Mistr a Marketka [cs]

„To je všecko,” uzavřel, pakzvedl svítilnu a dodaclass="underline" „Račte, prosím, za mnou.” Kráčeli mezi sloupovím, až nakonec přišli do druhého sálu, kde to silně vonělo po citrónech. Cosi zašustilo a zavadilo Markétce o hlavu, až sebou polekaně škubla. „Nebojte se,” chlácholil ji medově Korovjeva vzal ji pod paždí, „to jsou jen Kňourovy plesové rafinády. A vůbec, jestli vám smím radit, nikdy se ničeho nebojte. Vždyť je to hloupé. Nezapírám, bude to pompézní ples. Uvidíme zde osobnosti, které měly svého času obrovskou moc. Ale když uvážím, jakmikroskopicky nepatrné jsou jejich možnosti ve srovnání s tím, co si může dovolit můj pán, je mi do smíchu a zároveň do pláče… A pak, vy sama pocházíte z královské krve.” „Jakto?” zašeptala zděšeně a přitiskla se k němu.

„Ach, královno,” brebentil šelmovsky Korovjev, „otázky původu jsou ty nejsložitější na světě! Kdybych se zeptal několika prababiček, proslulých svou beránčí povahou, odhalila by se fantastická tajemství, vážená Markéto Nikolajevno!

Nebudu daleko od pravdy, když tvrdím, že nikdo neví, jaká karta mu padne. V některých věcech neplatí ani stavovské přehrady, ba dokonce ani státní hranice. Na vysvětlenou: jistá francouzská královna, která žila v šestnáctém století, by se asi tuze podivila, kdyby jí někdo řekl, že po mnoha letech uvedu její půvabnou pra-pra-pra-pravnučku do moskevských plesů. Ale jsme na místě.” Sfoukl svítilnu, která mu zmizela z rukou, a Markétka zahlédla před sebou na podlaze pruh světla, který se plazil zpod temných dubových dveří. Korovjevtiše zaklepal. Markétě vzrušením drkotaly zuby a zimničně se chvěla. Dveře se otevřely a za nimi se objevil malý pokojík. Rozeznala širokou postel z dubového dřeva a na ní zmuchlaná, zválená, špinavá prostěradla a polštáře. Před postelí stál masívní stůl s vyřezávanými nohami, na něm svícen se sedmi miskami v podobě velkých zlatých dravčích spárů a v nich plály silné voskovice. Na stole byla dále rozložena velká šachovnice s umně vykrouženými figurkami. Na malém ošoupaném koberečku stála nízká stolička. Byl tu ještě jeden stůl a na něm zlatá číše a svícen s rameny v podobě hadů. Po celé místnosti to páchlo sírou a smolou. Na podlaze se křížily stíny od svícnů. Mezi těmi, kdo se shromáždili v pokojíku, Markétka okamžitě poznala Azazela, navlečeného do fraku. Vyšňořený stál v hlavách postele, teď už nepřipomínal loupežníka, jakse jevil Markétě v Alexandrovském parku, a neobyčejně galantně se ukláněl.Známá Hela, která tolikpohoršovala počestného bufetáře Varieté a kterou — hú! — naštěstí vyplašil kohout v noci po památném představení, seděla nahá na koberečku u postele a míchala cosi v hrnci, z něhož se valila sirná pára. Konečně sedělo v pokoji na vysoké stoličce u šachového stolku obrovské černé kocouřisko a v pravé tlapě třímalo figurku koně. Hela vstala a uklonila se Markétce. Kocour hupl ze židličky na zem a učinil totéž. Přitom, jakšoupal pravou zadní prackou, koně upustil a hned zalezl pod postel a pátral po něm. To všecko strachem ztuhlá Markéta stěží rozeznávala v šalebném světle voskovic. Její zrakupoutala postel, kde seděl ten, koho ještě nedávno ubohý Ivan na Patriarchových rybnících přesvědčoval, že ďábel neexistuje. Teď tento neexistující ďábel seděl na posteli. Do Markétina obličeje se zabodly dvě oči. Pravé, s nazlátlou jiskrou kdesi hluboko na dně, proniklo až do duše, a levé, černé a zrádné, podobné oušku jehly, představovalo bránu do bezedné, temné propasti plné stínů.