Электронная книга - «Drak Znovuzrozený». Краткое содержание книги:
„Takže ty ses konečně probrala,“ prohodila Nyneiva. „Myslela jsem, žes usnula.“ Ale pořád se usmívala.
„Má pravdu,“ ozvala se znechuceně Elain. „Postavila jsem si větrný zámek. Hůř než větrný. Z přání. Možná máš taky pravdu, Nyneivo. K čemu je tohle – tenhle blábol?“ Sebrala papír z hromádky před sebou. „Rianna má černé vlasy s bílým pramenem nad levým uchem. Kdybych se dostala dost blízko, abych ho viděla, tak bych byla na můj vkus až moc blízko.“ Sebrala další papír. „Chesmal Emry je tou nejnadanější léčitelkou za poslední roky. Světlo, umíte si představit, že váš léčí černá adžah?“ Třetí papír. „Marillin Gemalfin má ráda kočky a ráda pomáhá zraněným zvířatům. Kočky! Pche!“ Sebrala všechny papíry a zmačkala je. „Je to jenom blábol k ničemu.“
Nyneiva si k ní klekla a jemně jí sebrala papíry z dlaně. „Možná, a možná taky ne.“ Opatrně si stránky uhladila na prsou. „Našlas v nich něco, čeho se můžeme chytit. Možná najdeme víc, když si dáme práci. A je tu ještě ten další seznam.“ Obě se zadívaly na Egwain a ustaraně se mračily.
Egwain se pohledu na stůl, kde ležely ostatní papíry, vyhýbala. Nechtěla na ně ani pomyslet, ale nedokázala se tomu vyhnout. Seznam ter’angrialů si vryla do paměti.
Položka. Tyč z čistého křišťálu, hladká a dokonale průzračná, půl lokte dlouhá a coul v průměru. Použití neznámé. – Naposledy studováno Corianin Nedeal. Položka. Postava neoblečené ženy z alabastru, dlaň vysoká. Použití neznámé. – Naposledy studováno Corianin Nedeal. Položka. Kruh, zřejmě z obyčejného železa, nicméně nedotčen rzí, tři couly v průměru, na obou stranách umně vyrytá spirála. Použití neznámé. Naposledy studováno Corianin Nedeal. Položka. Příliš mnoho položek, a víc než polovinu z těch, co k nim bylo připojeno „použití neznámé", naposledy studovala Corianin Nedeal. Přesně jich bylo třináct.
Egwain se zachvěla. Začíná mi vadit i pouhé pomyšlení na to číslo.
Známých položek bylo na seznamu pomálu a ne všechny byly na první pohled k něčemu, což ale Egwain nijak neuklidnilo. Dřevěná soška ježka, ne větší než poslední článek mužského palce. Taková prostá věc, a zcela jistě neškodná. Všechny ženy, které se skrze ni pokoušely usměrňovat, usnuly. Půl dne mírumilovného, bezesného spánku, ale bylo to příliš těsné, aby jí z toho nenaskočila husí kůže. I další tři předměty měly nějakým způsobem něco společného se spánkem. Skoro se jí ulevilo, když došla k duté tyči z černého kamene, skoro dva lokte zdéli, která vyvolávala ohnivý odřivous a měla u sebe připsáno NEBEZPEČNÉ A SKORO NEMOŽNÉ OVLÁDAT Verininým písmem tak důrazně, že Aes Sedai při psaní málem na dvou místech protrhla papír. Egwain sice pořád neměla ponětí, co je to ten odřivous, ale i když to určitě znělo dost nebezpečně, zcela jistě to nemělo nic společného s Corianin Nedeal nebo sny.
Nyneiva donesla papíry ke stolu a rozložila je. Zaváhala, pak rozložila i ostatní a přejela prstem po jedné stránce a pak po další. „Tady je něco, co by se Matovi líbilo,“ řekla hlasem až příliš lehkým a bezstarostným. „Položka. Šest vyřezávaných hracích kostek s tečkami, spojené v rozích, necelé dva couly napříč. Použití neznámé, ale usměrňování skrze ně asi vylepšuje nějakým způsobem šance, nebo je kazí.“ Začala číst nahlas. ,„Hozené mince dopadaly vždy na stejnou stranu, a při jedné zkoušce se stokrát po sobě postavily na hranu. Při tisíci hodech kostkami padlo tisíckrát pět korun.'“ Nuceně se zasmála. „Mat by se z toho zbláznil radostí.“
Egwain si povzdechla a vstala. Poněkud ztuhle došla ke krbu. Elain se zvedla a stejně jako Nyneiva se mlčky dívala. Egwain si vyhrnula rukáv, jak nejvýš to šlo, a opatrně sáhla do komína. Prsty nahmátla vlněnou látku a vytáhla smotanou punčochu s něčím tvrdým uvnitř. Otřela si z ruky saze, položila punčochu na stůl a vytřepala obsah. Na stole se roztočil zkroucený prsten z pruhovaného a skvrnami posetého kamene a dopadl na zmačkanou stránku se seznamem ukradených ter’angrialů. Druhé dvě ženy na něj chvíli mlčky hleděly.
