Электронная книга - «Drak Znovuzrozený». Краткое содержание книги:
„Nikdy jsem tě neviděl, že by ses litoval,“ prohodil Mat znechuceně. „To se hodláš utopit ve víně?“
„Co ty o tom víš, chlapče?“ prskl Tom. „Až budeš starší, uvidíš kus světa, možná se párkrát zamiluješ, pak to pochopíš. Možná, jestli budeš dost bystrej, aby ses učil. Áááá! Chceš vědět, co dělám v Tar Valonu? Co tady děláš ty? Vzpomínám si, jak se ti rozklepala kolena, když jsi zjistil, že Moirain je Aes Sedai. Málem sis ucvrkl pokaždý, když se o síle někdo jenom zmínil. Co ty děláš v Tar Valonu s Aes Sedai na každým rohu?“
„Já z Tar Valonu odjíždím. To tu dělám. Odjíždím!“ Mat se zašklebil. Kejklíř mu zachránil život a možná i víc. Byl do toho tenkrát zapletený mizelec. Proto měl Tom potíže s pravou nohou. Víno z celé lodi by nestačilo na to, aby byl takhle opilý. „Já jedu do Caemlynu, Tome. Jestli chceš z nějakýho hloupýho důvodu riskovat život, proč nejedeš se mnou?“
„Do Caemlynu?“ zamyslel se Tom.
„Do Caemlynu, Tome. Elaida se tam dřív nebo později vrátí, takže si s ní budeš moct dělat starosti. A pokud se dobře pamatuju, jestli tě dostane do rukou Morgasa, budeš si přát, aby tě radši dostala Elaida.“
„Caemlyn. Ano. Caemlyn se k mý náladě hodí jako rukavice na ruku.“ Kejklíř se zadíval na kuřata na talíři a trhl sebou. „Cos to udělal, chlapče? To sis je nacpal do rukávu?“ Ze tří ptáků zbyly jenom kosti a pár kousků masa.
„Občas dostanu hlad,“ zabručel Mat. Hrozně toužil olízat si prsty. „Tak jdeš se mnou, nebo ne?“
„Ó, to víš, že půjdu, chlapče.“ Jak se Tom zvedal na nohy, nepohyboval se zdaleka tak neohrabaně jako předtím. „Počkej tady – a dej pozor, ať nesníš i stůl – já si posbírám věci a rozloučím se.“ Cestou kulhal, ale nepotácel se.
Mat dopil víno a obral kosti dočista. Napadlo ho, že by si objednal další, ale Tom se vrátil rychle. Na zádech měl vedle svinutých pokrývek pověšena i pouzdra s flétnou a harfou. Měl s sebou i prostou vycházkovou hůl, která byla vysoká jako on. Doprovázely ho obě služtičky. Mat usoudil, že to budou sestry. Ke kejklíři vzhlížely dva páry stejných hnědých očí s naprosto stejným výrazem. Tom políbil nejdřív Saal, pak Madu, poplácal je po tváři a zamířil ke dveřím. Jen kývl na Mata, aby ho následoval. Byl venku dřív, než si Mat posbíral věci a hůl.
Mladší z obou žen, Saal, Mata cestou ke dveřím ještě zastavila. „Ať už jsi mu řekl cokoliv, tak ti odpouštím to víno, i když nám ho odvádíš. Takhle živého jsem ho neviděla celé týdny.“ Vtiskla Matovi cosi do dlaně, a když se na to mládenec podíval, oči se mu překvapením rozšířily. Dala mu stříbrnou tarvalonskou marku. „Ať už jsi mu řekl cokoliv. Kromě toho, ten, kdo tě krmí, to rozhodně nedělá dobře, ale stejně máš hezké oči.“ Zasmála se, když viděla, jak se tváří.
Mat se proti své vůli rozesmál také. Vyšel ze dveří a cestou obracel minci mezi prsty. Tak já mám hezký oči, jo? Smích mu odumřel na rtech, jako když krčmář zavře pípu. Na ulici byl Tom, ale ne mrtvola. Okna taveren v ulici vydávala dost světla, aby si tím mohl být jist. Městští strážní by mrtvého člověka neodnesli, aniž by se poptali v těch tavernách a U ženy z Tanchika také.
