Mistr a Marketka [cs]

„Princezno!” zanaříkal plačtivě čuníka pádil se svým břemenem dál. „Drahoušku! Markéto Nikolajevno!” volala Nataša a cválala vedle své paní. „Přiznávám, vzala jsem ten krém! Člověkchce taky žít a létat! Odpusťte, velitelko moje, ale já se nevrátím ani zanic! To je pohádka, Markéto Nikolajevno… Tenhle mi dělal milostné návrhy,” a poklepávala prstem na šíji rozpačitému, funícímu čuníkovi, „považte! Jakjsi mi to říkal, no?” hulákala mu do ucha. „Bohyně moje!” skučel čuník. „Já nemůžu takrychle lítat! Takhle poztrácím důležité listiny. Natálie Prokofjevno, protestuju!” „Jdi do háje i s těmi svými lejstry!” pokřikovala Nataša a rozpustile se řehtala. „Co to říkáte, Natálie Prokofjevno, ještě násněkdo uslyší!” zaúpěl prosebně čuník. Nataša se držela vedle Markéty a se smíchem jí vyklopila, co se událo ve vile po jejím odletu. Přiznala, že se nedotkla ani jediné z darovaných věcí, ale strhla ze sebe šaty, vrhla se na krém a hbitě se natřela.

Změnila se stejně jako její paní. Zatímco se kochala svým obrazem v zrcadle, celá bezsebe radostí, otevřely se dveře a dovnitř vklouzl Nikolaj Ivanovič. Byl zjevně rozčilen a v ruce třímal Markétinu košili, svůj vlastní klobouka aktovku. Jakuviděl Natašu, zkoprněl. Když se poněkud vzpamatoval, prohlásil, že považoval za svou povinnost sebrat v zahradě košilku a osobně ji doručit… Při tom zčervenal jako rak. „Co toho nažvanil, mizera!” ječela Nataša mezi výbuchy smíchu. „Sliboval mi hory doly, a jakkrásně mě sváděl!

Nabízel mi fůru peněz, dušoval se, že Klavdie Petrovna se o ničem nedoví. No řekni, lžu, nebo ne?” pořvávala na čuníka a ten jenom stydlivě odvracel hlavu. Rozdováděná Nataša namátla v ložnici také Nikolaje Ivanoviče a strnula překvapením. Obličej důstojného nájemníka z přízemí se scvrkl v rypáka na rukou a na nohou mu vyrazila kopýtka. Pohlédl do zrcadla a zoufale, divoce zasténal, ale bylo pozdě. Za několikvteřin už osedlán letěl z Moskvy někam do horoucích pekel a bezútěšně vzlykal a hořekoval. „Žádám, aby mi byla navrácena původní podoba!” zabručel napůl zlostně, napůl úpěnlivě a zachrochtal. „Nehodlám letět na jakési nezákonné shromáždění. Markéto Nikolajevno, vaší povinností je poručit služebné!” „Takjá jsem pro tebe služebná? Služebná, podívejme!” soptila Nataša a tahala ho za ucho. „A před tím jsem byla bohyně? Jakjsi mi to říkal?” „Venuše!” fňukal čuník, který právě minul bublavý potůčekproplétající se mezi kameny a kopýtky zachytil o olšinu. „Venuše! Venuše!” zvolala vítězoslavně Nataša, jednu ruku v boka druhou vztáhla k měsíci. „Markéto, královno, přimluvte se za mě, ať mě ponechají ve vašich službách. Vám ve všem vyhoví, máte čarodějnou moc!” „Dobrá, vynasnažím se,” slíbila Markéta.

„Díky!” zvolala Nataša a náhle vykřikla pronikavě a nějakposmutněle: „Hej, pospěš si! Přidej!”

Stiskla patami čuníkovi boky vyhublé šíleným tryskem, a ten vyrazil takprudce, až to znovu rozpáralo vzduch. Za okamžikse Nataša změnila v pouhou černou tečku, která se vytrácela, a šum provázející její let ustal. Markétka plula zvolna jako dřívv opuštěné a neznámé krajině, nad kopci, řídce posetými balvany mezi mohutnými borovicemi. Neletěla nad vrcholky, ale proplétala se mezi kmeny, postříbřenými z jedné strany měsíčním svitem. Před ní klouzal po zemi její stín a měsíc jí svítil do zad. Vytušila blízkost vody, a dovtípila se, že cíl je už nedaleko. Borovice se rozestoupily a Markéta se tiše snesla k bílému křídovému útesu. Za ním se černala dole řeka. Na svahu stály keře s rozvěšenými cáry mlhy. Protější břeh byl mírný a rovný jako stůl. V osamělém stínu košatých stromů se míhal rozkymácený plamen a kolem pobíhaly temné postavy.

Markétě připadalo, že odtud zaznívá jakási dotěrně veselá hudba. Dál, až kam oko dohlédlo, jste na postříbřené planině nenašli ani náznakživota. Markéta slétla ze srázu dolů a zamířila kvapně k řece, která ji vábila po přestálé vzdušné honičce. Odhodila koště, rozběhla se a skočila po hlavě do vody. Její lehké tělo rozčíslo vodu jako střela a zvedlo vodní sloup až k měsíci.

Voda byla teplá jako louh. Markéta se vynořila z bezedné hloubky a dosyta se vyplavala v opuštěné noční řece. Pravda, nablízku nikdo nebyl, ale opodál, za křovím, se ozývalo šplouchání a funění — zřejmě se tam taky někdo koupal. Vyběhla na břeh rozpálená po koupeli. Necítila sebemenší únavu a radostně hopkala ve vlhké trávě. Náhle se zastavila a zbystřila sluch. Funění se blížilo a z vrbového houští vylezl nahý tlouštíkv černém hedvábném cylindru, posunutém do týla. Chodidla měl obalená jílovým bahnem, takže se zdálo, že má černé polobotky. Podle toho, jaktěžce odfrkoval a škytal, se dalo soudit, že má pořádnou opici. Potvrzovala to i řeka, která zničehonic začala páchnout koňakem. Sotva tlouštíkuviděl Markétku, chvíli si ji prohlížel a pakradostně zahýkaclass="underline" „Co to vidím? Je to opravdu ona? Jsi to ty, Claudino, veselá vdovo? Ty, a tady?” a užuž se k ní hrnul a chtěl ji obejmout na přivítanou. Markéta poodstoupila a prohlásila důstojně: