Sannikovova země
- Автор: Обручев Владимир Афанасьевич
- Год: 1955
- Язык: чешский
- Год: Vydavatelstvo ROH — PR
- Переводчик: Olga Milotov
- Жанр: Научная фантастика
Электронная книга - «Sannikovova země». Краткое содержание книги:
Prohlídkou výmolu zjistili, že je třeba vysekat v ledě na svislé stěně schody dolů a na druhé straně nahoru, aby se přes ni dostali.
„Do poledne to uděláme,“ řekl Gorjunov, „obě části lodi spustíme po provaze dolů a odtud je pak vytáhneme nahoru. Najezme se a pak se dáme do práce!“
Na severu kotliny stále ještě zuřily sopečné výbuchy; byly sice skryty v mračnech par a kouře, ale prozrazovaly se otřesy ve skále plošiny. Clona z páry a kouře zakrývala před našimi druhy katastrofu. Při denním světle bylo jenom vidět, že se tato clona protáhla napříč celou kotlinou. Pojednou se na jednom místě před touto clonou objevil oheň a začal se rychle šířit na obě strany. Dalekohledem bylo možno rozeznat, že hoří lesy.
„Zdá se, že je postavení Onkilonů beznadějné!“ řekl Ordin. „Teď je jasné, že výbuchy začaly ne v severním konci kotliny, ale v její střední části, přibližně tam, kam jsme se my včera přiblížili, tedy tam, kde se lidé zachránili před vodou. Možná, že zachvátily i celou severní část.“
Oba se vrátili k saním; čaj byl hotov. Nikiforov přinesl psům, přivázaným v západním koutě plošiny, náruč sušeného masa a náhle se zastavil.
„Pojďte sem!“ vykřikl, „tady není něco v pořádku,“
Gorjunov, Ordin a Annuir, kteří se již posadili k čajníku, vyskočili a rozběhli se ke kozákovi. Stál vedle trhliny, která šla přes plošinu napříč od zadního kraje srázu, urvaného v noci, ke kraji západnímu. Saně i lidé byli mezi touto trhlinou a vnějším krajem plošiny, psi pak na druhé straně.
„Včera tady ta štěrbina nebyla!“ řekl Nikiforov.
„Máme to ale špatné! Tady se to asi znovu zřítí,“ prohlásil Gorjunov.
„Stačí ještě jeden pěkný podzemni úder, aby stěna spadla,“ dodal Ordin. „Zřejmě ji podpírá závěj, jinak by se byla s námi zřítila v noci.“
„Je vidět, že odtud musíme upalovat, třeba je to smutné,“ řekl Gorjunov, „jinak se octneme tam, kde leží Kosťakov.“
„Pojďte, přetaháme věci za trhlinu!“
Jak si řekli, tak i udělali. Konečně si sedli k snídani, ale stále hleděli neklidně na trhlinu, která se černala tři kroky od nich, očekávajíce, že se již začne rozšiřovat a že se opět skála zřítí, tentokrát přímo na závěj.
Když se najedli, dali se rychle do práce; dva uchopili provaz a vylezli po stupíncích nahoru na stěnu, dva zůstali dole; vytáhli oboje saně — jedny po druhých — loď a věci; potom odvázali a zahnali psy nahoru, až na jednoho, kterého v noci zabil spadlý kámen.
Gorjunov, jenž odcházel s nešťastné plošiny poslední, přistoupil ještě jednou až ke kraji, zadíval se dolů a zašeptal slova rozloučení mrtvému kamarádovi.
NIKITOVA DOBRODRUŽSTVÍ
Toho dne, kdy odešli jeho druhové, vzbudil se Gorochov dosti pozdě; probudily jej hlasy žen:
„Kde je Annuir? Zřejmě v noci utekla k svému muži, k bílému kouzelníkovi. Neuposlechla zákazu!“
„Jděte a přiveďte ji sem!“ ozval se Amnundakův hlas.
„Přivlecte ji za vlasy, nebude-li chtít,“ dodal ženský hlas.
Tu si Gorochov vzpomněl, že jeho druzi chtěli této noci odejít, a jala ho úzkost. Začal se rychle oblékat, aby se šel přesvědčit, zdali odešli. Ale dříve než byl hotov, vrátila se Annuen a jiné dvě ženy, poslané za Annuir, a roztrpčeně prohlásily:
„Obydlí je prázdné, Annuir tam není, bílí kouzelníci tam také nejsou, jenom pes zůstal.“
„Dívaly jste se dobře? Jistě se zachumlali do pokrývek a spí,“ řekl Gorochov.
