Бесплатная библиотека
Читайте книгу на сайте или телефоне
Mistr a Marketka [cs] - Читать Любимую Русскую Полную Книгу 👉 Read-E-Book.com

Mistr a Marketka [cs]

Электронная книга - «Mistr a Marketka [cs]». Краткое содержание книги:

Bulgakov začal na knize pracovat v roce 1928. První verze nesly názvy Černý mág (Черный маг), Inženýrovo kopyto (Копыто инженера), Žonglér s kopytem (Жонглер с копытом) či Veliarův syn (Сын Велиара). Rukopis byl připravován pro vydavatelství Nědra a jeho první verze byla (po zákazu hry Kabala pobožnůstkářů — Кабала святош) autorem spálena 18. března 1930. Dochoval se autorův dopis, datovaný 28. dubna 1930 a adresovaný vládě, v němž autor doslovně píše „… osobně, vlastníma rukama jsem v kamnech spálil všechny koncepty románu o ďáblovi.“ (Motiv pálení díla se objevuje i v knize samotné.)
Práci nad románem Bulgakov obnovil již v roce 1931. Ve druhé verzi se objevuje postava Markéty a Mistra a román získává definitivní název Mistr a Markétka (Мастер и Маргарита). V pořadí druhá verze byla dokončena v roce 1936. Dílo v této podobě již obsahovalo větší část zápletky i všechny důležité pasáže. V roce 1937 Bulgakov román ještě jednou zredigoval a do názvu doplnil podtitul Fantastický román. Začišťováním a slohovým pilováním textu (za pomoci své ženy) se zabýval téměř až do své smrti — poslední úpravy rukopisu jsou datovány 13. února 1940 (necelý měsíc před Bulgakovovou smrtí). Román je tak fabulačně završen. Bulgakovova žena však pokračovala v redikci románu až do roku 1941. Některé ze zbývajících a Bulgakovem i jeho ženou nepostřehnutých rozporů jsou přesto předmětem kvízových otázek znalců autorova díla (Mistr je např. v Kapitole třinácté hladce oholen, zato v Kapitole čtyřiadvacáté — dějově následující za několik hodin — má dlouhou bradku).
Cenzurovaná verze (12 % textu vynecháno, ještě větší část pozměněna) byla poprvé publikována až v roce 1966 v časopise Moskva (ročník 1966, č. 11 a ročník 1967, č. 1). Text odstraněných a upravených částí vyšel samizdatově a byl doplněn o údaje nezbytné ke kompletnímu nahrazení originální verze. V roce 1967 nakladatelství Posev (ve Frankfurtu) vydalo kompletní verzi (právě díky samizdatovým doplňkům). Rusko se prvního necenzurovaného znění dočkalo až v roce 1973, kdy v nakladatelství Chudožestvenaja Litěratura (Художественая Литература) vyšla verze opírající se o rukopisy sepsané do začátku roku 1940. Toto znění bylo považováno za kanonické až do roku 1989, kdy byla za pomoci redaktorky Lydie Janovské vydána verze respektující veškeré existující rukopisy.
1 ... 57 58 59 60 61 62 63 64 65 ... 95
Перейти на страницу:

Mág se šklebil, pravý koutekúst měl pokleslý a vysoké olysalé čelo brázdily hluboké vrásky rovnoběžně s obočím. Pleť na obličeji měl trvale osmahlou. Ležel nenuceně rozvalen na posteli pouze v usmolené dlouhé noční košili, na levém rameni záplatované. Jednu nahou nohu skrčil pod sebe, druhou měl nataženou na stoličce a Hela mu natírala opálené koleno jakousi kouřící kaší. Markéta zpozorovala na Wolandových rozhalených prsou, kde se nečernal jediný chloupek, tmavý kámen v podobě brouka na zlatém řetízku, s neznámými iniciálkami na krovkách. Byla to na první pohled mistrovská práce. Hned vedle mága trůnil na těžkém podstavci podivný, jakoby živý glóbus, osvětlený šikmými slunečními paprsky. Několikvteřin panovalo ticho. Zkoumá mě, napadlo Markétu, a násilím se přinutila, aby se jí neroztřásla kolena. Konečně se mág usmál, blýskl jiskrným okem a pronesclass="underline" „Vítám vás, královno, a prosím, omluvte laskavě můj domácí úbor.” Mluvil nezvykle hlubokým hlasem, který místy přecházel do chrapotu. Uchopil dlouhý kord, jenž ležel na posteli, shýbl se a zašátral jím pod postelí. „Vylez!” poručil. „Partie se odkládá. Máme tu hosta.”

