Электронная книга - «Drak Znovuzrozený». Краткое содержание книги:
„Ovšemže,“ řekla Egwain. „Vyzařuje z něj síla. Dobrota.“ Doufala, že jí ta žena věří. Ať už byla tahle Silvie kdokoliv, zřejmě si myslela, že Egwain zná. Možná dokonce znala odpovědi. „Silvie, říkalas, že tu můžu najít nějaké odpovědi.“
„Ó, pro odpovědi jsi přišla na správné místo, má paní. Srdce Kamene je plné odpovědí. A tajemství. Vznešené pány by moc nepotěšilo, kdyby nás tu našli. To ne. Sem nemůže vstoupit nikdo jiný než vznešený pán. A sloužící, samozřejmě.“ Poťouchle, skřípavě se zasmála. „Vznešení páni nezametají a neumývají podlahy. Ale kdo si všímá sluhů?“
„Jaká tajemství?“
Ale Silvie už kulhala ke křišťálovému meči. „Intriky,“ mluvila jako by k sobě. „Všichni předstírají, že slouží Velikému pánu, a zároveň všichni kují pikle a intrikují, aby získali, co ztratili. Každý si myslí, že jen on jediný snuje plány. Izmael je hlupák!“
„Cože?“ vyhrkla ostře Egwain. „Cos to říkala o Izmaelovi?“
Stará žena se obrátila a předvedla pokřivený, milý úsměv. „Jenom takové řeči, co si vykládají chudáci, má paní. Zaprodancům to bere sílu, když je nazveš hlupáky. A ty se pak cítíš líp, bezpečně. Dokonce ani Stín nesnáší, když ho nazývají hlupákem. Zkus to, má paní. Řekni, že je Ba’alzamon hlupák!“
Egwain zvedla koutky úst v úsměvu. „Ba’alzamon je hlupák! Máš pravdu, Silvie." – Opravdu se cítila lépe, když se vysmívala Temnému. Stařena se zachichotala. Meč se otáčel těsně za jejím ramenem. „Silvie, co je to?“
„Callandor, má paní. Ale to ty přece víš, ne? Meč, jehož se nelze dotknout.“ Náhle mávla holí za sebe. Na stopu od meče se hůl s hlasitým zaduněním zastavila a odrazila se. Silvie se zazubila ještě víc. „Meč, jenž není mečem, i když jen málokdo ví, co to vlastně je. Ale až na jediného člověka se ho nemůže nikdo dotknout. To zařídili ti, co ho sem dali. Jednoho dne bude Callandor třímat Drak Znovuzrozený, a tím světu dokáže, že je skutečným Drakem. Přinejmenším to bude první důkaz. Luis Therin se vrátí, aby ho viděl celý svět a plazil se před ním. Á, a vznešeným pánům se nelíbí, že ho tu mají. Nemají rádi nic, co má něco společného s jedinou silou. Kdyby mohli, už dávno by se ho byli zbavili. Kdyby mohli. Kdyby mohli, vzali by si ho jiní. Co by za to každý ze Zaprodanců dal, kdyby mohl mít Callandor?"
Egwain hleděla na jiskřící meč. Byla-li Dračí proroctví pravdivá, byl-li Rand Drakem, jak tvrdila Moirain, jednoho dne jej bude třímat v ruce, i když podle toho ostatního, co o proroctvích týkajících se Callandoru věděla, neměla ponětí, jak by k tomu mohlo dojít. Ale jestli existuje nějaký způsob, jak se jej zmocnit, možná ho černé adžah znají. Pokud ony vědí jak, domyslím si to taky.
Opatrně se natáhla pomocí jediné síly a zkoumala to cosi, co meč drželo a chránilo. Dotkla se – něčeho – a dál nemohla. Poznala, které z pěti sil tady použili. Vzduch a oheň a ducha. Dokázala sledovat složité předivo vytvořené pomocí saidaru spojené silou, která ji udivila. V tom tkanivu však byly díry, mezery, kudy by mohla proniknout dovnitř. Když to zkusila, bylo to jako tlačit na nejsilnější část tkaniva. Udeřilo ji to, když se snažila tím proniknout, a tak toho nechala. Jedna polovina té stěny byla utkána s použitím saidaru, ta druhá polovina, ta část, kterou necítila, ani se jí nemohla dotknout, byla vytvořena skrze saidín. Nebylo to sice docela tak – ta stěna byla celá z jediného kusu – ale bylo to poměrně blízko. Kamenná stěna zastaví slepou ženu stejně jistě jako tu, která vidí.
