Электронная книга - «Drak Znovuzrozený». Краткое содержание книги:
„Ne, ani na očích ti to není vidět. Žádný zloděj. Ale vypadáš jako ten chlap, co se mi před třemi dny pokusil prodat Valerský roh. Aspoň on tvrdil, že to je ten pravý roh, byl celý zprohýbaný a otlučený, jak by měl být. Nemáš na prodej Valerský roh? Nebo to snad je Dračí meč?“
Mat sebou při zmínce o Valerském rohu trhl, ale podařilo se mu promluvit klidně. „Byl jsem nemocný.“ Teď už ho pozorovali i ostatní strážní. Světlo, teď už všichni vědí, že nesmím odejít. Přinutil se zasmát. „Sestry mě vyléčily.“ Někteří strážní se na něho mračili. Možná si mysleli, že ostatní lidé by měli prokazovat Aes Sedai větší úctu a neříkat jim sestry. „Hádám, že Aes Sedai nechtějí, abych odešel, než se mi vrátí síly.“ Chtěl, aby to tito muži, neboť teď už ho pozorovali všichni, přijali. Prostě jenom muž, kterého léčily. Nic víc. Není důvod si kvůli němu dělat další starosti.
Illianec kývl. „Opravdu vypadáš trochu špatně. Možná je to ten důvod. Ale já ještě nikdy neslyšel, že by se tolik namáhaly udržet jednoho nemocnýho chlapa ve městě.“
„To je ten důvod,“ prohlásil Mat pevně. Všichni se pořád dívali na něj. „No, už budu muset jít. Říkaly, že musím chodit na procházky. Hodně dlouhý procházky. Abych zase získal sílu, víte.“
Při odchodu cítil v zádech jejich oči a zachmuřil se. Hodlal prostě zjistit, jak dobrý je jeho popis, který byl rozeslán. Kdyby ho měli jenom důstojníci, možná by dokázal kolem hlídky proklouznout. Vždycky byl dobrý v tom, jak se někam dostat neviděn. A zase ven. Takové nadání rozvíjíte, když vás vaše matka neustále podezírá, že máte za lubem nějakou neplechu, a navíc máte čtyři sestry, které na vás všechno prozradí. A teď jsem zařídil, že mě pozná polovina hlídek z kasáren. Krev a zatracenej popel!
Většinu věžních pozemků tvořily zahrady plné stromů, kalin, bříz a jilmů, a Mat brzy kráčel po široké točité pěšině vysypané štěrkem. Kdyby nebyly nad vrcholky stromů vidět věže, vypadalo by to tu úplně jako na venkově. Bílá masa Věže za ním ho tížila, jako by ji nesl na ramenou. Pokud někde na pozemcích Věže existovalo místo, které nebylo hlídáno, tak tady by je mohl najít. Pokud takové místo ovšem existovalo.
Na stezce před ním se objevila novicka v bílém a cílevědomě kráčela proti němu. Jak byla zabraná do vlastních myšlenek, zprvu si ho nevšimla. Když došla dost blízko, aby viděl její velké tmavé oči a spletené vlasy, náhle se zazubil. Tohle děvče znal – ta vzpomínka se vynořila ze zamlžených hlubin – i když by nikdy nečekal, že je najde tady. Začal se usmívat. Štěstí v neštěstí. Jak si vzpomínal, chlapci se jí docela líbili.
„Elsa,“ zavolal na ni. „Elsa Grinwellová. Pamatuješ se na mě, viď? Mat Cauthon. S kamarádem jsme byli na návštěvě na tátově statku. Vzpomínáš si? Takže ses rozhodla stát se Aes Sedai?“
Dívka se prudce zastavila a upřela na něho zrak. „Co děláš venku?“ zeptala se.
„Ty o tom taky víš, co?“ Přistoupil k ní blíž, ale ona couvla. Mat se zastavil. „Není to nakažlivý. Vyléčily mě, Elso.“ Ty velké tmavé oči vypadaly nějak vědoucněji, než se pamatoval, a její pohled ani zdaleka nebyl tak hřejivý, ale Mat předpokládal, že učení se na Aes Sedai může se ženou tohle udělat. „Co se děje, Elso? Vypadáš, jako bys mě neznala.“
„Já tě znám,“ řekla dívka. Ani se nechovala, jak se pamatoval. Napadlo ho, že teď by mohla dávat lekce i Elain. „Mám... nějakou práci. Nech mě projít.“
Mat se zamračil. Stezka byla dost široká, aby vedle sebe mohlo projít šest lidí, a nemačkali by se. „Říkal jsem ti přece, že to není nakažlivý!“
„Nech mě projít!“
Mat nasupeně ustoupil na kraj cestičky a ona kolem prošla po druhém kraji, a přitom dávala pozor, aby se k ní nepřiblížil. Jakmile byla za ním, zrychlila krok a ohlížela se po něm, dokud nedošla za zatáčku.
