Электронная книга - «Drak Znovuzrozený». Краткое содержание книги:
Ale Nyneiva seděla na jedné ze dvou židlí, co tu byly, s Elaininou hlavou v klíně. Elain se třásla ramena. Dívka vzlykala tak tiše, jak je to možné, jen když už člověku nezbývají síly, ale city se v něm stále ještě bouří. Nyneiva měla také zvlhlé tváře. Na ruce, kterou hladila Elain po vlasech, se jí třpytil Velký had, stejný, jako měla Elain na ruce, jíž tiskla Nyneivinu sukni.
Elain zvedla tvář zarudlou a napuchlou od dlouhého pláče, a když spatřila Egwain, mezi vzlyky zaštkala: „Nemohla jsem být tak hrozná, Egwain. Prostě jsem nemohla!“
Nehoda s ter’angrialem a strach z toho, co by se mohla dočíst v papírech od Verin, podezření vůči každému v oné komnatě, to všechno bylo hrozné, ale aspoň to drsným, nelaskavým způsobem přehlušilo to, co se jí přihodilo v ter’angrialu. To vše přicházelo zvenčí, to druhé pocházelo zevnitř. Elainina slova to všechno zase obnažila tak rychle, jako by Egwain spadl na hlavu strop. Rand jako její manžel a děťátko Joiya. Rand přitisknutý k zemi a žebronící, aby ho zabila. Rand v řetězech připravený ke zkrocení.
Než si to uvědomila, klečela vedle Elain, a všechny slzy, které měla vyplakat už dávno, se jí řinuly z očí jako potopa. „Nemohla jsem mu nijak pomoct, Nyneivo,“ vzlykala. „Prostě jsem ho tam nechala."
Nyneiva sebou trhla, jako by dostala ránu, ale vzápětí už objímala Elain i Egwain, chovala je a kolébala. „Šššš,“ uklidňovala je polohlasem. „S časem to přejde. Trochu to přejde. Jednou je donutíme, aby zaplatily naši cenu. Šššš. Šššš."
24
Pátrání a objevy
Vyřezávanými okenicemi proniklo slunce, a jak putovalo přes postel, probudilo Mata. Ten chvíli jenom tak ležel a mračil se. Než ho přemohl spánek, ještě nestačil vymyslet, jak uniknout z Tar Valonu, ale zatím se nevzdával. Příliš mnoho vzpomínek ještě halila mlha, ale on se nevzdával.
Přišly dvě služebné s horkou vodou a podnosem plným jídla. Smály se a vykládaly mu, jak už vypadá mnohem lépe a jak bude brzy na nohou, jestli udělá, co mu Aes Sedai řeknou. Mat jim odpovídal stroze a snažil se, aby to neznělo trpce. Ať si myslí, že hraju s nimi. Když ucítil vůni jídla, zakručelo mu v žaludku.
Když služebné odešly, odhodil pokrývky a vyskočil z postele. Než si nalil vodu na mytí a holení, stačil si ještě nacpat do úst plátek šunky. Začal si mydlit obličej, ale při pohledu do zrcadla se zarazil. Opravdu vypadal lépe.
Tváře měl sice stále propadlé, ale ne tolik jako předtím. Tmavé kruhy pod očima zmizely a oči už také neměl tolik zapadlé. Bylo to, jako by se každičký kousek jídla, který včera pozřel, přeměnil na svaly. Dokonce se cítil silnější.
„Tímhle tempem,“ zabručel si pro sebe, „budu pryč dřív, než si to uvědomí.“ Ale když se oholil a usedl k jídlu, kupodivu spolykal všechno do posledního drobečku.
Byl si jist, že Aes Sedai čekají, že po jídle zase vleze zpátky do postele, ale on se místo toho oblékl. Zadupal, aby mu padly boty, a prohlédl si náhradní oblečení, ale rozhodl se nechat je tady. Musím nejdřív vědět, co udělám. A jestli to tu budu muset nechat... Do měšce si strčil pohárky s kostkami. S těmi si opatří tolik šatů, kolik bude potřebovat.
Otevřel dveře a vyhlédl do chodby. Uviděl další dveře s výplní ze světlého, nazlátlého dřeva a mezi nimi barevné nástěnné koberce a na podlaze z bílých dlaždic modrý běhoun. Ale nebyla tu živá duše. Žádné stráže. Přehodil si plášť přes rameno a vyrazil na chodbu. Teď musí najít cestu ven.