„Na co tak zíráš, chlapče?“ zeptal se Tom. „Tady nejsou ve stínu žádní trolloci.“
„Berkové,“ mumlal Mat. „Myslel jsem na berky.“
„V Tar Valonu nejsou ani kapsáři, ani pouliční rváči, chlapče. Když strážní nějakýho berku chytí – a co já vím, tak jich tu tenhle obchod moc neprovozuje – ale když nějakýho chytnou, odvlečou ho do Věže. Tam s ním Aes Sedai něco provedou a on hned druhej den uteče z Tar Valonu s očima vytřeštěnýma jako svedená holka. Slyšel jsem, že na ženy zlodějky jsou ještě tvrdší. Ne, tady můžeš o peníze přijít jedině tak, že ti někdo místo zlata zaplatí leštěnou mosazí nebo má cinknutý kostky. Ale žádní berkové tu nejsou.“
Mat se otočil na patě, prošel kolem Toma a zamířil k přístavu. Holí ťukal do země, jako by se pomocí ní mohl pohybovat rychleji. „Budeme na palubě první lodi, co vypluje, ať je jaká chce. Na první, Tome.“
Tom spěšně klapal za ním. „Zpomal, chlapče. Proč tak spěcháš? Tady je spousta lodí, vyplouvají ve dne v noci. Tak zpomal. Žádní berkové tu nejsou.“
„Na první zatracený lodi, Tome! I kdyby do ní teklo, my budeme na ní!“ Jestli to nebyli berkové, tak co byli zač? Museli to být zloději. Co jiného by mohli být?
32
První loď
Jižní přístav samotný, velký bazén postavený ogiery, byl ohromný a okrouhlý, obklopený vysokými hradbami ze stejného kamene se stříbrnými žilkami jako zbytek Tar Valonu. Nábřeží táhnoucí se kolem přístavu bylo téměř celé zastřešené, kromě místa, kde se otevírala široká vodní brána, aby mohly lodi vyplout na řeku. – U nábřeží kotvila plavidla všech velikostí, většinou uvázaná zádí, a přes časnou hodinu pospíchali kolem lodníci v hrubých halenách bez rukávů a nakládali a vykládali balíky a truhly, sudy a bedny, buď pomocí jeřábů a kladek, nebo jen tak na zádech. Ze střešních trámů visely lampy a osvětlovaly celé nábřeží a na černou vodu uprostřed přístavu vrhaly pás světla. Temnotou se míhaly malé otevřené čluny a díky svým hranatým lucernám, zavěšeným vysoko na zadních vazech, připomínaly světlušky poletující přístavem. Malé však byly jen ve srovnání s loďmi, neboť některé pohánělo ne méně než šest párů dlouhých vesel.
Když Mat vedl stále nabručeného Toma pod obloukem z leštěné krevele a po širokých schodech dolů na nábřeží, ani ne o dvacet kroků dál lodníci na jedné třístěžňové lodi právě odvazovali lana. Plavidlo patřilo k těm zdaleka největším na dohled, od ostré přídě k hranaté zádi mělo patnáct až dvacet sáhů a jeho plochá paluba byla téměř v jedné rovině s nábřežím. Nejdůležitější však bylo, že loď právě odplouvala. Na první loď, která vypluje.
Na nábřeží vystoupil šedovlasý muž. Tři kusy konopného lana, jež měl našity na rukávcích, ho označovaly jako správce přístavu. Podle širokých ramen mohl docela dobře začínat jako lodní dělník, který lana spíš tahal, než je nosil na oděvu. Lhostejně pohlédl Matovým směrem a zarazil se. Na ošlehané tváři se mu objevil překvapený výraz. „Podle těch ranců soudím, co máš za lubem, mladíku, ale klidně na to můžeš zapomenout. Jedna ze sester mi ukázala tvůj obrázek. Ty v Jižním přístavu na žádnou loď nenastoupíš. Radši se vrať, ať nemusím posílat někoho, kdo by na tebe dohlídl.“
„Co pro Světlo...?“ vrčel Tom.
„Všechno je jinak,“ prohlásil Mat pevně. Lodníci právě odvazovali poslední lano. Světlé trojúhelníkové plachty byly ještě stále svinuté a přivázané k dlouhým šikmým ráhnům, ale muži už připravovali opačiny. Mat vytáhl z měšce amyrlinin dokument a strčil ho správci pod nos. „Jak sám vidíš, mám pověření z Věže a dokonce jednám na rozkaz samotné amyrlin. A musím nasednout právě na tuhle loď.“
Správce si přečetl, co bylo na papíře napsáno, a pak ještě jednou. „Nic takového jsem v životě neviděl. Proč by Věž říkala, že nikam nesmíš, a pak ti dala... tohle?"
„Zeptej se amyrlin, jestli chceš,“ poradil Mat muži unaveným hlasem, který naznačoval, že nikdo přece nemůže být tak hloupý, aby to udělal, „ale jestli neodpluju na tý lodi, ona nechá stáhnout z kůže mě i tebe.“
„To už nestihneš,“ řekl správce, ale okamžitě si přiložil ruce k ústům a zvolal. „Vy na palubě Šedého Rackal Stát! Světlo vás spal, stůjte!“