Электронная книга - «Drak Znovuzrozený». Краткое содержание книги:
„Přiveďte ho,“ pronesla Elaida nahlas.
Z jiné rampy – ne z té, po níž vstoupila Egwain – se vzápětí ozval dupot kroků. Objevili se lidé. Tucet Aes Sedai obklopujících tři muže. Dva z nich, mohutní strážní s bílými slzami plamene Tar Valonu na prsou, táhli v řetězech třetího muže, který klopýtal, jako by byl omámený.
Egwain sebou v křesle trhla. Muž v řetězech byl Rand. Oči měl přivřené, hlava mu padala a zdálo se, že málem spí. Pohyboval se jen díky tomu, že ho strážní táhli.
„Tento muž,“ oznámila Elaida, „se prohlásil Drakem Znovuzrozeným.“ Ozval se šum znechucených hlasů, ne jako by posluchačky byly překvapeny, ale jako by to bylo něco, co nechtějí slyšet. „Tento muž usměrňoval jedinou sílu.“ Šum zesílil a znechucení se promísilo se strachem. „Za to existuje pouze jediný trest, známý a uznávaný ve všech státech, ale vykonávaný pouze tady, v Tar Valonu, ve věžové sněmovně. Žádám amyrlinin stolec, aby vynesl rozsudek zkrocení nad tímto mužem.“
Když se Elaida podívala na Egwain, oči se jí třpytily. Rand. Co mám dělat? Světlo, co mám dělat?
„Proč váháš?“ dožadovala se Elaida. „Rozsudek byl stanoven před třemi tisíci lety. Proč váháš, Egwain al’Vere?“
Jedna trojice zelených sester vyskočila a jejím klidem probleskl hněv. „Hanba, Elaido! Prokazuj amyrlin úctu! Úctu matce!“
„Úctu,“ odtušila Elaida chladně, „je možno ztratit, stejně jako získat. Nuže, Egwain? Konečně tedy ukazuješ svoji slabost, to, že se nehodíš pro svůj úřad? Nechceš ani vynést rozsudek nad tímto mužem?“
Rand se pokusil zvednout hlavu a neuspěl. Egwain se postavila. Točila se jí hlava. Snažila se rozpomenout na to, že je amyrlin se vší mocí přikazovat těmto ženám. Křičela, že je jen novicka, že sem nepatří, že je něco hrozně špatně. „Ne,“ řekla rozechvěle. „Ne, to nemohu! Neudělám –“
„Sama se prozradila!“ Elaida překřičela Egwaininy pokusy promluvit. „Odsoudila se sama svými vlastními ústy! Zajměte ji!“
Když Egwain otevřela ústa, Beldeine k ní přistoupila. Potom ji kronikářka udeřila holí do hlavy. Černota.
Nejdřív přišla bolest hlavy. Pod zády měla něco tvrdého a studeného. Pak přišly hlasy. Mumlání.
„Je pořád ještě v bezvědomí?“ Hlas to byl drsný, jako když se pilují kosti.
„Nedělej si starosti.“ To byl ženský hlas odněkud zdaleka. Žena mluvila nejistě, jako by se bála, ale snažila se to neukázat. „Bude to s ní vyřízeno dřív, než pozná, co se s ní děje. Pak bude naše, budeme si s ní moci dělat, co budeme chtít. Možná ji dokonce dáme tobě na hraní.“
„Až ji využijete samy.“
„Ovšem.“
Vzdálené hlasy se vzdálily ještě víc.
Rukou se dotkla nohy a ucítila holou studenou kůži. Pootevřela oči. Byl nahá, potlučená a ležela na dřevěném stole v místnosti, která připomínala dávno nepoužívané skladiště. Do zad ji píchaly třísky. V ústech cítila kovovou příchuť krve.
Na jedné straně místnosti stál hlouček Aes Sedai, které mezi sebou hovořily tichými, ale naléhavými hlasy. Bolest hlavy jí znesnadňovala myšlení, nicméně jí připadalo důležité je přepočítat. Třináct.
K Aes Sedai, které se zároveň snažily přikrčit i vypadat, že mají situaci plně v rukou, se připojila skupinka mužů v černých pláštích s kapucemi. Jeden z mužů se otočil, aby se podíval na stůl. Obličej pod kápí měl mrtvolně bledý a neměl oči.
Egwain myrddraaly ani nemusela počítat. Věděla to. Třináct myrddraalů a třináct Aes Sedai. Bez dalšího uvažování zaječela čirou hrůzou. Ale přesto i ve strachu, kdy se třásla tolik, že se jí málem rozpadaly kosti, se natáhla po pravém zdroji a zoufale se snažila nahmátnout saidar.