„Vžádném případě,” zasykl výstražně nad Markétiným uchem nápověda Korovjev. „Vžádném případě…,” opakovala Markétka.

„Pane…,” šeptl jí Korovjevdo ucha.

„Vžádném případě, pane,” namítla už pevným, ale hlubokým hlasem a s úsměvem dodala: „Snažně vásprosím, dohrajte tu partii. Domnívám se, že odborné časopisy by zaplatily velké peníze za to, kdyby ji mohly otisknout.” Azazelo tiše, pochvalně zamručel. Woland upřel na Markétu zkoumavý pohled a utrousil jakoby pro sebe: „Ano, Korovjevmá pravdu. Nikdo neví, jakou kartu si vytáhne. Krevje krev!” Vztáhl ruku a pokynul Markétě, aby přistoupila blíž. Poslechla a přitom necítila půdu pod bosýma nohama. Woland jí položil ruku těžkou jako kámen a zároveň žhavou jako oheň na rameno, přitáhl ji k sobě a posadil vedle sebe na postel. „Když už jste takneskonale laskavá,” začal, „a nic jiného jsem ostatně ani nečekal, budeme mluvit přímo.” Znovu se sklonil pod postel a zvolaclass="underline" „Jakdlouho ještě hodláš pokračovat v téhle komedii? Vylez, zlopověstný Hansi!” „Nemůžu nabít koně,” hájil se pokrytecky, přidušeně kocour, „odcválal bůhvíkam a místo něho se mi plete pod ruku nějaká žába.” „Myslíš, že jsi někde na jarmarku?” vyptával se Woland a zatvářil se sveřepě. „Žádná žába pod postelí nebyla! Nech si ty svoje laciné triky pro Varieté! Jestli okamžitě nevylezeš, budu mít za to, že se vzdáváš, odporný dezertére!” „Za nic na světě, můj pane,” zavřískl kocour, vylezl hbitě zpod postele a svíral koně v tlapě. „Dovolte, abych váspředstavil…,” užuž spustil Woland, ale hned se zarazil. „Ne, nemůžu toho šaška vidět. Jen se podívejte, co ze sebe udělal!” Kocour celý zaprášený už zatím stál na zadních a ukláněl se Markétce. Na krku se mu bělal motýlek, jaký se nosí u fraku, a na prsou se pohupovalo dámské perleťové kukátko na šňůrce. K dovršení všeho měl pozlacené vousy. „Co to má znamenat?” hartusil Woland. „Proč sispozlatil vousy? A k čemu, zatraceně, potřebuješ motýlka, když nemáš kalhoty?” „Nehodí se, aby kocour nosil kalhoty, pane,” vysvětloval důstojně kocour. „Nakonec mi ještě poručíte, abych si natáhl boty, ne? Kocour v botách se vyskytuje jenom v pohádkách.

Ale viděl jste někdy někoho na plese bezmotýlka? Nehodlám se zesměšnit a riskovat, že se mnou vyrazí dveře! Každý se vylepšuje jakmůže. Vezměte laskavě na vědomí, že to, co jsem řekl, se týká i kukátka!” „A co vousy?”

„Nechápu,” namítl suše kocour, „proč se Azazelo a Korovjevdnespo holení posypali bílým pudrem. Je snad lepší než zlatý? Prostě jsem si napudroval vousy, to je všecko! Něco jiného by bylo, kdybych se oholil! Kocour bezvousů, to už je opravdu nechutné, tisíckrát to tvrdím.