„Chtěly jsme jít dál, ale pes na nás začal vrčet. Zavolaly jsme, ale nikdo se neozval. Že by snad umřeli?“
„Podívám se tam sám!“ prohlásil Gorochov a zamířil k východu.
„Přiveď sem Annuir!“ zavolal za ním náčelník.
Cestou k zemljance nabyl Gorochov přesvědčení, že jeho druzi odešli. Doufal však, že mu nechali nějaký pokyn, jak má jejich jednání Onkilonům vysvětlit; rozhodně chtěl klidně uvážit, co řekne Amnundakovi, aby se jeho postavení nezhoršilo. V zemljance jej uvítala přívětivým kňučením Pestrucha, kterou druzi zavřeli, aby neutekla za Krotem a za nimi.
Gorochovův pohled padl okamžitě na papír připíchnutý k jednomu ze sloupů; několikrát jej přeslabikoval, aby si jeho obsah lépe zapamatoval, a vrátil se do Amnundakovy zemljanky.
„A kde máš Annuir?“ vrhla se na něho hned Annuen.
„Počkej! Nech mě mluvit! Bílí lidé si šli na své tábořiště pro teplé šaty. Vidíš přece, že je sníh a zima, a šaty mají tam. Slíbili, že mi je také přinesou. Zítra k večeru se vrátí.“
,Odkud to všechno víš, když odešli?“ vzkřikl Amnundak.
„Tady je to napsáno, nechali mi psaní, tu máš, přečti si je!“ řekl Gorochov s potlačovaným smíchem a podal mu papír.
Amnundak jej převracel v rukou, uviděl na něm nějaké černé značky a řekclass="underline"
„Pošlu to šamanovi a ten pozná, zdali je pravda, co jsi říkal.“
„A proč s nimi šla Annuir, když má teplý oděv zde?“ vytrvale naléhala žárlivá Annuen.
„Protože miluje víc než ty!“ odsekl Gorochov.
„Náčelník mi zakázal, abych jej milovala, a já jsem příkazu náčelníkova poslušná.“
„To je právě ono! Annuir neposlouchá, protože miluje Ordina více než ty.“
„Je ale jenom jeho druhá žena, sama se mu vnutila…“
„Nech toho, ženo!“ přerušil ji Amnundak. Seděl ještě s papírem v ruce a nevěděl, co má dělat, zda má dát cestovatele okamžitě stíhat či uvěřit Gorochovovým slovům a počkat. V jeho rukou zůstal ještě jeden cizinec a jemu se zdálo, že bez svého druha neodejdou.
Náhle mu blesklo hlavou: což když šli bílí kouzelníci opět k posvátnému jezeru, aby je vysušili, jako minule, když nechali Gorochova rovněž doma.
Oblekl se, vyšel ze zemljanky, a zavolav si tři bojovníky, poručil jim, aby doběhli k posvátnému jezeru a podívali se, nejsou-li tam bílí lidé či zda tam nebyli. Když se vrátil, řekl Gorochovovi:
„Zůstaň zde v mé chýši, dokud se ostatní nevrátí.“
K polednímu se bojovníci vrátili a zděšeně ohlásili Amnundakovi:
„Bílí lidé na posvátném jezeře nejsou, byli však tam, viděli jsme jejich stopy ve sněhu — troje větší stopy a jedny menší.“
„Tak vidíš, buď jsi lhal ty mně, nebo oni ve svém psaní tobě!“ zvolal Amnundak, obraceje se ke Gorochovovi, a potom se zeptal bojovníků:
„A posvátné jezero opět vyschlo?“
„Ne, veliký náčelníku, je dokonce větší, voda vystoupila z břehů a nedá se jít k obětnímu kamenu.“
Amnundak se zamračiclass="underline" nevěděl, zda je to dobrý či špatný příznak, že jezero vystoupilo z břehů. A jako vždy v obtížných případech spoléhal na šamana.
„Jděte a řekněte šamanovi, co jste viděli. Počkejte! Jak jste poznali, že stopy ve sněhu zanechali bílí lidé? Znáte jejich obuv?“
„Byly to vlastně medvědí stopy,“ odpověděl nejstarší z bojovníků, „myslím však, že se bílí lidé mohli přeměnit v medvědy, abychom nepoznali podle stop, kam odešli.“
Gorochov se hlasitě rozesmál. Onkiloni na něj udiveně pohlédli a Amnundak se rozzlobeně zeptaclass="underline"