které mu zaplatili, pokud už ne jich, než aby něco takového dovolil. Rozhodl se vzít si kajutu prvního důstojníka a ten zase druhého, a tak pořád dál, až jeho palubní skončí na přídi s posádkou.