Mistr a Marketka [cs]
- Автор: Булгаков Михаил Афанасьевич
- Год: 2009
- Язык: чешский
- Переводчик: Alena Moravkova
- Жанр: Советская классическая проза
Электронная книга - «Mistr a Marketka [cs]». Краткое содержание книги:
Práci nad románem Bulgakov obnovil již v roce 1931. Ve druhé verzi se objevuje postava Markéty a Mistra a román získává definitivní název Mistr a Markétka (Мастер и Маргарита). V pořadí druhá verze byla dokončena v roce 1936. Dílo v této podobě již obsahovalo větší část zápletky i všechny důležité pasáže. V roce 1937 Bulgakov román ještě jednou zredigoval a do názvu doplnil podtitul Fantastický román. Začišťováním a slohovým pilováním textu (za pomoci své ženy) se zabýval téměř až do své smrti — poslední úpravy rukopisu jsou datovány 13. února 1940 (necelý měsíc před Bulgakovovou smrtí). Román je tak fabulačně završen. Bulgakovova žena však pokračovala v redikci románu až do roku 1941. Některé ze zbývajících a Bulgakovem i jeho ženou nepostřehnutých rozporů jsou přesto předmětem kvízových otázek znalců autorova díla (Mistr je např. v Kapitole třinácté hladce oholen, zato v Kapitole čtyřiadvacáté — dějově následující za několik hodin — má dlouhou bradku).
Cenzurovaná verze (12 % textu vynecháno, ještě větší část pozměněna) byla poprvé publikována až v roce 1966 v časopise Moskva (ročník 1966, č. 11 a ročník 1967, č. 1). Text odstraněných a upravených částí vyšel samizdatově a byl doplněn o údaje nezbytné ke kompletnímu nahrazení originální verze. V roce 1967 nakladatelství Posev (ve Frankfurtu) vydalo kompletní verzi (právě díky samizdatovým doplňkům). Rusko se prvního necenzurovaného znění dočkalo až v roce 1973, kdy v nakladatelství Chudožestvenaja Litěratura (Художественая Литература) vyšla verze opírající se o rukopisy sepsané do začátku roku 1940. Toto znění bylo považováno za kanonické až do roku 1989, kdy byla za pomoci redaktorky Lydie Janovské vydána verze respektující veškeré existující rukopisy.
„Ne,” odpověděla, „nejvíc ze všeho mě překvapuje, jakse tohle všecko vtěsná do obyčejného činžáku,” a ukázala do sálu. Korovjevse sladce usmál, až se mu roztančily na nose stíny. „To je detail, prosím!” vysvětloval. „Pro ty, kdo vědí o existenci čtvrté dimenze, není nic lehčího než rozšířit kteroukolivmístnost do žádoucích rozměrů. Ba co víc, madam, do libovolných rozměrů! Mimochodem,” žvanil, až se hory zelenaly, „znával jsem lidi, kteří nejenže neměli sebemenší pojem o čtvrté dimenzi, ale kteří neměli pojem vůbec o ničem, a přesto dovedli dělat zázraky. Kupříkladu jistý občan, jakmi vyprávěli, dostal třípokojový byt na Hliněném kopci a obratem ruky, bezčtvrtého rozměru a jiných věcí, nad nimiž člověku zůstává rozum stát, ho proměnil ve čtyřpokojový tak, že jeden pokoj rozdělil příčkou. Načež tenhle byt vyměnil za dva v různých moskevských čtvrtích: jeden třípokojový a druhý dvoupokojový. To máme dohromady pět místností, že ano.
Třípokojový byt směnil za dva samostatné dvoupokojové a takzískal, jakráčíte vidět, šest pokojů, pravda, roztroušených porůznu po celé Moskvě. Právě když se chystal provést poslední husarský kousekdal do novin inzerát, že vymění šest pokojů v různých moskevských čtvrtích za jeden byt na Hliněném kopci — zabránily mu v další činnosti jisté okolnosti. Není vyloučeno, že i dnesvlastní nějaké separé, jenomže — o tom vásmohu ujistit — nikolivv Moskvě. Vidíte, takový vykukto byl a vy tady mluvíte o čtvrtém rozměru!” Přestože Markétka vůbec o čtvrtém rozměru nemluvila a začal s tím sám Korovjev, vesele se zasmála jeho povedené historce o dobrodružstvích bytového podvodníka. Korovjevpokračovaclass="underline" „Ale teď k věci, Markéto Nikolajevno. Vy jakožto neobyčejně inteligentní žena jste se už jistě dovtípila, kdo je náš pán.” Přikývla a srdce se jí rozbušilo.
„Taktedy, prosím,” pokračoval Korovjev, „my jsme nepřátelé dohadů a nápovědí. Každoročně náš pán pořádá ples. Jmenuje se jarní na počest novoluní, neboli plessta králů. Těch hostí!…” Korovjevse chytil za tvář, jako by ho rozbolel zub. „Ostatně doufám, že se o tom sama na vlastní oči přesvědčíte.