„Je vzhůru!“
„To není možné! Ještě ne!“
„Odstiňte ji! Rychle! Rychle! Odřízněte ji od pravého zdroje!“
„Už je pozdě! Je moc silná!“
„Chyťte ji! Honem!“
Chtěli ji chytit za paže a za nohy. Rukama bledýma jako larvy pod kamenem, vedené myslí za těmi světlými, bezokými tvářemi. Věděla, že jestli se jí ty ruce dotknou, zblázní se. Síla ji naplnila.
Z kůže myrddraalů vyšlehly plameny a prorazily černou látkou, jako by to byly dýky z pevného ohně. Ječící půllidé se scvrkávali a hořeli jako naolejovaný papír. Ze stěn se vytrhávaly kusy kamene o velikosti lidské pěsti a létaly po místnosti. Jak narážely do těl, vyvolávaly křik a sténání. Vzduch se zachvěl a posunul a změnil se ve vzdušný vír.
Pomalu, bolestivě se Egwain posadila. Vlasy jí povlávaly ve větru a ona se zapotácela, ale klopýtajíc ke dveřím stále větrný vír roztáčela. Před ní se náhle vztyčila Aes Sedai, žena potlučená a krvácející, obklopená září jediné síly. Žena se smrtí v tmavých očích.
Egwain ji poznala. Gyldan. Elaidina nejbližší důvěrnice, vždy si spolu špitaly někde v rohu a zavíraly se spolu za nocí. Egwain stiskla rty. Opovrhujíc větrem i kameny, zaťala Egwain svou ruku v pěst a praštila Gyldan mezi oči, jak nejsilněji dokázala. Červená sestra – černá sestra – se zhroutila, jako by se jí rozpustily kosti.
Egwain si mnula ruku a vyklopýtala na chodbu. Děkuju ti, Perrine, řekla si v duchu, žes mi ukázal, jak na to. Ale neřekl jsi mi, jak to bolí, když to uděláš.
Prudce zavřela dveře proti větru, který usměrňovala. Kameny kolem dveří se zachvěly, popraskaly a zapřely se o dveře. Na dlouho je to nezadrží, ale cokoliv, co aspoň na chvíli zpomalí pronásledování, stálo za pokus. Minuty mohly znamenat život. Sebrala sílu a rozběhla se. Kulhala, ale aspoň utíkala.
Usoudila, že si musí najít nějaké šaty. Oblečená žena má větší autoritu než žena nahá, a ona bude potřebovat každý kousíček autority, na jaký se vzmůže. Nejdřív ji budou hledat v jejích pokojích, ale náhradní šaty a boty měla ve studovně – i další štólu – a ta nebyla daleko.
Bylo to znepokojující, klusat prázdnými chodbami. V Bílé věži už nebylo tolik lidí jako dřív, ale obvykle tu nebývalo úplně prázdno. Nejhlasitější zvuk byl dusot jejích bosých nohou na dlaždicích.
Proběhla předpokojem pracovny do vnitřní místnosti a konečně někoho našla. Na podlaze tam seděla Beldeine, hlavu si držela v dlaních a plakala.
Když k ní Beldeine zvedla zarudlé oči, Egwain se hned ostražitě zastavila. Kronikářku sice neobklopovala záře saidaru, ale Egwain se přesto měla na pozoru. A věřila si. Svou záři sice vidět nemohla, ale síla – jediná síla – která jí proudila v žilách, stačila. Zvláště když ji přidala ke svému tajemství.
Beldeine si otřela uslzené tváře. „Musela jsem. Musíš to pochopit. Musela jsem to udělat. Ony... Ony...“ Zhluboka, roztřeseně se nadechla a pak to z ní všechno vylétlo najednou. „Před třemi dny mě zajaly, když jsem spala, a utišily mě.“ Prudce zvedla hlas, až skoro vřískala. „Ony mě utišily! Už nemůžu usměrňovat!“
„Světlo,“ vydechla Egwain. Příval saidaru ji obrnil proti šoku. „Světlo ti pomáhej, dcero. Proč jsi mi to neřekla? Mohla jsem...“ Nedořekla, neboť nevěděla, jestli by vůbec něco mohla udělat.
„Co bys byla udělala? Co? Nic! Ty nemůžeš udělat nic. Ale ony říkaly, že mi to vrátí, s pomocí... s pomocí Temného.“ Zavřela oči, aby zastavila slzy. „Ony mi hrozně ublížily, matko, a nechaly mě... Ó, Světlo, tolik mi ublížily! Elaida mi řekla, že mě zase zacelí, že mi vrátí schopnost usměrňovat, jestli je poslechnu. Proto jsem... musela!“