Электронная книга - «Drak Znovuzrozený». Краткое содержание книги:
Noční můry týkající se toho, co se předchozí noci stalo uvnitř ter’angrialů, bylo snadné pochopit, i když se z nich budila s pláčem. Také se jí zdálo o Seanchankách, o ženách s blesky vetkanými do šatů na prsou, jak uvazují na obojky dlouhou řadu žen nosících prsten s Velkým hadem a nutí je vrhat blesky na Bílou věž. Z tohoto snu se probudila zalitá studeným potem, ale to byla jenom obyčejná noční můra. Také se jí zdálo, jak bělokabátníci svazují ruce jejímu otci. Tuto noční můru nejspíš přivolal stesk po domově. Ale ty další...
Znovu vzhlédla k druhým dvěma ženám. Elain si stále četla. Nyneiva přecházela pravidelným krokem sem a tam.
Také se jí zdálo o Randovi, sahajícím pro meč, jenž jako by byl vyroben z čistého křišťálu, přičemž si nevšiml, jak se na něho snáší jemná síť. A také jak Rand klečí v komnatě, kde po podlaze honí horký vítr prach, a tvorové podobní onomu Draku na praporci, ale menší, poletují kolem a sedají mu na ramena. Také se jí zdálo, jak Rand vstupuje do velké díry v černé hoře, do díry, v níž byla vidět narudlá záře ohromných ohňů hluboko dole, a dokonce se jí zdálo, jak Rand uklidňuje Seanchanku.
Tím posledním si nebyla jistá, ale věděla, že ostatní sny něco znamenají. Dřív, když byla přesvědčená, že může Anaiye věřit, dřív, než opustila Věž a než zjistila pravdu o černých adžah, opatrně na Aes Sedai vyzvídala – s převelikou opatrností, aby si Anaiya myslela, že ji pohání pouhá zvědavost, jakou projevovala i ohledně jiných věcí – a zjistila, že snílkovy sny ohledně ta’veren mají téměř vždy nějaký význam, a čím silnější dotyčný ta’veren byl, tím častěji „téměř vždy“ znamenalo „zcela určitě".
Ale Mat s Perrinem byli také ta’veren, a o nich se jí zdálo rovněž. Velice zvláštní sny, kterým rozuměla ještě méně než těm o Randovi. Perrin se sokolicí na rameni a Perrin s jestřábicí. Jenže ta jestřábice držela v pařátech vodítko – Egwain si byla jistá, že jak sokol, tak jestřáb jsou samičky – a snažila se je upevnit Perrinovi kolem krku. Z toho se třásla ještě teď. Neměla ráda sny, v nichž se objevovala vodítka. A ten sen o Perrinovi – s plnovousem! – jak vede ohromnou smečku vlků táhnoucí se, kam oko dohlédlo. – A sny o Matovi byly ještě odpornější. Mat kladoucí vlastní levé oko na váhy. Mat oběšený na stromě. Taky se jí zdálo o Matovi a Seanchance, ale to až příliš ochotně zahnala jako noční můru. Musela to být noční můra. Právě jako to, když Mat mluvil starým jazykem. To určitě pocházelo z toho, co zaslechla během jeho léčení.
Egwain si povzdechla a vzdech přešel do dalšího zívnutí. Po snídani šly všechny tři Mata navštívit, aby se podívaly, jak se mu vede, ale on byl pryč.
Nejspíš je mu tak dobře, že by mohl tancovat. Světlo, teď se mi nejspíš bude zdát, že tancuje se Seanchankou! Už žádné sny, řekla si pevně. Ne teď. Budu na ně myslet, až nebudu tak utahaná. Vzpomněla si na kuchyně a na oběd, který se bude brzy podávat, a pak večeře, a zítřejší snídaně, a na všechny ty hrnce a věčné drhnutí a mytí. Jestli mě vůbec někdy ta únava přejde. Přesunula se na posteli a znovu se podívala na své přítelkyně. Elain stále upírala oči do seznamu jmen. Nyneiva přecházela pomaleji. Každou chvíli to Nyneiva řekne znova. Každou chvíli.
Nyneiva se zastavila a zadívala se na Elain. „Dej to pryč. Už jsme to procházely aspoň dvacetkrát, a není tam jediný slovo, který by nám pomohlo. Verin nám dala jenom blábol. Otázkou je, jestli tohle je všechno, co měla, nebo jestli nám ten blábol dala schválně.“
Jak jsem čekala. Možná tak za půl hodiny to řekne zase. Egwain se zamračila na své ruce a byla ráda, že na ně pořádně nevidí. Prsten s Velkým hadem vypadal – nepatřičně – na ruce celé svraštělé od dlouhého máchání v horké vodě s mýdlem.
