Электронная книга - «Drak Znovuzrozený». Краткое содержание книги:
„Co se stalo?“ chtěla vědět Nyneiva. „O čem se ti... zdálo?“
Egwain ležela v posteli a vykládala. Pověděla jim o všem, vynechala jedině to, jak Perrin mluvil s vlkem. – Cítila se trošičku provinile, že má před Elain a Nyneivou tajemství, ale tohle bylo Perrinovo tajemství, a jenom on se mohl rozhodnout, zda a kdy je vyjeví. Zbytek ale vypověděla slovo od slova a všechno podrobně popsala. Když skončila, cítila se úplně prázdná.
„Kromě toho, že byl unavený,“ vyptávala se Elain, „nebyl zraněný? Egwain, nevěřím, že by ti ublížil. Nemůžu uvěřit, že by to udělal.“
„Rand,“ podotkla Nyneiva suše, „se bude muset o sebe ještě chvíli starat sám.“ Elain zrudla a vypadala přitom velice hezky. Egwain si uvědomila, že Elain vypadá hezky, ať už dělá cokoliv, dokonce i když pláče nebo drhne hrnce. „Callandor," pokračovala Nyneiva. „Srdce Kamene. To bylo vyznačený na tom plánku. Myslím, že víme, kde teď černé adžah jsou.“
Elain se sebrala. „To ale nic nemění na tom, že je to past,“ poznamenala. „Jestli neodvracely pozornost, tak to je past.“
Nyneiva se ponuře usmála. „Nejlepší způsob, jak chytnout někoho, kdo na vás nastražil past, je nechat ji sklapnout a počkat, až k ní přijde.“
„Ty chceš jet do Tearu?“ vyjekla Egwain a Nyneiva kývla.
„Amyrlin na nás zřejmě zapomněla. Teď se rozhodujeme samy za sebe, pamatuješ? Aspoň víme, že černé adžah jsou v Tearu, a víme, koho tam máme hledat. Tady můžeme jenom sedět na zadku a podezírat každýho kolem a uvažovat, jestli tady někde není další šedý muž. Já budu radši pes než zajíc.“
„Musím napsat máti,“ řekla Elain. Když si všimla, jak se na ni dívají, začala se bránit. „Už jsem jednou zmizela a neřekla jí, kam jdu. Jestli to udělám ještě jednou... Ty neznáš matčinu prudkou povahu. Vyslala by proti Tar Valonu Garetha Brynea a celé vojsko. Nebo by je poslala za námi.“
„Mohla bys zůstat tady,“ navrhla Egwain.
„Ne. Nenechám vás jít samotné. A nezůstanu ani tady, abych se užírala, jestli náhodou sestra, která mne učí, není temnou družkou, nebo jestli ten další šedý muž nepůjde rovněž po mně.“ Zasmála se. „A rozhodně nehodlám dřít v kuchyni, zatímco vy dvě budete někde za dobrodružstvím. Jenom musím ještě sdělit máti, že jsem z amyrlinina rozkazu opustila Věž, takže se nerozzuří, jestliže něco zaslechne. Nemusím jí říkat, kam jedeme, ani proč.“
„To bys teda radši neměla,“ řekla Nyneiva. „Kdyby se dozvěděla o černých adžah, určitě by za náma někoho poslala. Mimochodem, stejně nemůžeš vědět, kolika rukama ten tvůj dopis projde, než se dostane k ní, ani kdo si ho všechno přečte. Nejlepší je neříkat nic, co by nemohl vědět každý.“
„To je další věc,“ povzdechla si Elain. „Amyrlin neví, že jsem jedna z vás. Musím přijít na nějaký způsob, jak ten dopis poslat tak, aby o něm nevěděla.“
„Na to přijdeme.“ Nyneiva svraštila obočí. „Možná až budeme na cestě. Mohla bys ho nechat v Aringillu nebo někde po řece, jestli budeme mít čas hledat někoho, kdo jede do Caemlynu. Když ukážeme ty papíry, co nám dala amyrlin, mělo by to každýho přesvědčit. Musíme doufat, že to bude působit i na kapitány lodí, leda bys měla víc peněz, než mám já.“ Elain zkormouceně zavrtěla hlavou.
