Электронная книга - «Drak Znovuzrozený». Краткое содержание книги:
Žádná z návštěv však, pokud Egwain viděla, nic neznamenala. Správkyně novicek měla rozhodně důvod si je překontrolovat, stejně jako mladší novicky pracující v kuchyni, a Elaida měla důvod dohlížet na dědičku Andoru. Egwain se snažila nemyslet na to, jak se červená Aes Sedai zajímala o Randa. Co se Alanny týkalo, ta nebyla jediná Aes Sedai, která si jídlo nosila do pokoje, místo aby jedla s ostatními. Polovina sester ve Věži měla příliš práce, než aby se stačila najíst nebo si aspoň pro jídlo poslat služebnou. A Anaiya...? Anaiya se docela dobře mohla zajímat o svého snílka. Ne že by udělala něco, co by zmírnilo trest uvalený samotnou amyrlin. To mohl být její důvod k návštěvě. Mohl být.
Egwain si pověsila šaty do skříně a znovu si říkala, že Verinino uklouznutí mohlo být naprosto přirozené. Hnědá sestra se často chovala, jako by nebyla duchem přítomna. Pokud to vůbec bylo uklouznutí. Sedíc na okraji postele si Egwain natáhla noční košili a začala si stahovat punčochy. Bílá se jí začínala přejídat skoro jako šedá.
Nyneiva stála před krbem s Egwaininým váčkem v rukou a tahala se za cop. Elain seděla u stolu a nervózně hovořila.
„Zelené adžah,“ říkala zlatovláska, podle Egwain za odpoledne již alespoň podvacáté. „Taky bych si mohla vybrat zelené, Egwain. Pak bych mohla mít tři nebo čtyři strážce a možná se za jednoho z nich provdat. Kdo by byl lepším královským manželem Andoru než strážce? Leda by to byl...“ Celá červená se odmlčela.
Egwain pocítila píchnutí žárlivosti, o níž si myslela, že ji dávno překonala, smíšené se soucitem. Světlo, jak můžu žárlit, když se ani nedokážu podívat na Galada, abych se hned celá neroztřásla a nepodlomila se mi kolena? Rand byl můj, ale už není. Přála bych si, abych ti ho mohla přenechat, Elain, ale on nejspíš není určen ani pro jednu z nás. Dědička Andoru by si snad mohla vzít obyčejného muže z lidu, pokud by to byl Andořan, ale rozhodně se nemůže provdat za Draka Znovuzrozeného. Pustila punčochy na podlahu a říkala si, že přece má dneska důležitější věci na práci než úklid. „Jsem připravená, Nyneivo.“
Nyneiva jí podala váček a dlouhý tenký kožený řemínek. „Možná ti to pomůže více způsoby. Mohla bych... jít s tebou. Možná.“
Egwain si vysypala kamenný prsten do dlaně a protáhla jím kožený řemínek, který si pak uvázala kolem krku. Modré, červené a hnědé proužky a skvrnky se jasně odrážely od běli její košile. „A nechat Elain, aby nás obě hlídala sama? Když o nás možná už vědí černé adžah?“
„Já to zvládnu,“ tvrdila Elain umíněně. „Nebo bych mohla jít s tebou já a Nyneiva by hlídala. Je z nás nejsilnější, když se rozzlobí, a jestli je nutné hlídat, tak si můžeš být jistá, že rozzlobená bude.“
Egwain zavrtěla hlavou. „A co když to pro dvě nefunguje? Co když to zkusíme obě, a ono to nebude fungovat? To se nedozvíme, dokud se neprobudíme, a pak bychom promarnily noc. A jestli je máme dohnat, tak si nemůžeme dovolit promarnit ani chviličku.“ Byly to opodstatněné důvody a ona jim věřila, ale byl tu ještě jeden, bližší jejímu srdci. „Kromě toho se budu cítit líp, když budu vědět, že na mě dáváte pozor obě, kdyby náhodou...“
Nechtěla to ani vyslovit. Kdyby náhodou někdo přišel, zatímco bude spát. Šedí muži. Černé adžah. Kdokoliv z těch, kteří změnili Bílou věž z bezpečného místa na černočerný les plný jam a nástrah. Někdo, kdo by mohl přijít, zatímco tu bude bezmocně ležet a spát. Z jejich výrazů poznala, že pochopily.
Když Egwain se natáhla na postel a upravila si pod hlavou polštář, Elain posunula židle a postavila každou na jednu stranu postele. Nyneiva pozhasínala svíčky a pak se potmě usadila na židli. Elain ji následovala.