„Když budeme znát všechna jejich jména, pomůže nám to,“ namítla Elain, aniž zvedla oči od čtení. „A taky nám pomůže, když budeme vědět, jak vypadají.“
Egwain si povzdechla, sepjala před sebou ruce a opřela si do nich bradu. Když ráno vyšla ze Sheriaminy pracovny, slunce ještě dávno nevyšlo, a Nyneiva na ni čekala se svíčkou ve studené tmavé chodbě. Neviděla sice moc dobře, ale byla si jista, že Nyneiva se tváří, jako by každou chvíli chtěla začít hryzat kámen. A přitom věděla, že ani hryzáni kamene v nejbližší době nic nezmění. Proto byla tak podrážděná. Je kvůli své pýše tak nedůtklivá, jako všichni muži, co jsem kdy poznala. Neměla by si ale vylévat zlost na Elain a na mně. Světlo, jestli to vydrží Elain, tak by ona měla taky. Už není vědma.
Elain si příliš nevšímala, jakou má Nyneiva náladu. Zamyšleně se mračila do dálky. „Liandrin byla jediná červená. Všechny ostatní adžah přišly o dvě členky.“
„Ale no tak, už mlč, dítě,“ zarazila ji Nyneiva.
Elain zamávala levou rukou, aby ukázala prsten s Velkým hadem, významně se na Nyneivu podívala a hned pokračovala: „Ani dvě nebyly ze stejného města, a nikdy nebyly víc než dvě ze stejné země. Amico Nagoyin byla nejmladší, jen o čtyři roky starší než já a Egwain. Joiya Byir by mohla být naší babičkou.“
Egwain se nelíbilo, že jedna z černých adžah má stejné jméno jako její dcerka. Holka hloupá! Lidé občas mívají stejná jména, a tys nikdy žádnou dceru neměla. To nebylo skutečné!
„A co nám to říká?“ Nyneiva mluvila až příliš klidně. Byla připravená vybuchnout jako vůz plní rachejtlí. „Jaká další tajemství, která mi unikla, jsi ještě našla? Koneckonců, už začínám pomalu stárnout a slepnout.“
„Říká nám to, že je to všechno až příliš hezké,“ vykládala nevzrušeně Elain. „Jaká je naděje, že třináct žen, vybraných pouze proto, že jsou temnými družkami, bude tak hezky rozmístěno mezi všemi státy, adžah, a budou tak rozdílného stáří? Neměly by mezi nimi být třeba tři červené adžah, nebo čtyři původem z Cairhienu, nebo dvě stejného věku, kdyby to byla čistě náhoda? Můžou si vybrat ze spousty žen, jinak by si nevybraly tak náhodný vzorek. Ve Věži jsou pořád černé adžah, jinak to není možné. Musí to být takhle.“
Nyneiva se prudce zatahala za cop. „Světlo! Myslím, že máš možná pravdu. Opravdu jsi našla tajemství, na který já nepřišla. Světlo, doufala jsem, že všechny odešly s Liandrin.“
„My dokonce ani nevíme, jestli je vede,“ podotkla Elain. „Mohly jí jenom přikázat, aby... aby se nás zbavila." Zkřivila rty. „Obávám se, že mě napadá jen jeden důvod, proč si daly tolik práce, aby bylo všechno tak náhodné, že jediný vzor je právě to, že tu žádný vzor není. Myslím, že to znamená, že černé adžah mají nějaký vzor.“
„Jestli tu nějaký vzor je,“ prohlásila pevně Nyneiva, „tak ho najdeme. Elain, jestli ses pozorováním toho, jak matka vede svůj dvůr, naučila takhle myslet, tak jsem ráda, že ses dobře dívala.“ Elain se v odpověď usmála, až se jí udělaly dolíčky.
Egwain si starší ženu pozorně prohlížela. Připadalo jí, že Nyneiva se konečně pomalu přestává chovat jako medvěd, když ho bolí zub. Zvedla hlavu. „Leda by chtěly, abychom si myslely, že nějaký vzor skrývají, takže budeme plýtvat časem na hledání něčeho, co neexistuje. Já neříkám, že to neexistuje, jenom říkám, že to zatím nevíme jistě. Podíváme se na to, ale já si myslím, že bychom se měly podívat i na jiný věci, ne?“