Бесплатная библиотека
Читайте книгу на сайте или телефоне
Mistr a Marketka [cs] - Читать Любимую Русскую Полную Книгу 👉 Read-E-Book.com

Mistr a Marketka [cs]

Электронная книга - «Mistr a Marketka [cs]». Краткое содержание книги:

Bulgakov začal na knize pracovat v roce 1928. První verze nesly názvy Černý mág (Черный маг), Inženýrovo kopyto (Копыто инженера), Žonglér s kopytem (Жонглер с копытом) či Veliarův syn (Сын Велиара). Rukopis byl připravován pro vydavatelství Nědra a jeho první verze byla (po zákazu hry Kabala pobožnůstkářů — Кабала святош) autorem spálena 18. března 1930. Dochoval se autorův dopis, datovaný 28. dubna 1930 a adresovaný vládě, v němž autor doslovně píše „… osobně, vlastníma rukama jsem v kamnech spálil všechny koncepty románu o ďáblovi.“ (Motiv pálení díla se objevuje i v knize samotné.)
Práci nad románem Bulgakov obnovil již v roce 1931. Ve druhé verzi se objevuje postava Markéty a Mistra a román získává definitivní název Mistr a Markétka (Мастер и Маргарита). V pořadí druhá verze byla dokončena v roce 1936. Dílo v této podobě již obsahovalo větší část zápletky i všechny důležité pasáže. V roce 1937 Bulgakov román ještě jednou zredigoval a do názvu doplnil podtitul Fantastický román. Začišťováním a slohovým pilováním textu (za pomoci své ženy) se zabýval téměř až do své smrti — poslední úpravy rukopisu jsou datovány 13. února 1940 (necelý měsíc před Bulgakovovou smrtí). Román je tak fabulačně završen. Bulgakovova žena však pokračovala v redikci románu až do roku 1941. Některé ze zbývajících a Bulgakovem i jeho ženou nepostřehnutých rozporů jsou přesto předmětem kvízových otázek znalců autorova díla (Mistr je např. v Kapitole třinácté hladce oholen, zato v Kapitole čtyřiadvacáté — dějově následující za několik hodin — má dlouhou bradku).
Cenzurovaná verze (12 % textu vynecháno, ještě větší část pozměněna) byla poprvé publikována až v roce 1966 v časopise Moskva (ročník 1966, č. 11 a ročník 1967, č. 1). Text odstraněných a upravených částí vyšel samizdatově a byl doplněn o údaje nezbytné ke kompletnímu nahrazení originální verze. V roce 1967 nakladatelství Posev (ve Frankfurtu) vydalo kompletní verzi (právě díky samizdatovým doplňkům). Rusko se prvního necenzurovaného znění dočkalo až v roce 1973, kdy v nakladatelství Chudožestvenaja Litěratura (Художественая Литература) vyšla verze opírající se o rukopisy sepsané do začátku roku 1940. Toto znění bylo považováno za kanonické až do roku 1989, kdy byla za pomoci redaktorky Lydie Janovské vydána verze respektující veškeré existující rukopisy.
1 ... 54 55 56 57 58 59 60 61 62 ... 95
Перейти на страницу:

Podle toho, jakdole v mžiku splynuly dvě řady roztroušených světel ve dvě jiskřivé čáry a bleskurychle zmizely, Markéta usoudila, že letí závratnou rychlostí, a překvapilo ji, že se nezadýchává. Po několika vteřinách kdesi dole v pozemské tmě vyšlehl nový kotouč elektrických světel a připletl se jezdkyni pod nohy, ale hned se zatočil jako na obrtlíku a propadl se do země. Po několika vteřinách se opakovalo totéž.

„Města! Města!” vykřikla Markétka. Později dvakrát třikrát zahlédla pod sebou matné lesklé šavle, které ležely v otevřených černých pouzdrech, a pomyslela si, že to jsou řeky. Otáčela hlavou nahoru a vlevo a se zalíbením sledovala, jakměsíc zběsile uhání zpátky k Moskvě a současně stojí na místě, takže na něm zřetelně vynikla záhadná tmavá skvrna, podobná drakovi nebo koníčku Hrbáčkovi, se špičatou tlamou obrácenou k opouštěnému městu. Markétu napadlo, že je vlastně zbytečné takšíleně hnát svého oře, takhle si nemůže nic pořádně prohlédnout a náležitě vychutnat rozkoš letu. Něco jí říkalo, že na určeném místě na ni stejně počkají, a nemá proto cenu unavovat se nesmyslnou rychlostí a výškou. Naklonila smetákštětinami dopředu, až druhý konec vylétl do výšky, znatelně zpomalila a přiblížila se těsně k zemi.

