Электронная книга - «Drak Znovuzrozený». Краткое содержание книги:
A dole byla zavěšena pečeť s plamenem Tar Valonu v kruhu z bílého vosku, tvrdého jako kámen.
Mat si uvědomil, že si pobrukuje „Kapsu plnou zlata“ a přestal. „Tohle je pravý, že jo? Nevzaly jste...? Jak jste se k tomu dostaly?“
„Ona to nikde nezapomněla, jestli jsi měl na mysli tohle,“ řekla Elain.
„Je jedno, jak jsme to získaly,“ prohlásila Nyneiva. „Je to pravé. A to je taky to jediné, co by tě mělo zajímat. Kdybych byla tebou, tak to nikde moc neukazuju, nebo ti to amyrlin zase sebere, ale dostane tě to přes strážné a na loď. Říkal jsi, že ten dopis doručíš, jestli tě odsud dostaneme.“
„Už to můžete brát tak, že je v Morgasiných rukou.“ Nemohl se přestat dívat na papír, ale přece jen jej složil a položil na Elainin dopis. „Čistě náhodou byste neměly trochu peněz nazbyt, co? Aspoň nějaký stříbro? Zlatou marku nebo dvě? Na cestu lodí mám skoro dost, ale slyšel jsem, že dál po řece je všechno pořád dražší a dražší."
Nyneiva zavrtěla hlavou. „Ty nemáš peníze? Skoro každou noc jste přece hrávali s Hurinem kostky, dokud ti nebylo tak špatně, že jsi nezvedl pohárek. A proč by to po řece mělo být dražší?“
„My hráli o měďáky, Nyneivo, a po nějaký době ani o to nechtěl hrát. To je jedno. Nějak to zvládnu. Vy neposloucháte, co lidi povídají? V Cairhienu je občanská válka, a já slyšel, že v Tearu je to stejně zlý. Slyšel jsem, že pokoj v Aringillu stojí tolik, co doma dva slušný koně.“
„Měly jsme moc práce,“ odsekla Nyneiva a vyměnila si ustaraný pohled s Egwain a Elain, což v Matovi znovu vzbudilo zvědavost.
„Na tom nezáleží. Já to zvládnu.“ V hospodách kolem přístavu se musely hrát hazardní hry. Po noci při kostkách se ráno dostane na loď s plným měšcem.
„Jenom dones ten dopis Morgase, Mate,“ řekla Nyneiva. „A ať nikdo neví, že ho máš.“
„Donesu jí ho. Řekl jsem, že to udělám, ne? Podle toho, jak mluvíš, by sis mohla myslet, že svý sliby neplním.“ Pohled, jehož se mu od Nyneivy a Egwain dostalo, mu připomněl nemálo slibů, které nesplnil. „Udělám to. Krev a – Udělám!“
Ženy ještě chvíli zůstaly a většinou si povídali o domově. Egwain a Elain se usadily na posteli a Nyneiva do křesla. Mat si vzal stoličku. Hovor o Emondově Roli v něm vyvolal stesk po domově, a Nyneivu i Egwain to zřejmě rozesmutnilo také, jako by se tu bavili o něčem, co ony už nikdy neuvidí. Mat si byl jist, že jim zvlhly oči, ale když se pokusil změnit téma, zase začaly mluvit o lidech, které znaly, o svátcích, o Bel Tinu a Letnicích, o dožínkových tancovačkách a setkáních při stříhání ovcí.
Elain mu vyprávěla o Caemlynu, o tom, co ho čeká v královském paláci a s kým má promluvit, a taky trochu o městě. Občas se narovnala tak, že málem viděl na její hlavě korunu. Muž by musel být hlupák, aby se zapletl s takovou ženou. Když se zvedly k odchodu, mrzelo ho, že odcházejí.
Vstal a náhle se cítil neohrabaný. „Koukněte, prokázaly jste mi laskavost.“ Dotkl se amyrlinina dokumentu na stole. „Velkou laskavost. Vím, že se všechny stanete Aes Sedai –“ při tom se trochu zakoktal – „a z tebe, Elain, bude jednou královna, ale jestli budete někdy potřebovat pomoc a jestli to já zvládnu, tak přijdu. S tím můžete počítat. Řekl jsem něco legračního?“
Elain měla ruku na ústech a Egwain se snažila potlačit smích. „Ne, Mate,“ řekla hbitě Nyneiva, ale také se jí chvěly rty. „Jenom něco, čeho jsem si všimla na mužích.“
„Musel bys být žena, abys to pochopil,“ dodala Elain.
„Ať se ti cestuje dobře a v bezpečí, Mate,“ připojila Egwain. „A nezapomeň, jestli žena potřebuje hrdinu, potřebuje ho hned, ne až zítra.“ Na rtech jí zabublal smích.
