Mistr a Marketka [cs]

Na ramenou jim seděli veselí šimpanzové s harmonikami. Dva paviáni s bujnými lvími hřívami bušili do klavírů, ale zvukzanikal v pištění a rámusu, ve lkaní saxofonů, houslí a rachotu bubnů pod paličkami mandrilů a kočkodanů. Na zrcadlové podlaze vířilo graciézně, s překvapivou lehkostí nespočetné množství párů a splývaly v jednolitou masu, která se pohybovala jedním směrem a hrozila smést všecko, co se jí připlete do cesty. Nad vlnivým, tancechtivým davem se třepotali živí atlasoví motýli a ze stropu se sypaly květy. Sotva pohasla světla, v hlavicích sloupů se rozzářily myriády světlušeka ve vzduchu zakroužily bludičky.

Markéta se ocitla v obrovském bazénu, vroubeném kolonádou. Gigantický černý Neptun chrlil z tlamy mohutný růžový proud. Z bazénu stoupala omamná vůně šampaňského. Panovalo tu nenucené veselí. Dámy se smíchem podávaly své kabelky kavalírům nebo mouřenínům, kteří tu poletovali s osuškami v rukou, a s výskotem se vrhaly šipkou do bazénu, až se zvedaly sloupy pěny. Křišťálové dno bazénu bylo prosvětleno a v průsvitné vrstvě šampaňského jste zahlédli jejich stříbrná plovoucí těla. Vyskakovaly z bazénu zcela opilé. Pod kolonádou se rozléhal smích a burácel jako džez. Ve všem tom shonu jí utkvěl v paměti jeden úplně opilý obličej s nepříčetnýma, ale přesto prosebnýma očima, a jedno slovo: Frída. Hlava se jí točila od vinného pachu a už chtěla odejít, ale vtom kocour provedl v bazénu trik, který ji upoutal.

Přičaroval cosi do Neptunovy tlamy a vzápětí z bazénu syčivě s hukotem odšuměla perlivá masa šampaňského a Neptun chrlil matnou, nepěnivou, temně žlutou tekutinu. Dámy začaly pronikavě ječet. „Koňak!” a vrhly se za sloupoví. V několika vteřinách byl bazén plný a Kňour trojitým saltem skočil do koňaku.

Pakvylezl, odfrkoval, motýlka měl zplihlého, pozlátko z vousů bylo to tam a skřipec taky. Jeho příkladu se rozhodla následovat pouze jediná dáma, nápaditá majitelka módního salónu, a její kavalír, neznámý mladý mulat. Oba se vrhli po hlavě do koňakové záplavy, ale vtom Korovjevdrapl Markétku pod paždí a opustili odvážné plavce. Zdálo se jí, že proletěla nad obrovskými rybníky s vydlážděným dnem, kde se kupily hromady ústřic. Pakse mihla nad skleněnou podlahou, pod ní hořela pekelná ohniště a kolem kuchtili ďáblové v bílém. Pakpřestala vnímat okolí a jako ve snách zahlédla sklepení, kde hořely jakési svícny.

Mladé dívky tam podávaly maso, které se syčivě škvířilo na rozpálených uhlících, a z vysokých korbelů se tu pilo na její zdraví. Viděla lední medvědy, kteří hráli na harmoniky a tancovali na pódiu kamarinskou, kouzelníka salamandra, který kupodivu neshořel v krbu… Cítila, jakji znovu opouštějí síly. „Zbývá poslední výstup,” zašeptal jí starostlivě Korovjev, „a jsme volní!” Vjeho doprovodu se znovu ocitla v tanečním sále, ale teď už se tam netančilo. Hosté se tísnili v obrovském chumlu mezi sloupy a střed sálu zůstal volný. Markéta už si nevzpomíná, kdo jí pomohl vystoupit na pódium, které se náhle objevilo uprostřed parketu. Sotva stanula na pódiu, k svému údivu zaslechla, jakkdesi v dálce hodiny odbíjejí půlnoc, která podle jejího odhadu už dávno uplynula. Zároveň s posledním úderem vzdálených hodin v hloučcích hostů zavládlo mlčení. Znovu uviděla Wolanda. Šel provázen Azazelem, Abadonnou a několika dalšími černými mladíky. Teprve teď si všimla, že naproti ní se zvedá další pódium — pro Wolanda. Ale mág tam nevystoupil. Překvapovalo ji, že se objevil v tomto posledním slavnostním průvodu ve stejném obleku, jaký měl v ložnici.

Na těle mu plandala umolousaná, záplatovaná košile a nohy trčely v sešlapaných pantoflích. V ruce držel obnažený kord, ale opíral se o něj jako o hůl. Dokulhal až k svému pódiu a vtom se před ním vynořil Azazelo s mísou, na níž ležela lidská hlava s vyraženými předními zuby. V sále panovalo hrobové ticho, jen jednou přerušené pronikavým zvoněním, ve zdejších prostorách nepochopitelným, připomínajícím domovní zvonek. „Michaile Alexandroviči,” oslovil Woland polohlasně hlavu. Víčka zavražděného zamžikala a Markétka sebou škubla při pohledu na živé, myslící, zmučené oči ve strnulé tváři. „Všecko se splnilo, není-liž pravda?” pokračoval Woland a hleděl mrtvému upřeně do očí. „Hlavu vám uřízla žena, zasedání odpadlo a já bydlím ve vašem bytě. To je fakt neboli nezvratná skutečnost. A víc než tenhle fakt násteď zajímá budoucnost. Vždycky jste horlivě hlásal teorii, podle níž v okamžiku, kdy se hlava oddělí od těla, uhasne život, dotyčný se promění v hromádku popela a zmizí v nenávratnu.