Chvíli bloudil, šel po schodech dolů a chodbami a přes otevřená nádvoří, a než se konečně dostal ven, potkal hezkých pár lidí. Služebné a bíle oděné novičky spěchající za svými povinnostmi, přičemž novicky chvátaly víc než služebné. Hrstku hrubě oděných sloužících s velkými truhlicemi a dalším těžkým nákladem. Přijaté novicky v šatech s pruhy. Dokonce i několik Aes Sedai.
Aes Sedai si ho buď vůbec nevšímaly, když procházel kolem, a soustředily se na své vlastní úkoly, nebo se na něj jen zběžně podívaly. Měl na sobě venkovský oděv, i když dobře ušitý, a nevypadal jako vandrák, a přítomnost sloužících dokazovala, že muži do těchto částí Věže směli. Zřejmě ho považovaly za dalšího sluhu, což Matovi vyhovovalo, pokud po něm nikdo nebude chtít, aby něco zvedal.
Trochu litoval, že žádná z žen, které zahlédl, nebyla Egwain nebo Nyneiva, nebo dokonce Elain. Je docela hezká, i když většinou nosí nos pěkně nahoru. A mohla by mi říct, jak najít Egwain a vědmu. Nemůžu odejít, dokud se s nimi nerozloučím. Světlo, doufám, že se ani jedna z nich neobrátí proti mně jenom proto, že se mají stát Aes Sedai. Ať shořím, jsem to ale hlupák! To by ony nikdy neudělaly. A stejně to risknu.
Ale jakmile se dostal ven, pustil ženy na chvíli z hlavy. Bylo krásné jasné ráno a po modré obloze plulo jen pár beránků. Před ním bylo rozlehlé dlážděné nádvoří s prostou kamennou fontánou uprostřed a kasárnami z šedého kamene naproti. Kasárna vypadala skoro jako velikánský balvan mezi několika stromy, které vyrůstaly z pravidelně rozmístěných otvorů v dlažebních kamenech. Před nevysokou budovou kasáren seděli strážní v košilích a čistili zbraně, zbroj a postroje. A on teď právě strážné hledal.
Loudal se po nádvoří a prohlížel si vojáky, jako by neměl nic lepšího na práci. Ti si při práci povídali a smáli se, jako muži po sklizni. Občas se některý zvědavě podíval na Mata, který se procházel mezi nimi, ale žádný se nezeptal, co tu pohledává. Mat se sem tam na něco zeptal. A nakonec dostal odpověď, na niž čekal.
„Mostní stráž?“ To promluvil rozložitý tmavovlasý muž tak o pět let starší než Mat. Měl silný illianský přízvuk. I když byl mladý, měl na levé tváři bílou jizvu a pohyby při olejování meče měl jisté. Zašilhal nahoru na Mata a hned se vrátil ke své práci. „Já budu hlídat most, vracím se tam večer. Proč se ptáš?“
„Jen mě tak napadlo, jak to asi vypadá na druhým břehu.“ To bych taky mohl zjistit. „Jak tam vypadají cesty? Nemůže tam být moc bláta, leda vám tu pršelo víc, než co vím.“
„Na kterém břehu?“ zeptal se klidně strážný. Oči ani nezvedl od klůcku, jímž přejížděl po čepeli.
„Ehm... na východním. Na východním břehu.“
„Žádný bláto. Zato bělokabátníci.“ Muž se předklonil a odplivl si, ale hlas se mu nezměnil. „Bělokabátníci strkají nosy do každé vesnice na deset mil kolem. Zatím nikomu neublížili, ale už to, že tu jsou, lidi znervózňuje. Ať se picnu, ale podle mě se nás snaží vyprovokovat, protože vypadají, že kdyby mohli, tak okamžitě zaútočí. To není moc dobrý pro nikoho, kdo chce cestovat.“
„Tak co západní břeh?“
„To samý.“ Strážný teď vzhlédl. „Ale ty stejně nikam nepůjdeš, chlapče, ani na západ, ani na východ. Ať se propadnu, jestli ty nejseš Matrim Cauthon. Včera v noci jedna sestra, osobně, přišla na most, kde jsem držel stráž. Všechny nás donutila si opakovat tvůj popis, dokud jsme ho neuměli nazpaměť. Říkala, že jseš host, kterýmu se nesmí ublížit. Ale taky nesmíš z města, i kdybychom tě měli svázat, abychom ti v tom zabránili.“ Přimhouřil oči. „Tys jim něco ukradl?“ zeptal se pochybovačně. „Nevypadáš jako muži, kteří tu bývají hosty."
„Já nic neukrad!“ vzepřel se Mat. Ať shořím, dokonce jsem neměl možnost se k tomu dostat. Všichni mě tu musejí znát. „Nejsem zloděj!"