Egwain se ani nenamáhala. Všechny peníze, které měly, padly na cestu z Tomovy Hlavy, zůstalo jim jen pár měďáků. „Kdy...“ Musela si odkašlat. „Kdy odjíždíme? Už dneska v noci?“
Nyneiva se na chvíli zamyslela, ale pak zavrtěla hlavou. „Musíš se vyspat po tom...“ Ukázala na kamenný prsten, který ležel na podlaze, kam dopadl, když se odrazil od zdi. „Dáme amyrlin ještě jednu možnost se s náma spojit. Až doděláme snídani, vy si sbalte, co si budete chtít vzít s sebou, ale ať toho není moc. Nezapomeňte, že musíme opustit Věž, aby si nás nikdo nevšiml. Jestli se amyrlin neozve do poledne, hodlám se nalodit na obchodní loď a třeba strčit ten papír kapitánovi do krku, jestli to bude nutný, než odzvoní odpoledne. Co na to vy?“
„Zní to skvěle,“ prohlásila odhodlaně Elain a Egwain řekla: „Dneska v noci nebo zítra, podle mě čím dřív, tím líp.“ Přála si, aby to znělo stejně sebevědomě jako od Elain.
„Tak bychom se měly vyspat.“
„Nyneivo,“ ozvala se Egwain stísněně, „nechci... nechci být v noci sama.“ Zabolelo ji, že to znělo jako přiznání.
„Já taky ne,“ přidala se Elain. „Pořád myslím na ty bezduché. Nevím proč, ale ti mě děsí víc než černé adžah.“
„No,“ začala pomalu Nyneiva, „asi bych taky nerada zůstávala sama.“ Zadívala se na postel, kde ležela Egwain. „Vypadá dost velká pro tři, jestli se nebudeme strkat.“
Později, když se vrtěly a snažily se najít tu nejpohodlnější polohu, se Nyneiva náhle rozesmála.
„Co se děje?“ zeptala se Egwain. „Přece nejsi tak lechtivá.“
„Právě jsem si vzpomněla na někoho, kdo pro nás moc rád doručí Elainin dopis. A taky moc rád vypadne z Tar Valonu. Vlastně bych si na to vsadila."
28
Cesta ven
Mat, oblečený pouze ve spodcích, právě dojídal dopolední svačinku – kousek šunky, tři jablka a chleba s máslem – když se dveře do jeho pokoje otevřely a dovnitř vpadly Nyneiva, Egwain a Elain a všechny tři se na něho povzbudivě usmívaly. Zvedl se, že si dojde pro košili, ale pak se umíněně posadil. Mohly aspoň zaklepat. Ale stejně je rád viděl. Přinejmenším zpočátku.
„No, vypadáš líp,“ řekla Egwain.
„Jako kdybys celý měsíc jenom dobře jedl a odpočíval,“ dodala Elain.
Nyneiva mu položila ruku na čelo. Trhl sebou, než si připomněl, že tohle dělala doma nejméně posledních pět let. Tehdy ale byla jenom vědma, pomyslel si. To nenosila ten prsten.
Nyneiva si všimla, jak ucukl. Stísněně se na něho usmála. „Mně to připadá, že bys klidně mohl vstát z postele. Nebo tě ještě baví být tady zavřený? Doma jsi nevydržel ani dva dni za sebou pod střechou."
Mat se váhavě podíval na ohryzek posledního jablka a pak jej položil zpátky na podnos. Málem si začal olizovat šťávu z prstů, ale když ony se na něho dívaly. A stále se usmívaly. Uvědomil si, že se snaží rozhodnout, která z nich je nejhezčí, a nemůže. Kdyby to byl někdo jiný než kdo – a co – byly, kteroukoliv by rád požádal o tanec, ať by to byla giga nebo rejdovák. S Egwain ještě doma tančíval dost často, a jednou dokonce i s Nyneivou, ale to mu připadalo nesmírně dávno.
„‚Jedna hezká žena znamená legraci při tanci. Dvě hezký ženy znamenají potíže v domě. Tři hezký ženy znamená utýct do kopců.'“ Usmál se na Nyneivu ještě stísněněji než ona na něho. „Tohle říkával táta. Vy máte něco za lubem, Nyneivo. Všechny se usmíváte jako kočky na pěnkavu chycenou v trní, a já mám takovej pocit, že ta pěnkava jsem já.“
Jejich úsměvy zmizely. Mat si všiml jejich rukou a napadlo ho, pročpak asi všechny vypadají, jako by umývaly nádobí. Dědička Andoru určitě v životě neumyla jediný talíř, ale on si při takové činnosti neuměl představit ani Nyneivu, i když věděl, že doma v Emondově Roli to dělávala. Všechny tři teď měly prsten s Velkým hadem. To byla novinka. A ne zrovna příjemné překvapení. Světlo, jednou k tomu muselo dojít. Mně do toho nic není, a tím to končí. Nic mi do toho není. Prostě není.
Egwain zavrtěla hlavou, ale spíše to patřilo druhým dvěma ženám než jemu. „Říkala jsem vám, že se ho máme zeptat rovnou. Když chce, umí být umíněný jako mezek a protřelý jako kočka. To jsi, Mate. Víš to, tak se přestaň mračit.“