V dálce se ozval dupot.
Egwain nepoznala, kolik lidí jde, ani odkud sem ten zvuk přichází, ale Silvie sebou trhla a okamžitě se zadívala mezi sloupy. „Zase se přichází na něj podívat,“ zamumlala. „Ať je vzhůru nebo spí, chce...“ Zřejmě si uvědomila Egwaininu přítomnost a ustaraně se usmála. „Musíš hned odejít, má paní. On tě tady nesmí přistihnout, ani se nesmí dovědět, žes tu byla.“
Egwain už couvala mezi sloupoví a Silvie ji následovala a mávala holí. „Už jdu, Silvie. Jenom si musím vzpomenout, kudy mám jít.“ Dotkla se kamenného prstene. „Odnes mě zpátky do kopců.“ Nic se nestalo. – Usměrnila do prstenu pramínek síly tenký jako vlas. Kroky se ozývaly blíž, dost blízko, aby je již nepřehlušovala jejich ozvěna.
„Ty neznáš cestu ven,“ poznamenala Silvie bezvýrazně a pak šeptem, milým a výsměšným zároveň, pokračovala, stará dvorní dáma, která cítí, že si může dovolit víc, než když ještě byla u dvora. „Ó, má paní, tohle je nebezpečné místo, když neznáš cestu ven. Pojď, stará Silvie tě odtud vyvede. Ubohá stará Silvie tě bezpečně uloží do postele, má paní.“ Oběma rukama objala Egwain a pobízela ji dál od meče. Ne že by Egwain nějaké pobízení potřebovala. Kroky se zastavily. Dotyčný – ať to byl kdokoliv, zřejmě hleděl na Callandor.
„Jen mi ukaž cestu,“ zašeptala Egwain. „Nebo mi řekni, kudy se mám dát. Nemusíš do mě strkat.“ Stařeně se podařilo zaháknout prsty za prsten. „Nesahej na to, Silvie.“
„Bezpečně do postele.“
Svět zničila bolest.
Egwain se s výkřikem, při němž si málem odřela hrdlo, posadila na posteli. Po obličeji se jí řinul pot. Na chvíli neměla ani ponětí, kde vlastně je, a nezáleželo jí na tom. „Ó Světlo,“ zaúpěla, „to bolí. Ó Světlo, to bolí!“ Přejela si rukama po těle, byvši si jistá, že je celá popálená nebo potlučená, když ji pálí celé tělo, ale nenašla ani tu nejmenší ranku.
„Tady jsme,“ ozval se z temnoty Nyneivin hlas. „Tady jsme, Egwain.“
Egwain se vrhla po hlase a z čiré úlevy objala Nyneivu kolem krku. „Ó Světlo, jsem zpátky. Světlo, jsem zpátky.“
„Elain,“ řekla Nyneiva.
Ve chvíli začala jedna svíčka vydávat trochu světla. Elain se zarazila se svíčkou v jedné a s křesadlem v druhé ruce. Potom se usmála a ve chvíli vzplály všechny svíčky v místnosti. Elain pak došla k umyvadlu a k posteli se vrátila se studeným mokrým ručníkem, aby si mohla Egwain omýt obličej.
„Bylo to zlé?“ zeptala se ustaraně. „Ani ses nepohnula. Nemluvila jsi ze spaní. Ani jsme nevěděly, jestli jsi vzhůru, nebo spíš.“
Egwain ve spěchu rozvázala řemínek, který měla kolem krku, a i s kamenným prstenem jej odhodila na druhou stranu pokoje. „Příště,“ funěla, „si domluvíme čas a vy mě potom vzbudíte.
Vzbudíte mě, i kdybyste mi měly strčit hlavu do škopku vody!“ Neuvědomila si, že se vlastně rozhodla to zkusit ještě jednou. Strčili byste hlavu do lví tlamy, jen abyste ukázali, že se nebojíte? Zkusili byste to podruhé, protože jste to udělali už jednou a přežili jste to?
Ale bylo v tom víc, než jen potřeba dokázat si, že se nebojí. Bála se, a věděla to. Dokud však měly černé adžah ty ter’angrialy, které studovala Corianin, bude se tam muset vracet. – Byla si jistá, že odpověď na otázku, proč je chtěly, leží v Tel’aran’rhiodu. A jestli tam může najít odpovědi na otázky týkající se černých adžah – možná i jiné odpovědi, pokud byla pravda byť jen polovina toho, co se dozvěděla o snění – bude se muset vrátit. „Ale ne dneska,“ dodala tiše. „Ještě ne.“