Электронная книга - «Drak Znovuzrozený». Краткое содержание книги:
Když Nyneiva s ostatními odešla, Mat strávil až na krátkou vycházku většinu dne v pokoji. Plánoval. A jedl. Snědl skoro všechno, co mu služebné donesly, a požádal o víc. Velice rády poslechly. Přinesly chléb, sýr a ovoce, o něž požádal, a on nacpal po zimě svraštělá jablka a hrušky, homole sýra a bochníky chleba do šatníku a nechal jen prázdné talíře, aby je odnesly.
V poledne musel přetrpět návštěvu jedné Aes Sedai – vzpomněl si, že se jmenuje Anaiya. Ta mu položila ruce na hlavu, až ho z toho rozrazila zima. Bylo to jedinou silou, usoudil, ne jenom tím, že se ho dotkla Aes Sedai. Anaiya byla prostá žena, i když měla hladké líce a vážnost typickou pro Aes Sedai.
„Vypadáš mnohem lépe,“ řekla mu s úsměvem. Její úsměv mu připomněl matku. „A dokonce hladovější, než bych čekala, jak jsem slyšela, ale to je dobře. Řekli mi, že se snažíš vyjíst spíže do poslední mrtě. Věř mi, když říkám, že ti dáme všechno jídlo, které potřebuješ. Nemusíš si dělat starosti, že ti budeme upírat jídlo, dokud nebudeš úplně v pořádku.“
Mat se na ni zazubil, jako se zubíval na matku, když potřeboval, aby mu věřila. „Já vím, že jo. A je mi o moc líp. Napadlo mě, že bych se odpoledne mohl porozhlídnout po městě. Jestli proti tomu nic nemáte. Taky bych třeba mohl večer zajít do krčmy. Není nic lepšího než večer v šenku, aby to člověku zvedlo náladu.“
Měl dojem, že se jí zachvěly koutky úst, jako by se chtěla usmát. „Nikdo se tě nebude snažit zastavit, Mate. Ale nepokoušej se odejít z města. Jenom by to rozčílilo stráže a ty by sis vysloužil pouze cestu zpátky pod dohledem.“
„To neudělám, Aes Sedai. Amyrlin říkala, že kdybych odešel, za pár dní bych umřel hlady.“
Anaiya kývla, jako by mu nevěřila jediné slovo. „Ovšem.“ Když se otáčela, padl jí zrak na hůl, kterou si přinesl ze cvičného dvora a pak ji opřel v rohu. „Tady se nepotřebuješ chránit, Mate. Jsi tu v bezpečí jako kdekoliv jinde. Skoro určitě ve větším.“
„No, to já vím, Aes Sedai. To vím.“ Když odešla, zamračil se na dveře a uvažoval, jestli se mu podařilo ji o něčem přesvědčit.
Už se schylovalo k večeru, když naposledy, jak doufal, odešel z pokoje. Obloha se zabarvovala do nachova a zapadající slunce dodalo mrakům na západě narudlý odstín. Oblékl si plášť a přes rameno si přehodil velký kožený vak, který našel při jedné ze svých dřívějších pátracích výprav, naditý chlebem, sýrem a ovocem, jež dokázal nashromáždit. Pohled do zrcadla mu prozradil, že to, co má v úmyslu, stejně nejde zakrýt. Zbytek šatů si svázal do uzlíku spolu s pokrývkou z postele a také si ho přehodil přes rameno. Hůl se hodila za vycházkovou hůl. Nic tu nenechal. Kapsy kabátce měl plné drobností a do váčku u opasku si zastrčil to nejdůležitější. Papír podepsaný amyrlininým stolcem. Elainin dopis. A pohárky s kostkami.
Cestou z Věže potkal několik Aes Sedai, některé si ho dokonce všimly, i když většinou jen nadzvedly obočí, ale žádná ho neoslovila. Anaiya byla jednou z nich. Jen se na něj pobaveně usmála a lítostivě potřásla hlavou. Mat v odpověď jen pokrčil rameny a zakřenil se, jak nejprovinileji dokázal, a ona šla mlčky dál stále potřásajíc hlavou. Strážní u brány do Věže se na něj jenom podívali.
Teprve když přešel rozlehlé náměstí a vnořil se do ulic města, zaplavila ho úleva. A pocit vítězství. Jestli nemůžeš zamaskovat, co hodláš udělat, udělej to tak, aby si všichni mysleli, že jsi trouba. Pak budou jenom postávat kolem a čekat, až zakopneš. Aes Sedai teď budou čekat, až mě stráže přivedou zpátky. Když se nevrátím do rána, začnou mě hledat. Nejdřív ne moc usilovně, protože si budou myslet, že jsem se schoval někde ve městě. Než si uvědomí svůj omyl, bude mít tenhle zajíc před honícími psy hezký náskok.
