Mistr a Marketka [cs]

Kolem pobíhali mouřeníni v rudých turbanech a stříbrnými natěračkami plnili vínem z bazénu ploché poháry. Otvorem v růžové stěně jste mohli zahlédnout pódium, kde řádil jakýsi chlapíkv červeném fraku s vlaštovčími křídly. Před ním burácel džez, divnepraskaly bubínky. Sotva dirigent spatřil Markétu, hluboce se předklonil, až se rukama dotýkal podlahy, pakse vymrštíl a zaječeclass="underline" „Aleluja!”

Pleskl se do jednoho, pakdo druhého kolena, vytrhl nejbližšímu hudebníkovi z rukou činel a bouchl jím do stropu. Markéta už na odletu viděla, jakvirtuózní džezbendista zápasí s polonézou, která se jí vtírala do uší, a mlátí činelem po hlavách svoje hudebníky, kteří se krčí v komické hrůze. Konečně přistáli na odpočívadle, kde ji předtím ve tmě vítal Korovjevse svítilnou. Teď tu plály křišťálové hrozny, až oči přecházely. Markéta stanula na určeném místě, pod levou rukou se jí octl nízký ametystový sloupek. „Můžete si na něj položit ruku, až vám dojdou síly,” radil Korovjev.

Jeden mouřenín jí vsunul pod nohy polštářekse zlatě vyšitým pudlem, a ona, poslušna něčích rukou, na něj stoupla pokrčenou pravou nohou. Pokoušela se rozhlédnout. Korovjevstál po jejím boku jako svíce. Vedle Azazela zahlédla ještě tři mladíky, kteří jí vzdáleně připomněli Abadonnu. Zamrazilo ji v zádech. Ohlédla se a zjistila, že ze zadní mramorové stěny tryská šumivé víno a proudí do ledového bazénu. U levé nohy ucítila cosi teplého a chlupatého. Byl to Kňour. Pozorovala, jakpřímo od jejích nohou vybíhá dolů grandiózní schodiště pokryté kobercem. V dálce, jako by se dívala obráceně dalekohledem, zahlédla dole prostorný vestibul s velikánským krbem, do jehož rozšklebené vychladlé tlamy by se klidně vešla pětitunka. Vestibul i schodiště, zalité oslnivým světlem, byly opuštěné. Z dálky doléhal vřískot trubek. Tam stáli nepohnutě asi minutu. „Kde jsou hosté?” vyptávala se Korovjeva.

„Přijdou co nevidět, královno, a bude jich dost. Vážně, radši bych štípal dříví, než je tady vítal.” „Štípat dříví, to nic není!” chytil se toho žvanivý kocour. „Já bych radši dělal průvodčího tramvaje, přestože horší zaměstnání neznám!” „Všecko musí klapat, královno,” poučoval KorovjevMarkétku, oči za nakřáplým monoklem mu blýskaly. „Není nic trapnějšího, než když první host pobíhá sem tam a neví, co dělat, a jeho zákonná fúrie ho pronásleduje výčitkami za to, že přijeli dřívnež ostatní. Takové bály by se měly vyhodit na smetiště jako zmetky, královno.” „Správně, na smetiště,” přikývl kocour.

„Do půlnoci zbývá všeho všudy deset vteřin,” oznámil Korovjev, „co nevidět to začne.” Těch deset vteřin připadalo Markétě jako věčnost. Nejspíš už uplynuly, a pořád nic. Vtom dole u obrovského krbu cosi zarachotilo a objevila se šibenice s kymácivým, napůl zpráchnivělým oběšencem, který vyklouzl ze smyčky, žuchl sebou na podlahu a narázse proměnil v černovlasého krasavce ve fraku a lakýrkách. Za ním se vyvalila z krbu polorozpadlá menší rakev, víko s rachotem odskočilo a vymrštil se další kostlivec. Krasavec k němu galantně přiskočil a nabídl mu rámě. Kostlivec se proměnil v koketní dámu v černých střevíčkách a s černými rajčími péry ve vlasech a už se dvojice hrnula po schodech nahoru. „První hosté!” zvolal Korovjev. „Pan Jacquesse ženou. Představuji vám, královno, jednoho z nejzajímavějších mužů.

Kovaný penězokaz, velezrádce, ale přitom slušný alchymista. Proslavil se tím,” zašeptal Markétě do ucha, „že otrávil královu milenku. A to se hned takkaždému nestane! Pohleďte, jakje krásný!” Zbledlá Markétka s otevřenou pusou sledovala, jakmizí v postranních dveřích vestibulu šibenice i rakev. „Jsem poctěn!” zavřeštěl kocour přímo do obličeje panu Jacquesovi, který stoupal do schodů. Současně vyskočil dole z krbu bezhlavý kostlivec s utrženou rukou, dopadl na zem a proměnil se v kavalíra ve fraku.