„Možná,“ prohodila nakonec Nyneiva, „Verin prostě uniklo, že jich tolik studovala Corianin.“ Ale neznělo to, jako by tomu opravdu věřila.
Elain kývla, ale také pochybovačně. „Viděla jsem ji jednou jít v dešti, promoklou na kůži, a donesla jsem jí plášť. Byla tak zamyšlená, že podle mě ani nevěděla, že prší, dokud jsem jí ten plášť nepřehodila přes ramena. Mohlo jí to ujít.“
„Možná,“ připustila Egwain. „A pokud ne, tak musela vědět, že si toho všimnu, jakmile si ten seznam přečtu. Nevím. Občas mám dojem, že Verin si všimne mnohem víc věcí, než řekne. Prostě nevím.“
„Takže ji můžeme klidně podezírat,“ povzdechla si Elain. „Jestli je černá adžah, tak věděly přesně, co dělají. A Alanna.“ Úkosem se nejistě zadívala na Egwain.
Egwain jim všechno pověděla. Až na to, co se událo uvnitř ter’angrialů během zkoušky. O tom se nedokázala přimět hovořit, stejně jako Nyneiva a Elain. Jinak se s nimi podělila o všechno, co se stalo ve zkušební komnatě, co říkala Sheriam o hrozné slabosti spojené se schopností usměrňovat, každičké slovo, které řekla Verin, i když jí třeba nepřipadalo důležité. Její kamarádky měly největší potíž uvěřit tomu, co říkala Alanna. Aes Sedai prostě takové věci nedělají. Nikdo s trochou zdravého rozumu by neudělal něco takového, ale Aes Sedai ze všech nejméně.
Egwain se na ně zamračila a skoro slyšela, jak to říkají. „Aes Sedai by ale taky neměly lhát. Jenomže Verin a matka jsou tomu zatraceně blízko s tím, co nám vykládají. Žádné černé adžah by vůbec být neměly."
„Já mám Alannu ráda.“ Nyneiva se zatahala za cop a pak pokrčila rameny. „No dobrá. Možná – totiž opravdu se chovala velice divně.“
„Děkuju,“ odtušila Egwain a Nyneiva jí uznale kývla, jako by její sarkasmus přeslechla.
„Na každý pád to ví amyrlin a ona může na Alannu dohlížet mnohem snáz než my.“
„A co Elaida a Sheriam?“ zeptala se Egwain.
„Nikdy jsem se nedokázala přimět k tomu, abych měla Elaidu ráda,“ ozvala se Elain, „ale nemůžu uvěřit, že by byla černá adžah. A Sheriam? To je nemožné.“
Nyneiva si odfrkla. – „Nemožný by to mělo být pro každou z nich. Jestli je najdeme, tak se nedá předem říct, že všechny budou patřit k těm, co nemáme rády. Ale já nechci podezírat – z tohohle podezírat! – žádnou ženu. Potřebujeme vědět víc, než to, že možná viděly něco, co neměly.“ Egwain souhlasně kývla, stejně jako Elain, a Nyneiva pokračovala: „Tohle řekneme amyrlin a nebudeme tomu dávat větší váhu, než si to zaslouží. Jestli za námi vůbec přijde, jak říkala. Pokud u toho náhodou budeš, Elain, tak nezapomeň, že ona o tobě nic neví.“
„Na to určitě nezapomenu,“ ujišťovala ji ohnivě Elain. „Ale měly bychom mít nějaký jiný způsob, jak jí předat zprávu. Máti by to byla naplánovala lépe.“
„Ne kdyby nemohla důvěřovat poslům,“ namítla Nyneiva. „Počkáme. Leda si vy dvě myslíte, že by si jedna z nás měla promluvit s Verin. To by nikdo nepovažoval za důležitý.“
Elain zaváhala a pak kývla. Egwain souhlasila rychleji a důrazněji. Ať už Verin občas zapomínala nebo ne, vynechala toho příliš, aby se jí dalo věřit.
„Dobrá.“ Nyneiva mluvila spokojeně. „Mě taky docela těší, že nemůžeme s amyrlin mluvit, kdy se nám zachce. Takhle se musíme rozhodovat samy, a konat, když se rozhodneme, bez toho, aby nás na každým kroku řídila.“ Znovu přejela prstem po stránce se seznamem ukradených ter’angrialů, jako by jej četla znovu, a pak uchopila pruhovaný kamenný prsten. „A první rozhodnutí se týká tohohle. Tohle je zatím první věc, co má určitě nějaký skutečný spojení s Liandrin a ostatníma.“ Zamračila se na prsten a pak se zhluboka nadechla. „Dneska se s tím vyspím.“