Mistr a Marketka [cs]

„Ó ano, nikdy jsem podobnou věcičku neviděla.”

„Pěkná věc. Přiznávám se, že nemám rád rozhlasové zprávy. Hlasatelky neuvěřitelně komolí místní jména a pakkaždá třetí šišlá, jako by schválně vybírali šišlavé. Můj glóbusje daleko pohodlnější, tím spíš, že chci znát všecky události přesně. Třeba tuhle, vidíte ten cípekzemě omývaný z jedné strany mořem? Podívejte, jakse rozzářil. Právě tam začala válka. Když se podíváte zblízka, rozeznáte podrobnosti.” Markétka se sklonila ke glóbusu a sledovala, jakse čtverečekzemě rozšířil, začal hrát všemi barvami a proměnil se v jakousi plastickou mapu. Rozeznala stuhu řeky a vedle osadu. Domeko velikosti hrachu nabobtnal a připomínal krabičku zápalek. Náhle střecha v chuchvalci načernalého dýmu nehlučně vyletěla do vzduchu. Zdi se zřítily a z jednopatrové krabičky zbyla jen hromádka třísek, ze které se černě kouřilo. Markéta se naklonila ještě blíž a uviděla na zemi malou ženskou postavičku a vedle ní v kaluži krve dítě s rozhozenýma rukama. „Konec,” řekl s úsměvem Woland, „ten malý nestačil spáchat jediný hřích. Abadonna pracuje čistě.” „Nechtěla bych být na straně jeho nepřátel,” vyhrkla Markéta, „koho vlastně podporuje?” „Čím déle s vámi mluvím,” poučoval ji vlídně mág, „tím více se přesvědčuj i o tom, že jste velice chytrá. Uklidním vás. Abadonna je naprosto nestranný a pomáhá stejnou měrou oběma bojujícím táborům. Proto i výsledky na obou stranách bývají nachlup stejné. Abadonno!” zvolal přidušeně a vtom ze zdi vystoupil hubený chlapíkv tmavých brýlích, které zapůsobily na Markétu natoliksilně, že tlumeně vykřikla a skryla obličej na Wolandově koleně. „Přestaňte!” zvolal mág. „Lidé moderního věku jsou ale nervózní!” Napřáhl ruku a uštědřil Markétě přátelskou herdu do zad, až jí zabrnělo po celém těle. „Vidíte přece, že má brýle. Ostatně, nikdy se nestalo a ani nestane, aby se Abadonna někomu ukázal předčasně.

A pakjsem tu ještě já a vy jste u mne na návštěvě! Prostě jsem vám ho chtěl pouze ukázat.” Abadonna stál a nehýbal se.

„Nemohl by si na chviličku sundat brýle?” zaprosila Markéta, přitiskla se k svému ochránci a třásla se tentokrát zvědavostí. „Bohužel to nejde,” namítl s vážnou tváří Woland, mávl rukou a Abadonna zmizel. „Co mi chceš, Azazelo?”

„Maestro,” oznamoval pomocník, „mám tu čest hlásit, že se dostavili dva nezvaní hosté: jedna krasavice, která fňuká a mermomocí škemrá, abychom ji ponechali ve službách velitelky, a s ní, s prominutím, její čuník.” „Podivně si vedou krasavice,” poznamenal tiše Woland.

„To je Nataša!” zvolala Markéta.

„Dobrá, ať zůstane. A čuníka odevzdejte kuchařům.”

„Aby ho zapíchli?” vykřikla zděšeně Markéta. „Mějte strpení, maestro. To je Nikolaj Ivanovič, nájemníkz naší vily. Tohle všechno je velké nedorozumění, víte, ona ho trochu přimázla krémem…” „Dovolte,” uklidňoval ji mág, „kdo by ho zapíchl a k čemu by to bylo dobré? Ať posedí společně s kuchaři, to je vše.

Uznejte, nemůžu ho přece pustit do sálu.” „To se ví…,” přidal se Azazelo a ohlásiclass="underline" „Blíží se půlnoc, maestro.” „Výborně,” řekl Woland a obrátil se k Markétě.

„Prosím, račte… a předem vám děkuji. Jen žádné rozpaky a ničeho se nebojte. Nic nepijte, kromě vody, nebo zmalátníte a bude vám těžko. Je čas!” Markéta vstala z koberečku a vtom už se ve dveřích objevil Korovjev.