Mistr a Marketka [cs]

Ale viděl jste někdy někoho na plese bezmotýlka? Nehodlám se zesměšnit a riskovat, že se mnou vyrazí dveře! Každý se vylepšuje jakmůže. Vezměte laskavě na vědomí, že to, co jsem řekl, se týká i kukátka!” „A co vousy?”

„Nechápu,” namítl suše kocour, „proč se Azazelo a Korovjevdnespo holení posypali bílým pudrem. Je snad lepší než zlatý? Prostě jsem si napudroval vousy, to je všecko! Něco jiného by bylo, kdybych se oholil! Kocour bezvousů, to už je opravdu nechutné, tisíckrát to tvrdím.

Ostatně,” a kocourovi se dotčeně zachvěl hlas, „vidím, že jsem předmětem invektiv. Z toho pro mě vyplývá jeden vážný problém: mám vůbec jít na bál? Co vy na to, pane?” A uraženě se nafoukl, až se zdálo, že každou chvíli praskne. „Neuvěřitelný podvodník,” pokyvoval hlavou Woland, „pokaždé, když prohrává, začne to zamlouvat jako ten poslední šarlatán na mostě. Okamžitě si sedni. Kdo má poslouchat tu tvou slátaninu?” „Prosím,” poslechl kocour a posadil se, „ale nemohu při nejlepší vůli souhlasit s tím, co jste řekl. To není žádná slátanina, jakse ráčíte vyjadřovat v přítomnosti dámy, ale řetězsouvislých sylogismů, které by ocenili i takoví znalci, jako byl SextusEmpiricus, MartianusCapella a dokonce i sám Aristoteles.” „Šach,” oznámil mág.

„Prosím, račte,” zapištěl kocour a sledoval kukátkem šachovnicové pole. „Když dovolíte, madam,” obrátil se Woland k Markétce, „představím vám svoji svitu. Tenhle, co se takrád pitvoří, je kocour Kňour. Azazela a Korovjeva už znáte. Doporučuji vaší ctěné pozornosti komornou Helu: je chápavá, čiperná a neodřekne vám žádnou službu.” Krasavice Hela se usmála, pohlédla na Markétu nazelenalýma očima a přitom pilně nabírala do dlaně mast a roztírala ji Wolandovi na koleno. „To je všecko,” uzavřel mág a zamračil se, když mu komorná zvlášť silně stiskla koleno, „jakvidíte, je jich hrstka, každý jiný, ale nikomu neublíží.” Odmlčel se a začal otáčet glóbusem, sestrojeným takdůmyslně, že modré oceány se vlnily a na severním pólu ležela ledová sněžná čepice jako pravá. Zatím na šachovnici zavládl zmatek. Nejvýš rozčilený král v bílém plášti přešlapoval v jednom poli a zoufale lomil rukama. Tři bílí pěšáci — žoldnéři s halapartnami — nechápavě civěli na důstojníka, který se oháněl kordem a ukazoval dopředu, kde v sousedních políčkách, bílém a černém, seděli Wolandovi černí jezdci na dvou horkokrevných koních. Zvířata už netrpělivě hrabala kopyty. Markétku nejvíc ze všeho udivilo i zaujalo; že šachové figurky byly živé. Kocour odložil kukátko a nenápadně dloubl svého krále do zad. Ten si zoufale zakryl rukama tvář. „Je to špatné, drahý Kňoure,” poznamenal tiše, jedovatě Korovjev. „Situace je vážná, ale nikoli beznadějná,” odporoval kocour, „ba dokonce si troufám tvrdit, že konečné vítězství bude moje. Stačí, když si rozeberem situaci.” Začal provádět rozbor dosti originálním způsobem — všelijakse šklebil a pomrkával na svého krále. „Není to nic platné,” konstatoval Korovjev.

„Jejda,” vykřikl náhle Kňour, „papoušci uletěli, já to říkal!” A opravdu, z dálky sem dolehl šelest mnoha křídel.

Korovjeva Azazelo vyběhli z pokoje. „Aby vásčert vzal s těmi vašimi krkolomnými plesovými nápady!” zabručel Woland a zabýval se dál svým glóbusem. Sotva oba pomocníci zmizeli, Kňour mrkal ještě horlivěji. Bílý král se konečně dovtípil, co od něho chtějí. Strhl ze sebe plášť, odhodil ho a utekl ze šachovnice. Pohozený královský šat si navlékl důstojníka zaujal královo místo. Korovjeva Azazelo se zatím vrátili.