Электронная книга - «Drak Znovuzrozený». Краткое содержание книги:
„Perrine?“ vydechla Egwain užasle. Vstoupila do místnosti. „Perrine, co je to s tebou? Perrine!“ Pes se probudil.
Nebyl to pes, ale vlk, celý černošedý. Teď ohrnul pysky a vycenil lesklé bílé zuby. Díval se na ni, jako by byla nějaká myš. Myš, kterou hodlá sežrat.
Egwain proti své vůli rychle ustoupila do chodby. „Perrine! Probuď se! Je tu vlk!“ Verin říkala, že co se tady stane, je skutečné, a ukázala jí jizvu, aby to dokázala. Vlk měl zuby velké jako nože. „Perrine, vzbuď se! Řekni mu, že jsem přítelkyně!“ Sáhla po saidaru. Vlk se plížil k ní.
Perrin zvedl hlavu a ospale otevřel oči. Teď se na ni upíraly dva páry žlutých očí. Vlk se přikrčil. „Hopsale!“ zařval Perrin, „ne! Egwain!“
Dveře se jí zabouchly před nosem a ona se ocitla v naprosté temnotě.
Nic neviděla, ale cítila, jak se jí na čele perlí pot. A nebylo to z horka. Světlo, kde to jsem? Tohle místo se mi vůbec nelíbí. Chci se probudit!
Ozval se cvrkot a Egwain nadskočila, než poznala cvrčka. Kdesi v temnotě zakvákala žába a odpověděl jí sbor dalších žab. Její oči se přizpůsobily šeru a ona kolem sebe rozeznala stromy. Hvězdy byly schované za mraky a měsíc byl jenom tenký srpek.
Napravo se mezi stromy mihotalo další světlo. Byl to táborový oheň.
Chvíli o tom uvažovala, než vykročila. Přání vzbudit se zřejmě nestačilo, aby ji to dostalo odsud z Tel’aran’rhiodu, a pořád nemohla přijít na nic užitečného. Ale také jí zatím nic neublížilo. Zatím, pomyslela si a zachvěla se. Ale neměla ponětí kdo – nebo co – byl u toho ohně. Mohl by to být myrddraal. Kromě toho nejsem oblečená na pobíhání lesem. To poslední rozhodlo. Egwain se pyšnila tím, že poznala, kdy se opravdu chová hloupě.
Zhluboka se nadechla, zvedla si hedvábné suknice a přikradla se blíž k ohni. Možná neměla Nyneiviny zkušenosti s plížením, ale znala toho dost, aby nešlápla na suchou větvičku. Nakonec opatrně vyhlédla zpoza kmene starého dubu k ohništi.
Tam seděl samotný vysoký mladý muž a hleděl do plamenů. Rand. Ty plameny ale nehořely na dřevě. Nehořely na ničem, co viděla. Oheň tancoval nad holou zemí. Dokonce ani neožehl hlínu.
Než se stačila pohnout, Rand zvedl hlavu. Egwain překvapilo, když viděla, že kouří fajfku, z níž stoupá tenký pramínek tabákového dýmu. Rand vypadal unaveně, velice unaveně.
„Kdo je tam?“ zeptal se nahlas. „Šustíš listím, že by to probudilo mrtvého, tak by ses mohl ukázat.“
Egwain stiskla rty, ale vystoupila. Nešustila jsem! „To jsem já, Rande. Neboj se. Je to jenom sen. Musela jsem se dostat do tvého snu.“
Zvedl se tak rychle, že Egwain ztuhla. Vypadal nějak větší, než si ho pamatovala. A trochu nebezpečný. Možná víc než jen trochu. Modrošedé oči mu plály jako zmrzlý oheň.
„Ty myslíš, že nevím, že je to sen?“ ohrnul nad ní rty. „Ale taky vím, že proto nemusí být neskutečný.“ Rozzlobeně se rozhlížel do tmy, jako by někoho hledal. „Jak dlouho to budeš zkoušet?“ zařval do noci. „Kolik tváří mi pošleš? Nejdřív mámu, pak tátu, a teď ji! Mě ale hezký holky nesvedou hubičkou, dokonce ani ty, co znám! Já se tě odříkám, Otče lží! Odříkám se tě!“
„Rande,“ vyhrkla Egwain nejistě. „To jsem já, Egwain. Jsem Egwain.“
Náhle se mu z ničeho nic objevil v ruce meč. Čepel z jediného plamene měl lehce zakřivenou, s vyrytou volavkou. „Máma mi dávala perníčky,“ řekl napjatým hlasem, „co byly jasně cítit jedem. Táta měl připravený nůž, aby mi ho mohl vrazit mezi žebra. Ona – ona mi nabízela hubičky, a víc.“ Obličej se mu leskl potem a od jeho pohledu by klidně chytila suchá sláma. „Co přinášíš ty?“
„Ty mě budeš poslouchat, Rande al’Thore, i kdybych si na tebe měla sednout.“ Sáhla po saidaru a usměrnila dva pramínky, takže ho vzduch zachytil jako síť.
