Mistr a Marketka [cs]

„Nevadí, nevadí,” šeptal Korovjeva otáčel se kolem nemocného, „ještě jeden pohár a já sisvámi přiťuknu… ” Pohár se zableskl v měsíčním světle, jako by mžikal, a účinekse brzy dostavil. Mistra vtlačili znovu na židli: tvářil se klidněji. „Všecko je jasné,” prohodil Woland a poklepal ukazovákem na rukopis. „Naprosto,” potvrdil kocour, který už zapomněl na své předsevzetí stát se tichou halucinací. „Osnova románu mi je teď úplně jasná. Co říkáš, Azazelo?” obrátil se k nemluvnému zrzkovi. „Říkám,” zahuhňal zrzek, „že by tě měli utopit.”

„Smilování,” žadonil kocour, „nevnukej mému veliteli podobnou myšlenku. Věř, že bych se ti každou noc zjevoval v měsíčním přísvitu jako tenhle ubohý Mistr a kýval bych na tebe, abysmě následoval. Jakby ti asi bylo, hm?” „Markétko,” začal mág, „čeho si dále žádáte?”

Markétě zajiskřilo v očích a zaprosila: „Směla bych mu něco pošeptat?” Když Woland přikývl, sklonila se k Mistrovu uchu. Bylo slyšet, jakjí odpovídá: „Ne, je pozdě. Nic už od života nečekám, jenom abych tě mohl vídat. Ale znovu tě varuju, odejdi včas, nebo zahyneš společně se mnou.” „Ne, já tě neopustím,” trvala na svém Markéta a obrátila se k Wolandovi: „Prosím, učiň, abychom se mohli vrátit do uličky na Arbatu k rozzářené lampě a aby všecko bylo jako dřív.” Nemocný se rozesmál, položil Markétě dlaň na rozcuchanou hlavu a řekclass="underline" „Neposlouchejte ji, ubožačku! V tom sklepním bytě už dávno bydlí někdo jiný a vůbec — v životě se nikdy nic přesně neopakuje… ” Přitiskl tvář k hlavě své ženy, objal ji a zamumlaclass="underline" „Ty moje chudinko… ty moje chudinko… ” „Že ne?” poznamenal mág. „Máte pravdu, ale přesto to můžeme zkusit.” A zavolaclass="underline" „Azazelo!” Vtom okamžiku se zřítil ze stropu vyjevený občan v košili a podvlékačkách, blízký šílenství. Na hlavě měl čepici a v ruce třímal kufr. Zděšením se třásl na celém těle a krčil se do dřepu. „Mogaryč?” zeptal se Azazelo spadlého z nebe.

„AloisMogaryč,” přisvědčil rozklepaný host.

„To vy jste si přečetl Latunského článeko Mistrově románu a napsal jste na autora udání, kde sdělujete, že u sebe přechovává zakázanou literaturu?” tázal se Azazelo. Občan zesinal a vyhrkly mu kajícné slzy.

„Přiznejte se, chtěl jste získat jeho byt?” zahuhňal co možná nejsrdečněji Azazelo. Vpokoji se ozval sykot rozzuřené kočky a Markéta zavřískala: „Já ti ukážu, co umí čarodějnice!” a začala drásat Mogaryčůvobličej. Vypuklo všeobecné pozdvižení.

„Co to má znamenat?” vykřikl trpitelsky Mistr. „Nedělej ostudu, Margot!” „Protestuju! To není žádná ostuda!” zaječel kocour. Markétu odtáhl Korovjev. „Zařídil jsem koupelnu,” křičel zkrvavený Mogaryč, drkotal zuby a celý bezsebe strachem začal mlít páté přesdeváté:

„…Malování… skalice… ” „To je správný, že jste zařídil koupelnu,” pochválil ho Azazelo, „Mistr potřebuje brát koupele… ” A pakkřikclass="underline"

„Ven!” Mogaryč se převrátil nohama vzhůru a takvyletěl otevřeným oknem. Mistr vykulil oči a šeptaclass="underline"

„Tohle je ještě lepší, než co vykládal Ivan!” Chvíli se vyjeveně rozhlížel a konečně se obrátil na kocoura: „Promiňte, to jste vy…” Zarazil se, protože nevěděl, jakse oslovují kocouři. „Vy… vy jste ten kocour, co jel tramvají?” „Já osobně,” přisvědčil polichoceně Kňour a dodaclass="underline" „Těší mě, jakzdvořile jednáte s kocourem. Lidé nám obvykle tykají, třebaže ani jeden z náss nimi nepil na bratrství.”

„Podle mého názoru nejste jen takobyčejný kocour…,” vysvětloval nejistě Mistr. „Ostatně, stejně mě z kliniky nepustí,” dodal nesměle k Wolandovi. „Co by vásnepustili!” uklidnil ho Korovjeva zamával nějakými papíry a knihou: „To je váš chorobopis?” „Ano…”

Korovjevjím mrskl do plamenů.

„Bezpapírů nejste nikdo, občan ani pacient,” řekl spokojeně. „A tohle je domovní kniha vašeho domácího?” „A… ano… ”