Mat se díval, jak se za nimi zavírají dveře. Ženy, usoudil přinejmenším posté, jsou zvláštní.
Pak mu zrak padl na Elainin dopis a na složený papír na něm. Amyrlinin požehnaný papír, jemuž sice nerozuměl, ale který uvítal jako oheň v zimě. Na květovaném koberci si zatančil kvapík. Uvidí Caemlyn a setká se s královnou. Tvoje vlastní slova mě od tebe osvobodí, amyrlin. A taky mě dostanou od Seléné.
„Nikdy mě nechytíte,“ zasmál se. „Nikdy nechytíte Matrima Cauthona.“
29
Nastražená past
V rohu spokojeně ležel jeden ze psů, kteří otáčívali rožni. Nyneiva se na něj zamračila, otřela si pot z čela a znovu se sklonila k práci, kterou by měl dělat on. Nedivila bych se, kdyby mě strčily do toho jeho proutěného kola, místo aby mě nechaly otáčet touhle Světlem prokletou klikou! Aes Sedai! Ať všechny shoří! Na míru jejího rozhořčení ukazoval slovník, jejž používala, a také to, že si toho ani nevšimla. Byla si jistá, že kdyby vlezla do ohně v dlouhém krbu z šedého kamene, nebylo by jí větší horko. A ten žíhaný pes se jí určitě poškleboval.
Elain dřevěnou lžící s dlouhým držadlem sbírala omastek z plechu pod otáčející se pečení a Egwain podobnou lžící maso polévala. Ve velké kuchyni panoval polední shon. Dokonce i novicky si na přítomnost přijatých natolik zvykly, že si tří žen téměř nevšímaly. Ostatně žádná z kuchařek novickám nedovolovala lelkovat a okounět. Práce buduje charakter, tak to říkaly Aes Sedai, a kuchařky dohlížely na to, aby si mladší novicky vybudovaly skutečně pevný charakter. A tři přijaté taktéž.
Laras, správkyně kuchyní – ve skutečnosti to byla hlavní kuchařka, ale tolik lidí používalo to první oslovení a již tak dlouho, že se z něj vlastně stal titul – přišla zkontrolovat pečeni. A ženy potící se nad masem. Byla víc než jen statná, měla několik brad a bílou zástěru bez poskvrnky, která by stačila na šaty tří novicek. Nesla si vlastní lžíci s dlouhým držadlem, jako by to bylo žezlo. Tato lžíce nebyla na míchání. Ta sloužila k usměrňování podřízených a pobízení těch, které si nebudovaly pevný charakter dost rychle, aby jí to vyhovovalo. Prohlédla si pečeni a opovržlivě nakrčila nos. Pak se zamračila na tři přijaté.
Nyneiva se Laras podívala přímo do očí a nadále otáčela rožněm. Výraz mohutné kuchařky se nikdy neměnil. Nyneiva se pokusila o úsměv, ale Laras se pořád tvářila stejně. Kdyby Nyneiva přestala pracovat, aby si s ní zdvořile promluvila, byla by to hotová katastrofa. Bylo již tak dost špatné nechat se tyranizovat a sekýrovat od Aes Sedai. S tím se musela srovnat, ač ji to žralo a soužilo, pokud se chtěla naučit využívat své schopnosti. Ne že by se jí líbilo, co dokáže – jedna věc byla vědět, že Aes Sedai nejsou temnými družkami, i když používají jedinou sílu, ale něco zcela jiného bylo vědět, že sama dokáže usměrňovat – přesto se však musela učit, jestli to kdy měla Moirain vrátit. Nenávist k Moirain za to, co udělala Egwain a ostatním z Emondovy Role, když jim všem zamíchala se životem a manipulovala s nimi kvůli nějakým cílům Aes Sedai, byla skoro to jediné, co ji pohánělo. Ale to, že s ní tahle Laras, kterou by doma dokázala usadit několika dobře volenými slovy, zacházela jako s líným, nepříliš bystrým děckem, že se jí musela klanět a vyřizovat její věci – kvůli tomu skřípala zuby téměř stejně, jako když si vzpomněla na Moirain. Možná kdybych se na ni prostě nedívala... Ne! To raději shořím, než bych sklopila oči před touhle... krávou!
Laras si odfrkla a odkráčela. Jak se nesla po čerstvě umytých šedých dlaždicích, kolébala se ze strany na stranu.
Elain, stále skloněná nad plechem, se za ní mračila. „Jestli mě ta ženská ještě jednou uhodí, tak nechám Garetha Brynea, aby ji zavřel do vězení a –“
„Mlč,“ špitla Egwain. Nepřestávala polévat pečeni a na Elain se ani nepodívala. „Má uši jako –“