Chtěla se ujistit, že ji nebudu sledovat, pomyslel si Mat kysele. Nejdřív ten strážný a teď Elsa. Dneska prostě nemám štěstí.
Znovu vykročil a brzy zepředu zaslechl zuřivé rachocení, jako by o sebe tlouklo na tucet holí. Zvědavě zamířil mezi stromy ke zdroji zvuku.
Kousek od cesty dorazil na velké volné prostranství, kde byla země na padesát sáhů zdéli a pětadvacet na šíř udusaná. V pravidelných rozestupech kolem volného místa stály pod mohutnými stromy dřevěné stojany s holemi a cvičnými meči, které tvořily volně svázané kousky dřeva, a několika skutečnými meči, sekerami a oštěpy.
Na prostranství stály dvojice mužů, většinou svlečených do pasu, kteří do sebe mlátili dalšími cvičnými meči. Někteří se pohybovali tak plynule, jako by spolu skoro tančili. Plavně přecházeli z jedné pozice do druhé a bez nejmenší přestávky vyráželi do útoku i odráželi výpady. Kromě jejich ohromné zručnosti při zacházení se zbraněmi je nic neodlišovalo od jiných mužů, ale Mat si byl jist, že se dívá na strážce.
Ti z nich, kteří se pohybovali méně ladně, byli vesměs mladší, a na každou dvojici dohlížel starší muž, z něhož, i když stál klidně, vyzařoval nebezpečný půvab. Strážci a žáci, usoudil Mat.
Nebyl jediným divákem. Ani ne deset kroků od něj stálo půl tuctu žen s bezvěkými tvářemi Aes Sedai a mnohem víc žen v bílých šatech s pruhy přijatých novicek a dívalo se na jedinou dvojici studentů, svlečených do pasu, s těly lesknoucími se potem, cvičících pod pozorným vedením strážce, který silně připomínal kamenný kvádr. Strážce držel v ruce fajfku s krátkou troubelí, a jak svým žákům cosi předváděl, nechával za sebou dým.
Mat se posadil se zkříženýma nohama pod kalinu, vydloubl ze země tři větší kamínky a začal si jimi líně pohazovat. Necítil se sice slabý, ale posezení mu udělalo dobře. Pokud existuje cesta z pozemků Věže, tak mu neuteče, než si chvíli odpočine.
Nebyl tu ani pět minut, a už věděl, koho to Aes Sedai a přijaté pozorují. Jeden z žáků hranatého strážce byl vysoký štíhlý mladý muž s kočičími pohyby. Je hezký skoro jako holka, pomyslel si Mat suše. Všechny ženy na něho upíraly zářící oči, dokonce i Aes Sedai.
Vysoký muž ovládal cvičný meč skoro stejně obratně jako strážci a tu a tam si od učitele vysloužil pochvalnou poznámku. Ne že by jeho protivník, mládenec asi v Matově věku, s rudozlatými vlasy, nebyl schopný. Ani zdaleka ne, pokud to Mat mohl posoudit, i když toho o mečích moc nevěděl. Zlatovlasý muž odrazil všechny bleskové výpady dřív, než ho mohla svázaná dřeva zasáhnout, a občas dokonce i sám zaútočil. Ale ten hezoun vždycky provedl protivýpad a ve zlomku vteřiny se vrátil na své místo.
Mat si přehodil kamínky do jedné ruky, ale nepřestával žonglovat. Rozhodně by nerad čelil oběma. S mečem tedy určitě.
„Přestávka!“ Strážcův hlas zněl, jako když se ze sudu sype kamení. Oba muži, namáhavě dýchajíce, odhodili cvičné meče. Vlasy měli slepené potem. „Můžete si odpočinout, dokud nedokouřím fajfku. Ale odpočívejte rychle. Už jsem skoro na dně."
Teď, když kolem sebe přestali tancovat, se Mat lépe podíval na toho zlatovlasého mládence a nechal kamínky klesnout. Ať shořím, ale sázím všechno, co mám, že je to Elainin bratr. A ten druhý bude Galad, nebo sním boty. Cestou z Tomovy Hlavy měl dojem, že polovina Elaininých hovorů se týká Gawynových ctností a Galadových nešvarů. I když měl Gawyn podle Elain také nějaké špatné vlastnosti, ty nebyly důležité. Matovi to připadalo, že kromě sestry by je nikdo jiný za špatné vlastnosti nepovažoval. Co se týkalo Galada, tak podle toho, co Elain vyprávěla, to byl přesně ten druh syna, po jakém touží každá matka. Mat tedy po Galadově společnosti rozhodně netoužil. Egwain se ale začervenala pokaždé, když na Galada přišla řeč, i když si myslela, že si toho nikdo nevšimne.