S lehkým srdcem si začal pobrukovat „Už jsme zase za hranicí“ a zamířil k přístavu, odkud budou vyplouvat lodi po řece do Tearu a všech vesnic na Erinin mezitím. Tak daleko samozřejmě nepopluje. Aringill, kde se vylodí, byl jen v polovině cesty k ústí. Dál pak do Caemlynu poputuje po souši.
Doručím ten tvůj zatracený dopis. Že to od ní ale byla drzost, myslet si, že bych ji to slíbil, a pak to neudělal. Tu zatracenou věc doručím, kdyby mě to mělo zabít.
Tar Valon se začínal halit do soumraku, ale stále ještě bylo dost světla, aby ozdobilo úžasné budovy a věže ještě úžasnějších tvarů, spojené vysoko položenými můstky klenoucími se nad hlubinou až sto sáhů. Ulice byly stále plné lidí v těch nejroztodivnějších oděvech, až měl Mat dojem, že tu je zastoupen snad každý národní kroj na světě. Podél hlavních tříd dvojice lampářů šplhaly po žebřících, aby zapálily lampy na vysokých stojanech. – Ale v té části Tar Valonu, již hledal, pocházelo jediné světlo z osvětlených oken.
Velké budovy a věže Tar Valonu vystavěli ogierové, ale jiné, novější čtvrti, byly zbudovány rukama lidí. Novější v některých případech znamenalo dva tisíce let staré. Poblíž Jižního přístavu se lidé snažili vyrovnat, když už ne přímo napodobit, s umnou prací ogierů. Hostince, kde hýřily lodní posádky, byly vyzdobeny takovým množstvím soch a reliéfu, že by to bohatě stačilo na palác. Krámy hokynářů a domy obchodníků krášlily sochy stojící ve výklencích, kupole, ozdobné římsy a jemně vypracované vlysy. Tady se přes ulice také klenuly mosty, ale ulice byly dlážděné kostkami, ne dlažebními kameny, a mnoho můstků bylo ze dřeva místo z kamene, a občas byly již ve druhém poschodí domů, které spojovaly, a nikdy výše než ve čtvrtém.
Tmavé ulice kypěly životem jako zbytek Tar Valonu. Rejdaři a ti, kteří nakupovali, co lodi přivezly, lidé, kteří cestovali po řece Erinin, a lidé, kteří na ní pracovali, ti všichni se tlačili v krčmách a šencích hostinců ve společnosti těch, kteří měli zálusk na peníze, jež takoví lidé mívali u sebe a jež hodlali získat poctivě i nečistými způsoby. Ulice plnila divoká hudba vyluzovaná na citary, flétny, harfy a dulcimery. V prvním hostinci, do něhož Mat vstoupil, se hrály hned tři hry v kostky najednou, muži se krčili v kruzích u zdí šenku a vykřikovali výhry a prohry.
Mat chtěl hrát jen asi hodinku, než si najde loď, jenom tak dlouho, aby si přivydělal trochu peněz, ale neustále vyhrával. Pokud se pamatoval, vždycky vyhrál víc než prohrál, a s Hurinem a v Shienaru vyhrál i šest či osm vrhů za sebou. Dnes večer však vyhrál každý vrh. Úplně každý.
Podle pohledů, jaké po něm vrhali hráči, byl rád, že kostky nechal ve váčku. Ty pohledy ho také přiměly jít dál. Překvapeně si uvědomil, že teď má skoro třicet stříbrňáků, ale od jednotlivých hráčů nevyhrál tolik, aby nebyli rádi, že mu vidí záda.
Až na jednoho tmavého námořníka s hustými kudrnami – kdosi říkal, že patří k Mořskému národu, i když Mat netušil, co by někdo z Atha’an Miere dělal tak daleko od moře – který ho sledoval až na potemnělou ulici a chtěl dostat možnost své ztráty nahradit. Mat chtěl jít do přístavu – třicet stříbrných marek bylo víc než dost – ale námořník se s ním dohadoval dál a Mat hrál teprve půl hodiny, takže se podvolil a vstoupil s mužem do příští taverny, kolem níž procházeli.
Vyhrál znovu a měl pocit, jako by ho zachvátila horečka. Vyhrál každý vrh. Šel od krčmy ke krčmě a nikde nezůstal tak dlouho, aby svými výhrami někoho rozzlobil. A stále vyhrával. U penězoměnce vyměnil stříbro za zlato. Hrál koruny, pětky i čistou řadu. Hrál s pěti kostkami, se čtyřmi, se třemi a dokonce i jenom se dvěma. Hrál hry, které předtím ani neznal, dřepěl v koutě či si přisedl ke stolu. A vyhrával. Někdy během noci se ten tmavý námořník – říkal, že se jmenuje Raab – odpotácel, zcela vyčerpán, ale s plným měšcem, jelikož se rozhodl sázet na Mata. Mat navštívil dalšího penězoměnce – nebo možná dva, ta horečka mu zřejmě zamlžovala mozek stejně, jako měl zamlžené vzpomínky na minulost – a vydal se k další hře. A vyhrál.