Электронная книга - «Drak Znovuzrozený». Краткое содержание книги:
A tak se ocitl, ani nevěděl o kolik hodin později, v jedné zakouřené taverně – měl pocit, že se to tu jmenuje U tremalkingského uzlu – a hleděl na pět kostek. Na každé byla hluboko vyřezaná koruna. Většina stálých hostů se zajímala jenom o to, jak vypít co nejvíc, ale chřestění kostek a křik hráčů z druhého rohu téměř přehlušil ženský zpěv, doprovázený břeskně na dulcimer.
Zpěvačka píseň pojmenovala „Co mi řekl". Mat ten nápěv znal jako „Skoč si se mnou v kole“ a s jinými slovy, ale v té chvíli dokázal myslet jen na kostky.
„Zase král,“ zamumlal jeden z mužů dřepících vedle Mata. Bylo to popáté za sebou, co Mat hodil krále.
Vyhrál zlatou marku a tentokrát mu ani nezáleželo na tom, že jeho andorská marka je těžší než illianská mince druhého muže. Jen sebral kostky do koženého kalíšku, prudce zamíchal a hodil je znovu na podlahu. Pět korun. Světlo, to není možné. Nikdo ještě nehodil krále šestkrát za sebou. Nikdo.
„To je Temnýho štěstí,“ zavrčel jiný muž. Byl to hranatý muž s mohutnými rameny, tmavými vlasy svázanými na temeni černou stužkou, jizvou na tváři a několikrát zlomeným nosem.
Mat si skoro neuvědomil, že se pohnul. Najednou držel velkého muže pod krkem, zvedl ho na nohy a praštil s ním o zeď. „To neříkej!“ prskal. „To už nikdy neříkej!“ Muž na něj ohromeně zamrkal. Byl o hlavu vyšší než Mat.
„To se jen tak říká,“ ozval se kdosi vzadu. „Světlo, to se jenom tak říká.“
Mat pustil zjizveného muže a couvl. „Nemám... nemám rád, když o mně někdo říká něco takovýho. Já nejsem žádnej temnej druh!“ Ať shořím, to nebylo Temného štěstí. To ne! Ó, Světlo, copak se mnou ta zatracená dýka opravdu něco provedla?
„To taky nikdo netvrdil,“ bručel muž se zlomeným nosem. Zřejmě se již vzpamatoval ze svého překvapení a snažil se rozhodnout, jestli se má rozzlobit nebo ne.
Mat si posbíral věci, které předtím naházel na hromadu za sebou, a vyšel z taverny, přičemž nechal peníze, kde byly. Ne že by se toho velkého chlapa bál. Prostě na něj zapomněl, a na ty mince také. Chtěl se jenom dostat ven na čerstvý vzduch, kde by mohl přemýšlet.
Na ulici se opřel o zeď krčmy kousek ode dveří a zhluboka vdechoval chladný vzduch. Tmavé ulice Jižního přístavu už byly téměř prázdné. Z krčem a hostinců se sice stále linula hudba a smích, ale do noci vycházelo jen málo lidí. Mat před sebou podržel hůl oběma rukama a sklonil hlavu na ruce. Snažil se tu hádanku promyslet ze všech stran.
Věděl, že má štěstí. Vzpomínal si, že měl vždycky štěstí. Ale ve vzpomínkách neměl v Emondově Roli nikdy takové štěstí, jaké se ho drželo od chvíle, kdy odešel. Určitě toho hodně zapomněl, ale pamatoval se také na to, že ho chytili při ledasjaké lumpárně, když si byl jist, že uspěje. Jeho matka nějak vždycky věděla, co má za lubem, a Nyneiva prohlédla veškeré výmluvy, na jaké se zmohl. Ale štěstí se ho nedrželo hned od chvíle, co z Emondovy Role odešel. Štěstí k němu přišlo v okamžiku, kdy vzal ze Shadar Logothu tu dýku. Vzpomínal si na hru v kostky doma, s jedním hubeňourem s pronikavým pohledem, který pracoval pro kupce, jenž přijel z Baerlonu nakoupit tabák. A také si vzpomínal na výprask, který mu uštědřil otec, když zjistil, že Mat tomu muži dluží stříbrnou marku a čtyři groše.
„Ale tý zatracený dýky jsem se už přece dávno zbavil,“ zamumlal si pro sebe. „Ty zatracený Aes Sedai to říkaly.“ Napadlo ho, kolik vlastně dneska vyhrál.
