Mistr a Marketka [cs]
- Автор: Булгаков Михаил Афанасьевич
- Год: 2009
- Язык: чешский
- Переводчик: Alena Moravkova
- Жанр: Советская классическая проза
Электронная книга - «Mistr a Marketka [cs]». Краткое содержание книги:
Práci nad románem Bulgakov obnovil již v roce 1931. Ve druhé verzi se objevuje postava Markéty a Mistra a román získává definitivní název Mistr a Markétka (Мастер и Маргарита). V pořadí druhá verze byla dokončena v roce 1936. Dílo v této podobě již obsahovalo větší část zápletky i všechny důležité pasáže. V roce 1937 Bulgakov román ještě jednou zredigoval a do názvu doplnil podtitul Fantastický román. Začišťováním a slohovým pilováním textu (za pomoci své ženy) se zabýval téměř až do své smrti — poslední úpravy rukopisu jsou datovány 13. února 1940 (necelý měsíc před Bulgakovovou smrtí). Román je tak fabulačně završen. Bulgakovova žena však pokračovala v redikci románu až do roku 1941. Některé ze zbývajících a Bulgakovem i jeho ženou nepostřehnutých rozporů jsou přesto předmětem kvízových otázek znalců autorova díla (Mistr je např. v Kapitole třinácté hladce oholen, zato v Kapitole čtyřiadvacáté — dějově následující za několik hodin — má dlouhou bradku).
Cenzurovaná verze (12 % textu vynecháno, ještě větší část pozměněna) byla poprvé publikována až v roce 1966 v časopise Moskva (ročník 1966, č. 11 a ročník 1967, č. 1). Text odstraněných a upravených částí vyšel samizdatově a byl doplněn o údaje nezbytné ke kompletnímu nahrazení originální verze. V roce 1967 nakladatelství Posev (ve Frankfurtu) vydalo kompletní verzi (právě díky samizdatovým doplňkům). Rusko se prvního necenzurovaného znění dočkalo až v roce 1973, kdy v nakladatelství Chudožestvenaja Litěratura (Художественая Литература) vyšla verze opírající se o rukopisy sepsané do začátku roku 1940. Toto znění bylo považováno za kanonické až do roku 1989, kdy byla za pomoci redaktorky Lydie Janovské vydána verze respektující veškeré existující rukopisy.
„Blaf jako vždycky,” mručel Azazelo a pošilhával nepřátelsky po kocourovi. „Jasně jsem to slyšel,” hájil se napadený.
„Jakdlouho to chceš ještě táhnout?” zeptal se Woland. „Šach!” „Nejspíš jsem se přeslechl, maestro,” odporoval kocour, „šach není a nemůže být.” „Opakuju, šach.”
„Pane,” zamňoukal s falešnou starostlivostí kocour, „to není šach, jste příliš vyčerpán.” „Král stojí na G2,” vybafl Woland, aniž pohlédl na šachovnici. „Maestro, jsem zdrcen,” zaúpěl kocour a zatvářil se vyděšeně, „ale mýlíte se!” „Jakto?” zeptal se nechápavě mág a upřel pohled na šachovnici, kde důstojníkstál odvrácen na králově místě a stínil si rukou tvář. „Ty sketo,” prohodil zamyšleně Woland. „Pane, znovu se dovolávám logiky!” ospravedlňoval se kocour a tiskl si pračky na prsa. „Jestliže jeden z hráčů vyhlašuje šach a po králi není v poli ani vidu, považuje se šach za neplatný!” „Vzdáváš se, nebo ne?” zařval hrozivě mág.
„Rozmyslím si to, jestli dovolíte,” mírně odpověděl Kňour a přemýšlel, hlavu v tlapách. Chvíli trvalo, než prohlásiclass="underline" „Vzdávám se.”
„Utlouct takové tvrdohlavé hovado je málo,” vyprskl Azazelo. „Ano, vzdávám se,” pokračoval kocour, „ale dělám to výhradně proto, že nemůžu déle hrát ve štváčské atmosféře, kterou rozdmychávají tihle závistivci!” Vstal a šachové figurky samý naskákaly do zásuvky. „Helo, je čas,” připomněl Woland a Hela se vytratila z pokoje. „Rozbolela mě noha, a ještě ten dnešní ples…” „Dovolte, já sama…,” požádala tiše Markétka.
Znovu si ji pozorně prohlédl a nastavil koleno. Horká kaše pálila do rukou jako rozžhavená láva, ale Markéta se přesto ani trochu nemračila bolestí, pečlivě natírala koleno a snažila se, aby to nebolelo. „Moji důvěrníci tvrdí, že to je revmatismus,” svěřoval se Woland a přitom nespouštěl oči z Markéty, „ale já sám mám vážné podezření, že tuhle bolest v koleně mi odkázala jistá okouzlující vědma, se kterou jsem se blíže seznámil v roce 1571 na Čertově stolci v Brockenských horách.” „Je to možné?” zapochybovala Markéta.
„Hlouposti! Za tři sta let to přejde. Radili mi spoustu léků, ale já se držím babiččiných starodávných receptů. Moje bába, babice, odporná čarodějnice mi odkázala fantastické byliny! A vůbec, poslyšte, netrpíte taky nějakým neduhem?
Třeba máte nějaký smuteknebo trápení, které váspotají užírá.” „Nikoliv, pane,” zavrtěla hlavou chytrá Markéta, „teď, když jsem u vás, se cítím výborně.” „Krevje veliká věc,” prohodil vesele Woland a Markéta nechápala, kam míří. Pakdodaclass="underline" „Jakvidím, zajímá vásmůj glóbus?”