Meč se mu v ruce otočil a zahučel jako otevřená výheň.
Egwain zachrčela a zapotácela se. Měla pocit, jako by praskl příliš napjatý provaz a udeřil ji.
Rand se zasmál. „Učím se, víš. Když to funguje...“ Zamračil se a vykročil k ní. „Snesu každý obličej, jenom tenhle ne. Její ne, Světlo tě spal!“ Máchl mečem.
Egwain utekla.
Nebyla si jistá, co vlastně udělala, ani jak, ale zjistila, že zase stojí v pahorkatině pod slunečnou oblohou, se zpívajícími slavíky a poletujícími motýly. Zhluboka, roztřeseně se nadechla.
Zjistila jsem... co? Že Temný stále jde po Randovi? To už jsem věděla. Tak možná to, že ho chce Temný zabít? V tom není žádný rozdíl. Leda že by se snad již zbláznil, a nevěděl, co říká. Světlo, proč jsem mu nemohla pomoci? Ó Světlo, Rande!
Znovu se zhluboka nadechla, aby se uklidnila. „Jediný způsob, jak mu pomoct, je zkrotit ho,“ zamumlala. „A to bych ho mohla rovnou zabít.“ Stáhl se jí žaludek. „To však nikdy neudělám. Nikdy!“
Na moruši opodál usedla červenka, a jak naklonila hlavičku, aby si mohla Egwain ostražitě prohlédnout, zvedla se jí chocholka. Egwain se obrátila k ptáčkovi. „No, když zde budu postávat a mluvit sama se sebou, nikomu tím nepomůžu, ne? Ani když budu mluvit s tebou.“
Když se přiblížila k moruši, červenka poodlétla. Když udělala další krok, karmínový záblesk právě mizel v houštině.
Egwain se zastavila a vytáhla kamenný prsten. Proč se nezměnil? Všechno se doposud měnilo tak rychle, že málem nestačila popadnout dech. Tak proč ne teď? Pokud odpověď neležela někde tady. Nejistě se kolem sebe rozhlédla. Luční kvítí se jí vysmívalo a slavičí píseň zněla vyloženě škodolibě. Tohle místo vypadalo až příliš, jako by si je vytvořila sama.
Odhodlaně sevřela ter’angrial v dlani. „Vezmi mě tam, kde potřebuju být.“ Zavřela oči a soustředila se na prsten. Byl to koneckonců kámen. Země by jí pro něj měla poskytnout nějaký cit. „Udělej to. Vezmi mě tam, kde potřebuju být.“ Znovu sáhla po saidaru a usměrnila proužek jediné síly do prstenu. Věděla, že k tomu, aby fungoval, jedinou sílu nepotřebuje, a tak se nesnažila s ní něco dělat. Jen prstenu dodávala víc síly. „Vezmi mě tam, kde najdu odpověď. Potřebuju zjistit, co černé adžah chtějí. Doveď mě k odpovědi.“
„No, konečně jsi našla cestu, dítě. Tady jsou všechny možné odpovědi.“
Egwain nyní prudce otevřela oči. Stála ve velkém sále, jehož klenutý strop podpíral hotový les krevelových sloupů. Uprostřed sálu visel ve vzduchu křišťálový meč, pomalounku se otáčel a zářil a třpytil se. Nebyla si jistá, ale měla pocit, že je to ten meč, pro který se ve snu natahoval Rand. V tom jiném snu. Tohle vypadalo tak skutečné, až si musela neustále připomínat, že je to také jenom sen.
Ze stínu mezi sloupy vystoupila jakási stařena, celá ohnutá a kulhající o holi. Slovo ošklivá ji ani zdaleka nevystihovalo. Měla kostnatou špičatou bradu a ještě kostnatější nos, a zdálo se, že má obličej plný bradavic, z nichž rostly chlupy.
„Kdo jsi?“ zeptala se Egwain. Jediné lidi, které zatím v Tel’aran’rhiodu viděla, byli ti, které znala, ale na tuhle ubohou stařenu by jistě nikdy nezapomněla.
„Jenom ubohá stará Silvie, má paní,“ zachechtala se stařena. Zároveň se ji podařilo ještě víc ohnout hřbet, zřejmě to měla být poklona, nebo se snad přikrčila. „Znáš ubohou starou Silvii, má paní. Celá ta léta jsem věrně sloužila tvé rodině. Copak tě tenhle starý obličej pořád děsí? Nenech se tím vyvést z míry, paní. Ten mi slouží, když ho potřebuji, stejně dobře jako hezký.“