Když zalovil ve svých kapsách, měl je plné mincí, korun i marek, stříbrných i zlatých, které se zaleskly ve světle z nedalekého okna. Zřejmě měl teď dva váčky, a oba nacpané k prasknutí. Rozvázal šňůrky a našel další zlato. A ještě další měl nacpáno v měšci mezi pohárky s kostkami, pomačkaným Elaininým dopisem a amyrlininým dokumentem. Vzpomínal si, že služkám házel stříbrné groše jen proto, že se hezky usmívaly nebo měly hezké oči nebo hezké kotníky, a protože stříbrné groše nemělo cenu si nechávat.
Nemělo cenu si nechávat? Možná nemělo. Světlo, jsem boháč! Jsem zatracenej boháč! Možná to souvisí s něčím, co udělaly Aes Sedai. Něco, co udělaly, když mě léčily. Možná náhodou. To by mohlo být ono. Lepší než ta druhá možnost. Tohle mi musely udělat ty zatracený Aes Sedai.
Z krčmy vyšel jakýsi velký muž a rychle za sebou zavřel dveře, aby mu do tváře nedopadlo světlo.
Mat se přitiskl blíž ke zdi, nacpal váčky zpátky do kabátce a pevně uchopil hůl. Ať už jeho dnešní štěstí mělo jakýkoliv původ, nehodlal to zlato přenechat nějakému berkovi.
Muž se obrátil směrem k němu, zamžikal a trhl sebou. „S-studená noc,“ zablábolil opile. Připotácel se blíž a Mat viděl, že jeho tělo je z větší části tvořeno tukem. „Musím... musím...“ Klopýtaje se odpotácel ulicí a nesouvisle si pro sebe cosi vykládal.
„Hlupáku!“ zamumlal Mat, ale nebyl si jistý, zda tím myslel tlouštíka nebo sebe. „Je čas najít si loď, která mě odsud dostane.“ Zašilhal na černou oblohu a snažil se odhadnout, kolik času ještě zbývá do svítání. Usoudil, že tak dvě tři hodiny. „Už je pozdě.“ Zakručelo mu v žaludku. Matně si vzpomínal, že v některých hostincích i něco pojedl, ale nevzpomínal si co. – Tam ho držela pod krkem horečka způsobená kostkami. Když strčil ruku do rance, našel jen pár drobtů. „Hodně pozdě. Musím si pospíšit, nebo jedna z nich přijde, chňapne mě a strčí si mě do pytle.“ Odstrčil se ode zdi a vydal se k přístavu, kde kotvily lodě.
Nejdřív si myslel, že tiché zvuky za ním je jen ozvěna jeho vlastních kroků na kočičích hlavách. Pak si uvědomil, že ho někdo sleduje. A snaží se to dělat velice nenápadně. No, tohle jsou určitě berkové.
Potěžkal hůl, krátce rozvážil, že se jim postaví, ale byla tma a na nerovné dlažbě by mohl klopýtnout, a navíc neměl ponětí, kolik jich je. Jenom to, jak sis vedl dobře proti Gawynovi a Galadovi, z tebe ještě nedělá zatracenýho hrdinu z pohádek.
Zabočil do úzké křivolaké boční uličky a snažil se jít po špičkách a zároveň rychle. Tady byla ve všech oknech tma a hodně jich mělo zavřené okenice. Už byl skoro na konci uličky, když před sebou zahlédl pohyb. Dva muži nahlíželi na křižovatce do uličky. A za sebou pořád slyšel kroky, tiché vrzání kožených podrážek na kameni.
Vmžiku se vrhl do stinného výklenku, kde jeden dům stál o kousek vzadu. Pro tuto chvíli mu to připadalo nejlepší. Nervózně sevřel hůl a čekal.
Ve směru, kterým přišel, se objevil muž. Krčil se a pomaloučku postupoval dopředu. Pak se objevil další muž. Oba měli v ruce nože a pohybovali se, jako by sledovali kořist.
Mat se napjal. Jestli přijdou ještě o kousek blíž k místu, kde se skrýval v hlubokém stínu za rohem, mohl by je překvapit. Zoufale si přál, aby mu přestalo kručet v žaludku. Ty nože byly mnohem kratší než cvičné meče, ale zase byly z oceli a ne ze dřeva.