Tenhle skluzna vzdušných sáňkách jí způsobil dětskou radost.

Země byla téměř na dosah ruky a postupně tato černá neforemná hmota odhalila svá tajemství a krásy, zvlášť patrné za měsíčné noci. Markétu ovanula vůně zelených lesů. Letěla těsně nad zamlženou rosnatou loukou a paknad rybníkem. Dole napínal hlasivky žabí chór a v dálce zahoukal vlak, až ji bůhvíproč bodlo u srdce. Brzy ho uviděla. Plazil se zvolna jako housenka a metal do vzduchu snopy jisker. Markéta ho předhonila, míjela nové vodní zrcadlo, ve kterém plul další měsíc, a letěla nízko nad lesem, divnebrousila nohama o koruny rozložitých borovic. Vtom za sebou zaslechla cosi jako svištění letícího granátu, který ostře rozrážel vzduch. Později se k němu přidal ženský smích a nesl se široko daleko. Ohlédla se a uviděla jakýsi tmavý podivný předmět: pomalu rozeznávala jednotlivé části. Ukázalo se, že se za ní kdosi žene. Nakonec se z neznámé postavy vyklubala Nataša, dostihla svou velitelku a zpomalila.

Byla nahá, kolem hlavy jí poletovaly rozcuchané vlasy a koleny svírala vypaseného čuníka, který v předních kopýtkách třímal aktovku a zadními brázdil vzduch. Vedle něho vlál na šňůrce skřipec, který mu sklouzl z rypáku a chvílemi sjížděl na oči. Když se na něj Markétka zadívala pozorněji, poznala Nikolaje Ivanoviče. Nad lesem zaburácel její smích a smísil se s Natašiným chechotem. „Natašo!” zahlaholila. „Ty sesnatřela krémem, přiznej se!”„Drahoušku!!” odpovídala Nataša a probudila svým vřískotem dřímající borový les. „Ty moje královničko, já mu natřela pleš, jemu taky, chápeš?”

„Princezno!” zanaříkal plačtivě čuníka pádil se svým břemenem dál. „Drahoušku! Markéto Nikolajevno!” volala Nataša a cválala vedle své paní. „Přiznávám, vzala jsem ten krém! Člověkchce taky žít a létat! Odpusťte, velitelko moje, ale já se nevrátím ani zanic! To je pohádka, Markéto Nikolajevno… Tenhle mi dělal milostné návrhy,” a poklepávala prstem na šíji rozpačitému, funícímu čuníkovi, „považte! Jakjsi mi to říkal, no?” hulákala mu do ucha. „Bohyně moje!” skučel čuník. „Já nemůžu takrychle lítat! Takhle poztrácím důležité listiny. Natálie Prokofjevno, protestuju!” „Jdi do háje i s těmi svými lejstry!” pokřikovala Nataša a rozpustile se řehtala. „Co to říkáte, Natálie Prokofjevno, ještě násněkdo uslyší!” zaúpěl prosebně čuník. Nataša se držela vedle Markéty a se smíchem jí vyklopila, co se událo ve vile po jejím odletu. Přiznala, že se nedotkla ani jediné z darovaných věcí, ale strhla ze sebe šaty, vrhla se na krém a hbitě se natřela.

Změnila se stejně jako její paní. Zatímco se kochala svým obrazem v zrcadle, celá bezsebe radostí, otevřely se dveře a dovnitř vklouzl Nikolaj Ivanovič. Byl zjevně rozčilen a v ruce třímal Markétinu košili, svůj vlastní klobouka aktovku. Jakuviděl Natašu, zkoprněl. Když se poněkud vzpamatoval, prohlásil, že považoval za svou povinnost sebrat v zahradě košilku a osobně ji doručit… Při tom zčervenal jako rak. „Co toho nažvanil, mizera!” ječela Nataša mezi výbuchy smíchu. „Sliboval mi hory doly, a jakkrásně mě sváděl!

