Mistr a Marketka [cs]

„A proč má kolem krku uvázanou stuhu? Snad aby zakryla povadlou šíji?” „Jsem poctěn, kníže!” hulákal Korovjeva zároveň jedním dechem poučoval Markétu: „Šíji má jako hedvábí, jenomže ji stihla malá nepříjemnost ve vězení. Na noze má španělskou botu, a stuha? Když se dozorci dozvěděli, že asi pět set nešťastně vybraných mužů opustilo Neapol a Palermo navždy, v návalu zlosti uškrtili signoru Toffanovou v její cele.” „Jsem takšťastná, předobrá královno, že se mi dostalo té cti…,” šeptala pokorně Toffanová a pokoušela se kleknout na jedno koleno, ale španělská bota jí bránila. Korovjeva Kňour jí pomohli vstát. „Těší mě,” odpovídala Markétka a podávala ruce dalším.

Po schodišti proudili noví a noví hosté. Markéta už neviděla, co se děje ve vrátnici. Mechanicky napřahovala ruku a zaspřipažovala a přitom se monotónně usmívala. Na odpočívadle to hučelo jako v úle a z plesových sálů, které opustila, sem dorážela hudba jako mořský příboj. „Tohle je nudná ženská,” už nešeptal, ale nahlasprohlašoval Korovjev; byl si jist, že ho v tom hluku nikdo neuslyší. „Zbožňuje plesy a každému si stěžuje na svůj kapesník.” Markétka vyhledala pohledem v davu hostí tu, kterou jí Korovjevoznačil. Byla to mladá, asi dvacetiletá žena dokonalé postavy, ale s těkavýma vtíravýma očima. „Jaký kapesník?” vyzvídala Markéta.

„Má komornou,” vysvětloval Korovjev, „a ta jí třicet let klade před spaním na stolekkapesník. Už se ho pokoušela spálit v kamnech nebo utopit v řece, ale marně.” „A čím se ten kapesníkvyznačuje?” šeptala Markéta a střídavě zvedala a spouštěla ruku. „Vtip je v tom, že když zmíněná sloužila v jisté kavárně, pozval ji jednou majitel do spíže. Za devět měsíců porodila syna, odnesla ho do lesa, zacpala mu pusinku kapesníkem a pakho zahrabala do země. U soudu tvrdila, že ho nemohla uživit.” „A co se stalo s kavárníkem?” zajímala se Markéta.

„Královno,” zaskuhral jí náhle u nohou kocour, „smím se vászeptat, co s tím má co společného kavárník? Ten přece neudusil kojence v lese!” Markétě nezmizel z tváře úsměv, dál pilně podávala pravou ruku, zatímco špičaté nehty levé se zaryly do Kňourova ucha:

„Ty se opovažuješ skákat druhému do řeči…,” zasyčela. Kňour zcela neobřadně vypískl a zachroptěclass="underline"

„Královno… ucho mi naběhne… Proč bych měl kazit plesnapuchlým uchem? Dívám se na to čistě z právního hlediska… Už mlčím, myslete si, že nejsem kocour, ale ryba, jenom pusťte moje ucho!” Markéta mu vyhověla a vtom už se před ní objevily smutné vtíravé oči. „Je mi ctí, královno, že jsem byla pozvána na slavnostní plesna počest novoluní!” „Těší mě, že váspoznávám,” odpověděla Markétka. „Pijete šampaňské?” „Co to ráčíte dělat, královno?” šeptal jí do ucha zoufale a téměř neslyšně Korovjev, „bude tlačenice.” „Šampaňské piju,” řekla žena prosebným hlasem a náhle mechanicky opakovala: „Frída, Frída, Frída! Jmenuju se Frída, vznešená hostitelko!” „Pijte, až se vám zatočí hlava, Frído, a na nic nemyslete,” radila Markéta. Frída vztáhla k Markétě ruce, ale Korovjeva Kňour ji zachytili pod paždí a odváděli, až zmizela v davu. Proti Markétě se valila hradba černých, bílých, snědých a kávových lidských těl, jako by hosté chtěli vzít útokem odpočívadlo, kde stála. Nahé ženy se proplétaly mezi ofrakovanými muži. V zrzavých, černých, kaštanových a jako len světlých vlasech hrály a mihotaly se drahokamy v oslnivé záři lustrů. Jako by někdo zalil útočící zástup kavalírů sprškami světla — takjim na hrudi oslnivě jiskřily briliantové spony. Markéta snad každou vteřinu cítila dotekrtů na koleně, napřahovala ruku k políbení a její obličej ztuhl v nehybnou přívětivou masku. „Jsem poctěn,” zpíval monotónně Korovjev, „jsme poctěni… Královna je poctěna…” „Královna je poctěna…,” huhňal za jejími zády Azazelo.

„Jsem poctěn!” vykřikoval kocour. „Tahle markýza,” mlel Korovjev, „otrávila vlastního otce a dvě sestry kvůli dědictví… Královnu velice těší!… Paní

Minkinová… Ach, jakje půvabná! Snad jen trochu nervózní.

Proč vlastně popálila komorné obličej kulmami na vlasy?

Ovšem, za těchto okolností ji zničí. Královnu velice těší!…

Královno, prosím o chvilku pozornosti! Císař Rudolf — kouzelníka alchymista… Další alchymista… kterého oběsili… Á, tady ji máme! Mívala ve Štrasburku fantastický bordel! Jsme poctěni!… Majitelka moskevského módního salónu… Všichni jsme ji zbožňovali pro její nevyčerpatelnou fantazii… Vymyslela si ve svém podniku legrační věc: provrtala ve stěně dvě kulaté dírky…” „A zákaznice to nevěděly?” vyptávala se Markéta.

„Všecky do jedné to věděly, královno,” odpovídá Korovjev. „Jsem poctěn!… Tenhle dvacetiletý mladíkmíval už od dětství prapodivné sklony: je to sníleka podivín. Zamilovala se do něho jistá dívka a on ji zničehonic prodal do veřejného domu.” Po schodišti se vinula nekonečná řeka. Velikánský krb ji zásoboval novými pramínky. Uplynula hodina a ubíhala druhá.