Ostatně,” a kocourovi se dotčeně zachvěl hlas, „vidím, že jsem předmětem invektiv. Z toho pro mě vyplývá jeden vážný problém: mám vůbec jít na bál? Co vy na to, pane?” A uraženě se nafoukl, až se zdálo, že každou chvíli praskne. „Neuvěřitelný podvodník,” pokyvoval hlavou Woland, „pokaždé, když prohrává, začne to zamlouvat jako ten poslední šarlatán na mostě. Okamžitě si sedni. Kdo má poslouchat tu tvou slátaninu?” „Prosím,” poslechl kocour a posadil se, „ale nemohu při nejlepší vůli souhlasit s tím, co jste řekl. To není žádná slátanina, jakse ráčíte vyjadřovat v přítomnosti dámy, ale řetězsouvislých sylogismů, které by ocenili i takoví znalci, jako byl SextusEmpiricus, MartianusCapella a dokonce i sám Aristoteles.” „Šach,” oznámil mág.

„Prosím, račte,” zapištěl kocour a sledoval kukátkem šachovnicové pole. „Když dovolíte, madam,” obrátil se Woland k Markétce, „představím vám svoji svitu. Tenhle, co se takrád pitvoří, je kocour Kňour. Azazela a Korovjeva už znáte. Doporučuji vaší ctěné pozornosti komornou Helu: je chápavá, čiperná a neodřekne vám žádnou službu.” Krasavice Hela se usmála, pohlédla na Markétu nazelenalýma očima a přitom pilně nabírala do dlaně mast a roztírala ji Wolandovi na koleno. „To je všecko,” uzavřel mág a zamračil se, když mu komorná zvlášť silně stiskla koleno, „jakvidíte, je jich hrstka, každý jiný, ale nikomu neublíží.” Odmlčel se a začal otáčet glóbusem, sestrojeným takdůmyslně, že modré oceány se vlnily a na severním pólu ležela ledová sněžná čepice jako pravá. Zatím na šachovnici zavládl zmatek. Nejvýš rozčilený král v bílém plášti přešlapoval v jednom poli a zoufale lomil rukama. Tři bílí pěšáci — žoldnéři s halapartnami — nechápavě civěli na důstojníka, který se oháněl kordem a ukazoval dopředu, kde v sousedních políčkách, bílém a černém, seděli Wolandovi černí jezdci na dvou horkokrevných koních. Zvířata už netrpělivě hrabala kopyty. Markétku nejvíc ze všeho udivilo i zaujalo; že šachové figurky byly živé. Kocour odložil kukátko a nenápadně dloubl svého krále do zad. Ten si zoufale zakryl rukama tvář. „Je to špatné, drahý Kňoure,” poznamenal tiše, jedovatě Korovjev. „Situace je vážná, ale nikoli beznadějná,” odporoval kocour, „ba dokonce si troufám tvrdit, že konečné vítězství bude moje. Stačí, když si rozeberem situaci.” Začal provádět rozbor dosti originálním způsobem — všelijakse šklebil a pomrkával na svého krále. „Není to nic platné,” konstatoval Korovjev.

„Jejda,” vykřikl náhle Kňour, „papoušci uletěli, já to říkal!” A opravdu, z dálky sem dolehl šelest mnoha křídel.

Korovjeva Azazelo vyběhli z pokoje. „Aby vásčert vzal s těmi vašimi krkolomnými plesovými nápady!” zabručel Woland a zabýval se dál svým glóbusem. Sotva oba pomocníci zmizeli, Kňour mrkal ještě horlivěji. Bílý král se konečně dovtípil, co od něho chtějí. Strhl ze sebe plášť, odhodil ho a utekl ze šachovnice. Pohozený královský šat si navlékl důstojníka zaujal královo místo. Korovjeva Azazelo se zatím vrátili.

1 ... 57 58 59 60 61 62 63 64 65 ... 95
Перейти на страницу:
0
Сюжет
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5
  • 6
  • 7
  • 8
  • 9
  • 10
0
Атмосфера
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5
  • 6
  • 7
  • 8
  • 9
  • 10
0
Главный герой
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5
  • 6
  • 7
  • 8
  • 9
  • 10
0
Общее впечатление
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5
  • 6
  • 7
  • 8
  • 9
  • 10
Итоговая оценка: 0.0 из 10 (голосов: 0 / История оценок)