Egwain zavřela oči a snažila se usnout, ale až příliš jasně si uvědomovala předmět, který měla položený na prsou. Uvědomovala si jej mnohem jasněji než bolístky, které jí zůstaly po návštěvě Sheriaminy pracovny. Teď měla dojem, že prsten váží tolik co cihla, a to rozehnalo vzpomínky domov a tiché tůně. Tel’aran’rhiod. Neviděný svět. Svět snů. Čekající na druhém břehu spánku.
Nyneiva si začala tiše pobrukovat. Egwain rozpoznala nápěv beze slov a beze jména, který si broukávala její matka, když byla Egwain ještě malá. Když ležela v postýlce ve vlastním pokojíčku, s měkoučkým polštářem pod hlavou, zakrytá po bradu teplými pokrývkami, a maminka byla cítit růžovým olejem a koláči a... Rande, jsi v pořádku? Perrine? Kdo byla ta žena? Usnula.
Stála mezi pahorky porostlými divokým kvítím, mezi nimiž, a občas i na hřebenech, rostly hájky listnáčů. Mezi květy poletovali motýli s jasně žlutými, modrými a zelenými křídly a nedaleko si prozpěvovali dva slavíci. Po něžně modré obloze plulo několik nadýchaných bílých beránků a vánek udržoval dokonalou rovnováhu mezi zimou a horkem, jaká bývá pouze v těch několika málo dnech na jaře. Den to byl příliš dokonalý, aby to mohlo být někde jinde než ve snu.
Podívala se na své šaty a potěšené se zasmála. Měla na sobě hedvábné šaty ve svém nejoblíbenějším odstínu nebeské modři – který se zbarvil dozelena, když se na okamžik zamračila – s bílými prostřihy na suknici, pošité na rukávcích a na prsou řadami perliček. Vystrčila nohu zpod sukní a spatřila špičku sametového střevíčku. Jediná rušivá věc byl zkroucený prsten z barevného kamene, který měla zavěšený kolem krku na koženém řemínku.
Vzala prsten do ruky a zalapala po dechu. Byl lehký jako peříčko. Byla si jistá, že kdyby jej vyhodila do vzduchu, odletěl by jako pampeliščí chmýří. A dokonce se ho přestala bát. Zasunula si jej za výstřih, aby jí nezavazel. „Takže tohle je ten Verinin Tel’aran’rhiod," řekla si. „Corianinin svět snů. Nepřipadá mi nebezpečný.“ Ale Verin říkala, že je. Ať už byla černou adžah nebo ne, Egwain si byla téměř jistá, že by nemohla vyslovit otevřenou lež. Mohla se zmýlit. Ale tomu také nevěřila.
Jen aby zjistila, zda to půjde, otevřela se jediné síle. Saidar ji naplnil. Takže byl přítomen dokonce i tady. Usměrnila lehce jeden pramének a nasměrovala jej do vzduchu, až motýli zavířili jako mihotavá barevná spirála, jako propojené barevné kruhy.
Okamžitě toho nechala. Motýli se zase vrátili, aniž si uvědomili své krátké dobrodružství. Myrddraal nebo nějaký jiný zplozenec Stínu dokázal vycítit, když někdo usměrňoval. Rozhlédla se kolem sebe a neuměla si představit někoho z nich na takovém místě, ale to, že si je neuměla představit, ještě zdaleka neznamenalo, že tu nejsou. A černé adžah měly všechny ty ter’angrialy, které studovala Corianin Nedeal. To jí surovým způsobem připomnělo, proč tu je.
„Aspoň vím, že můžu usměrňovat,“ řekla si. „A když tady budu jen tak postávat, nic nezjistím. Třeba když se tu kolem porozhlédnu...“ Udělala krok...
...a stála ve vlhké tmavé chodbě v hostinci. Byla dcerou hostinského a tohle byl zcela jistě hostinec. Neozýval se tu jediný zvuk a všechny dveře v chodbě byly pevně zavřené. Právě začala uvažovat, kdo je asi za prostými dřevěnými dveřmi před ní, když se ty dveře tiše otevřely.
Místnost za nimi byla holá a v otevřených oknech kvílel vítr a zvedal starý popel v krbu. Na podlaze v půli cesty mezi dveřmi a silným sloupem z hrubě otesaného černého kamene ležel velký pes s huňatým ocasem přetaženým přes nos. O sloup se opíral vlasatý mladý muž, pouze ve spodním prádle, a hlavu měl sklopenou, jako kdyby spal. Kolem sloupu a muži přes prsa vedl silný černý řetěz, jehož konce muž svíral v pěstích. I ve spánku napínal mohutné svaly, aby udržel řetěz napjatý, aby zůstal u sloupu.