Nabízel mi fůru peněz, dušoval se, že Klavdie Petrovna se o ničem nedoví. No řekni, lžu, nebo ne?” pořvávala na čuníka a ten jenom stydlivě odvracel hlavu. Rozdováděná Nataša namátla v ložnici také Nikolaje Ivanoviče a strnula překvapením. Obličej důstojného nájemníka z přízemí se scvrkl v rypáka na rukou a na nohou mu vyrazila kopýtka. Pohlédl do zrcadla a zoufale, divoce zasténal, ale bylo pozdě. Za několikvteřin už osedlán letěl z Moskvy někam do horoucích pekel a bezútěšně vzlykal a hořekoval. „Žádám, aby mi byla navrácena původní podoba!” zabručel napůl zlostně, napůl úpěnlivě a zachrochtal. „Nehodlám letět na jakési nezákonné shromáždění. Markéto Nikolajevno, vaší povinností je poručit služebné!” „Takjá jsem pro tebe služebná? Služebná, podívejme!” soptila Nataša a tahala ho za ucho. „A před tím jsem byla bohyně? Jakjsi mi to říkal?” „Venuše!” fňukal čuník, který právě minul bublavý potůčekproplétající se mezi kameny a kopýtky zachytil o olšinu. „Venuše! Venuše!” zvolala vítězoslavně Nataša, jednu ruku v boka druhou vztáhla k měsíci. „Markéto, královno, přimluvte se za mě, ať mě ponechají ve vašich službách. Vám ve všem vyhoví, máte čarodějnou moc!” „Dobrá, vynasnažím se,” slíbila Markéta.

„Díky!” zvolala Nataša a náhle vykřikla pronikavě a nějakposmutněle: „Hej, pospěš si! Přidej!”

Stiskla patami čuníkovi boky vyhublé šíleným tryskem, a ten vyrazil takprudce, až to znovu rozpáralo vzduch. Za okamžikse Nataša změnila v pouhou černou tečku, která se vytrácela, a šum provázející její let ustal. Markétka plula zvolna jako dřívv opuštěné a neznámé krajině, nad kopci, řídce posetými balvany mezi mohutnými borovicemi. Neletěla nad vrcholky, ale proplétala se mezi kmeny, postříbřenými z jedné strany měsíčním svitem. Před ní klouzal po zemi její stín a měsíc jí svítil do zad. Vytušila blízkost vody, a dovtípila se, že cíl je už nedaleko. Borovice se rozestoupily a Markéta se tiše snesla k bílému křídovému útesu. Za ním se černala dole řeka. Na svahu stály keře s rozvěšenými cáry mlhy. Protější břeh byl mírný a rovný jako stůl. V osamělém stínu košatých stromů se míhal rozkymácený plamen a kolem pobíhaly temné postavy.

Markétě připadalo, že odtud zaznívá jakási dotěrně veselá hudba. Dál, až kam oko dohlédlo, jste na postříbřené planině nenašli ani náznakživota. Markéta slétla ze srázu dolů a zamířila kvapně k řece, která ji vábila po přestálé vzdušné honičce. Odhodila koště, rozběhla se a skočila po hlavě do vody. Její lehké tělo rozčíslo vodu jako střela a zvedlo vodní sloup až k měsíci.

Voda byla teplá jako louh. Markéta se vynořila z bezedné hloubky a dosyta se vyplavala v opuštěné noční řece. Pravda, nablízku nikdo nebyl, ale opodál, za křovím, se ozývalo šplouchání a funění — zřejmě se tam taky někdo koupal. Vyběhla na břeh rozpálená po koupeli. Necítila sebemenší únavu a radostně hopkala ve vlhké trávě. Náhle se zastavila a zbystřila sluch. Funění se blížilo a z vrbového houští vylezl nahý tlouštíkv černém hedvábném cylindru, posunutém do týla. Chodidla měl obalená jílovým bahnem, takže se zdálo, že má černé polobotky. Podle toho, jaktěžce odfrkoval a škytal, se dalo soudit, že má pořádnou opici. Potvrzovala to i řeka, která zničehonic začala páchnout koňakem. Sotva tlouštíkuviděl Markétku, chvíli si ji prohlížel a pakradostně zahýkaclass="underline" „Co to vidím? Je to opravdu ona? Jsi to ty, Claudino, veselá vdovo? Ty, a tady?” a užuž se k ní hrnul a chtěl ji obejmout na přivítanou. Markéta poodstoupila a prohlásila důstojně:

1 ... 54 55 56 57 58 59 60 61 62 ... 95
Перейти на страницу:
0
Сюжет
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5
  • 6
  • 7
  • 8
  • 9
  • 10
0
Атмосфера
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5
  • 6
  • 7
  • 8
  • 9
  • 10
0
Главный герой
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5
  • 6
  • 7
  • 8
  • 9
  • 10
0
Общее впечатление
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5
  • 6
  • 7
  • 8
  • 9
  • 10
Итоговая оценка: 0.0 из 10 (голосов: 0 / История оценок)