No a maestro, jakjistě chápete, je starý mládenec. Potřebuje hostitelku…,” a rozhodil rukama. „Uznejte, že bezhostitelky…” Markétka napjatě poslouchala, aby jí neuniklo ani jediné slovíčko, přestože ji lehce mrazilo a hlavou jí vířila blahá naděje, že bude konečně šťastná. „Podle zavedené tradice,” sypal Korovjev, „se hostitelka má jmenovat Markéta, to za prvé, a za druhé, musí pocházet z města, ve kterém se právě nacházíme. V daném případě to je Moskva. Objevili jsme tu sto jedenadvacet Markét a věřte,” a přitom se zoufale poplácal po stehně, „ani jedna nepřipadala v úvahu! Konečně šťastný osud…,” usmál se významně a naklonil se k ní, až ji zamrazilo… „Stručněji řečeno,” zavřeštěl, „zkrátka a dobře neodmítnete a přijmete tuto úlohu?” „Neodmítnu!” odpověděla pevně.
„To je všecko,” uzavřel, pakzvedl svítilnu a dodaclass="underline" „Račte, prosím, za mnou.” Kráčeli mezi sloupovím, až nakonec přišli do druhého sálu, kde to silně vonělo po citrónech. Cosi zašustilo a zavadilo Markétce o hlavu, až sebou polekaně škubla. „Nebojte se,” chlácholil ji medově Korovjeva vzal ji pod paždí, „to jsou jen Kňourovy plesové rafinády. A vůbec, jestli vám smím radit, nikdy se ničeho nebojte. Vždyť je to hloupé. Nezapírám, bude to pompézní ples. Uvidíme zde osobnosti, které měly svého času obrovskou moc. Ale když uvážím, jakmikroskopicky nepatrné jsou jejich možnosti ve srovnání s tím, co si může dovolit můj pán, je mi do smíchu a zároveň do pláče… A pak, vy sama pocházíte z královské krve.” „Jakto?” zašeptala zděšeně a přitiskla se k němu.
„Ach, královno,” brebentil šelmovsky Korovjev, „otázky původu jsou ty nejsložitější na světě! Kdybych se zeptal několika prababiček, proslulých svou beránčí povahou, odhalila by se fantastická tajemství, vážená Markéto Nikolajevno!
Nebudu daleko od pravdy, když tvrdím, že nikdo neví, jaká karta mu padne. V některých věcech neplatí ani stavovské přehrady, ba dokonce ani státní hranice. Na vysvětlenou: jistá francouzská královna, která žila v šestnáctém století, by se asi tuze podivila, kdyby jí někdo řekl, že po mnoha letech uvedu její půvabnou pra-pra-pra-pravnučku do moskevských plesů. Ale jsme na místě.” Sfoukl svítilnu, která mu zmizela z rukou, a Markétka zahlédla před sebou na podlaze pruh světla, který se plazil zpod temných dubových dveří. Korovjevtiše zaklepal. Markétě vzrušením drkotaly zuby a zimničně se chvěla. Dveře se otevřely a za nimi se objevil malý pokojík. Rozeznala širokou postel z dubového dřeva a na ní zmuchlaná, zválená, špinavá prostěradla a polštáře. Před postelí stál masívní stůl s vyřezávanými nohami, na něm svícen se sedmi miskami v podobě velkých zlatých dravčích spárů a v nich plály silné voskovice. Na stole byla dále rozložena velká šachovnice s umně vykrouženými figurkami. Na malém ošoupaném koberečku stála nízká stolička. Byl tu ještě jeden stůl a na něm zlatá číše a svícen s rameny v podobě hadů. Po celé místnosti to páchlo sírou a smolou. Na podlaze se křížily stíny od svícnů. Mezi těmi, kdo se shromáždili v pokojíku, Markétka okamžitě poznala Azazela, navlečeného do fraku. Vyšňořený stál v hlavách postele, teď už nepřipomínal loupežníka, jakse jevil Markétě v Alexandrovském parku, a neobyčejně galantně se ukláněl.Známá Hela, která tolikpohoršovala počestného bufetáře Varieté a kterou — hú! — naštěstí vyplašil kohout v noci po památném představení, seděla nahá na koberečku u postele a míchala cosi v hrnci, z něhož se valila sirná pára. Konečně sedělo v pokoji na vysoké stoličce u šachového stolku obrovské černé kocouřisko a v pravé tlapě třímalo figurku koně. Hela vstala a uklonila se Markétce. Kocour hupl ze židličky na zem a učinil totéž. Přitom, jakšoupal pravou zadní prackou, koně upustil a hned zalezl pod postel a pátral po něm. To všecko strachem ztuhlá Markéta stěží rozeznávala v šalebném světle voskovic. Její zrakupoutala postel, kde seděl ten, koho ještě nedávno ubohý Ivan na Patriarchových rybnících přesvědčoval, že ďábel neexistuje. Teď tento neexistující ďábel seděl na posteli. Do Markétina obličeje se zabodly dvě oči. Pravé, s nazlátlou jiskrou kdesi hluboko na dně, proniklo až do duše, a levé, černé a zrádné, podobné oušku jehly, představovalo bránu do bezedné, temné propasti plné stínů.