Mistr a Marketka [cs]

„Na jakou vzdálenost?” vylétlo jí nechtěně z úst. „Přijde na to,” odpověděl uvážlivě Azazelo. „Něco jinýho je trefit se kladívkem do oken jistýho kritika Latunskýho a něco jinýho je picnout ho rovnou do srdce.” „Do srdce!” zvolala a položila si bezděčně ruku na srdce. „Rovnou do srdce, říkáte?…” opakovala přiškrceným hlasem. „Co je to zač, ten kritikLatunský?” zeptal se Woland a zamžoural na ni. Azazelo, Korovjeva Kňour sklopili upejpavě oči a Markéta, červená jako růže, odpověděla: „Jeden takový kritik… Dnesvečer jsem mu pěkně zpustošila byt.” „Podívejme! A pročpak?”

„Víte, maestro,” vysvětlovala, „on.. zničil jednoho Mistra.” „A proč jste se namáhala… vy sama…,” zeptal se Woland. „Jestli dovolíte, pane,” vykvikl radostně kocour a vyskočil. „Jen seď,” zabručel Azazelo a vstal, „zajedu tam osobně… ” „Ne!” zvolala Markétka. „Proboha vásprosím, maestro, nedělejte to!” „Jaksi přejete,” uklidňoval ji Woland a Azazelo usedl na svoje místo. „Kdepakjsme to přestali, milá královno Margot?” vyptával se Korovjev. „Ach ano, u srdce… Což o to, náš Azazelo míří rovnou do srdce,” a zakýval na něj kostnatým ukazovákem, „kam si přejete — do předsíně, do levé či pravé komory… ” Markétě chvíli trvalo, než pochopila, a pakpřekvapeně vyjekla: „Ale vždyť přece do srdce není vidět!”

„Má drahá,” brebentil nakřáplým hlasem Korovjev, „vtom je právě ten vtip! Do viditelného terče se strefí každý!” Vytáhl ze zásuvky u stolu károvou sedmičku, položil ji před Markétu a požádal, aby nehtem označila jeden kosočtverec.

Vybrala si pravý krajní nahoře. Hela schovala kartu pod polštář a vykřikla: „Hotovo!” Azazelo, který seděl zády k polštáři, vylovil z kapsy proužkovaných frakových kalhot černou pistoli, opřel si ji o rameno, a aniž se otočil, vystřelil. Markétu vesele, lehce zamrazilo. Zpod prostřeleného polštáře vytáhli sedmičku s označeným proděravělým kosočtvercem. „Nechtěla bych váspotkat, když máte zrovna v rukou revolver,” prohodila Markéta a koketně pokukovala po Azazelovi. Vždycky upřímně obdivovala každého, kdo v něčem vynikal. „Drahá královno,” pištět Korovjev, „já bych to nikomu neradil, ani kdyby tenhle neměl v ruce vůbec nic! Čestné slovo bývalého regenschoriho a předzpěváka, nikomu bych to nepřál!” Kocour po celou střeleckou zkoušku seděl jako nabob a paknečekaně prohlásiclass="underline" „Sázím se, že přetrumfnu rekord se sedmičkou.”

Azazelo v odpověď cosi zaryčel, ale Kňour se nedal odbýt a požádal rovnou o dvě pistole. Azazelo vytáhl druhou ze zadní kapsy kalhot a podal je obě s povýšeným úšklebkem kocouřímu vejtahovi. Označil dvě kára na kartě. Kocour dlouze mířil, zády k polštáři. Markétka seděla, zacpávala si uši a pozorovala dřímající sovu na římse krbu. Kňour vypálil narázz obou revolverů. Hela zavřískla, zastřelená sova se skutálela z římsy a rozbité hodiny se zastavily. Hele tekla z rukou krev. S vřískotem se zaryla kocourovi do srsti a on ji na oplátku chytil za vlasy. Spletení v klubko se kutáleli po podlaze. Jeden pohár spadl ze stolu a roztříštil se. „Vysvoboďte mě z drápů té zběsilé čertice!” vřeštěl kocour a snažil se vyklouznout Hele, která na něm seděla obkročmo jako na koni. Odtrhli je od sebe, Korovjevpofoukal Hele poraněný prst, a ten se okamžitě zacelil. „Nemůžu střílet, když mi někdo vejrá do ruky,” hulákal Kňour a pokoušel se uhladit obrovský vytržený chomáč chlupů na zádech. „Sázím se,” řekl Woland a usmál se na Markétu, „že to udělal naschvál. Střílí docela slušně.” Hela se na usmířenou s kocourem políbila. Když vytáhli zpod polštáře kartu, zjistili, že je nedotčená: zela tam pouze jediná dírka po Azazelově ráně. „To není možné,” tvrdil kocour a prohlížel si kartu proti světlu. Veselé hodování pokračovalo. Voskovice ve svícnech se roztékaly a po celém pokoji se šířily vlny suchého, voňavého tepla z krbu. Nasycená Markéta se cítila báječně. Sledovala kroužky kouře od Azazelova doutníku, které pluly ke krbu a kocour je chytal na hrot kordu. Nikam se jí nechtělo, ačkolivbylo, jakodhadovala, už hodně pozdě. Mohlo být takkolem šesté ráno. Využila přestávky, obrátila se k Wolandovi a nesměle prohodila: „Myslím, že je čas… Musím jít… je pozdě… ” „Kam byste spěchala?” zeptal se mág zdvořile, ale suše.

Ostatní mlčeli a předstírali, že jsou plně zaměstnáni chytáním kroužků. „Je čas,” opakovala zrozpačitělá Markéta a otočila se, jako by hledala plášť nebo přehoz; nahota ji náhle začala tísnit. Vstala od stolu. Woland beze slova sebral z postele svůj odřený a promaštěný župan a Korovjevho přehodil Markétě přesramena. „Díky, maestro,” zašeptala sotva slyšitelně a tázavě na něj pohlédla. Mág se na ni zdvořile, ale lhostejně usmál.

Srdce se jí sevřelo: cítila se oklamána. Nikdo jí nehodlal nabídnout za to, že se taknamáhala, sebemenší odměnu, ani ji nezdržoval. A zatím bylo zcela jasné, že vlastně nemá kam jít. Bezděčně jí kmitlo hlavou, že by se mohla vrátit do své vily, ale zoufale se téhle myšlence vzepřela. Že by se odvážila sama požádat, jakji naváděl a lákal Azazelo v Alexandrovském parku? Ne, ani za živý svět! zavrhla tenhle nápad. „Mějte se dobře, maestro,” pronesla nahlasa napadlo ji: Jenom abych už byla pryč a pakhned poběžím k řece a utopím se.„Sedněte si,” poručil velitelsky Woland.