„Ó ano, nikdy jsem podobnou věcičku neviděla.”
„Pěkná věc. Přiznávám se, že nemám rád rozhlasové zprávy. Hlasatelky neuvěřitelně komolí místní jména a pakkaždá třetí šišlá, jako by schválně vybírali šišlavé. Můj glóbusje daleko pohodlnější, tím spíš, že chci znát všecky události přesně. Třeba tuhle, vidíte ten cípekzemě omývaný z jedné strany mořem? Podívejte, jakse rozzářil. Právě tam začala válka. Když se podíváte zblízka, rozeznáte podrobnosti.” Markétka se sklonila ke glóbusu a sledovala, jakse čtverečekzemě rozšířil, začal hrát všemi barvami a proměnil se v jakousi plastickou mapu. Rozeznala stuhu řeky a vedle osadu. Domeko velikosti hrachu nabobtnal a připomínal krabičku zápalek. Náhle střecha v chuchvalci načernalého dýmu nehlučně vyletěla do vzduchu. Zdi se zřítily a z jednopatrové krabičky zbyla jen hromádka třísek, ze které se černě kouřilo. Markéta se naklonila ještě blíž a uviděla na zemi malou ženskou postavičku a vedle ní v kaluži krve dítě s rozhozenýma rukama. „Konec,” řekl s úsměvem Woland, „ten malý nestačil spáchat jediný hřích. Abadonna pracuje čistě.” „Nechtěla bych být na straně jeho nepřátel,” vyhrkla Markéta, „koho vlastně podporuje?” „Čím déle s vámi mluvím,” poučoval ji vlídně mág, „tím více se přesvědčuj i o tom, že jste velice chytrá. Uklidním vás. Abadonna je naprosto nestranný a pomáhá stejnou měrou oběma bojujícím táborům. Proto i výsledky na obou stranách bývají nachlup stejné. Abadonno!” zvolal přidušeně a vtom ze zdi vystoupil hubený chlapíkv tmavých brýlích, které zapůsobily na Markétu natoliksilně, že tlumeně vykřikla a skryla obličej na Wolandově koleně. „Přestaňte!” zvolal mág. „Lidé moderního věku jsou ale nervózní!” Napřáhl ruku a uštědřil Markétě přátelskou herdu do zad, až jí zabrnělo po celém těle. „Vidíte přece, že má brýle. Ostatně, nikdy se nestalo a ani nestane, aby se Abadonna někomu ukázal předčasně.
A pakjsem tu ještě já a vy jste u mne na návštěvě! Prostě jsem vám ho chtěl pouze ukázat.” Abadonna stál a nehýbal se.
„Nemohl by si na chviličku sundat brýle?” zaprosila Markéta, přitiskla se k svému ochránci a třásla se tentokrát zvědavostí. „Bohužel to nejde,” namítl s vážnou tváří Woland, mávl rukou a Abadonna zmizel. „Co mi chceš, Azazelo?”
„Maestro,” oznamoval pomocník, „mám tu čest hlásit, že se dostavili dva nezvaní hosté: jedna krasavice, která fňuká a mermomocí škemrá, abychom ji ponechali ve službách velitelky, a s ní, s prominutím, její čuník.” „Podivně si vedou krasavice,” poznamenal tiše Woland.
„To je Nataša!” zvolala Markéta.
„Dobrá, ať zůstane. A čuníka odevzdejte kuchařům.”
„Aby ho zapíchli?” vykřikla zděšeně Markéta. „Mějte strpení, maestro. To je Nikolaj Ivanovič, nájemníkz naší vily. Tohle všechno je velké nedorozumění, víte, ona ho trochu přimázla krémem…” „Dovolte,” uklidňoval ji mág, „kdo by ho zapíchl a k čemu by to bylo dobré? Ať posedí společně s kuchaři, to je vše.
Uznejte, nemůžu ho přece pustit do sálu.” „To se ví…,” přidal se Azazelo a ohlásiclass="underline" „Blíží se půlnoc, maestro.” „Výborně,” řekl Woland a obrátil se k Markétě.
„Prosím, račte… a předem vám děkuji. Jen žádné rozpaky a ničeho se nebojte. Nic nepijte, kromě vody, nebo zmalátníte a bude vám těžko. Je čas!” Markéta vstala z koberečku a vtom už se ve dveřích objevil Korovjev.
23
GALA PLESU SATANA
Kvapem se blížila půlnoc, a proto si museli pospíšit. Markétka jako ve snách sledovala, co se kolem děje. Zapamatovala si svíce a bazén vykládaný drahokamy. Ocitla se na dně a Hela s novou pomocnicí Natašou ji polévaly jakousi vřelou, hustou a rudou tekutinou. Ucítila na rtech slanou chuť a domyslela si, že ji omývají krví. Krvavou záplavu vystřídala jiná, stejně hustá, průzračná a narůžovělá — Markétě se zatočila hlava od růžového oleje. Pakji položili na křišťálové lože a třely ji velikánskými zelenými lupeny, až se celá leskla. Vtom vtrhl dovnitř kocour a začal vydatně pomáhat. Usedl na bobeku Markétiných nohou, masíroval jí chodidla a tvářil se jako čistič bot na ulici. Už se nepamatuje, kdo jí ušil z bledě růžových plátků střevíčky a jakse samy od sebe zapnuly na zlaté přezky.
Jakási neznámá síla ji vymrštila a postavila před zrcadlo.