Sannikovova země
- Автор: Обручев Владимир Афанасьевич
- Год: 1955
- Язык: чешский
- Год: Vydavatelstvo ROH — PR
- Переводчик: Olga Milotov
- Жанр: Научная фантастика
Электронная книга - «Sannikovova země». Краткое содержание книги:
„Tu máš, po zemětřesení místo lávy voda!“ přerušil mlčení Kosťakov.
„Ale podívejte se, jako by se k nám voda blížila!“ zvolal Ordin. „Stoupá.“
Všichni přistoupili ke břehu a zjistili, že voda vskutku postupuje; sníh pokrývající zemi se před jejich očima napájel vodou, ssedal se a rozlézal a na jeho místo se drala voda, plná tajících chumáčů sněhu.
„Nu, kamarádi, otálet nemůžeme!“ zvolal Gorjunov. „Sebereme si věci a hajdy nahoru. Za půl hodiny bude naše stanoviště zatopeno.“
„Dál však snad ještě nepůjdeme!“ namítl Kosťakov, „vždyť bychom se dostali do pasti.“
„Snad se nebojíte, že se zatopí i skalní výstup? Než se tohle stane, dávno už budeme mít upravenu cestu dále, vždyť výstup je asi sto metrů nade dnem kotliny.“
„Ještě dobře, že jsme včera odvezli náklad nahoru! Teď bychom to nestačili,“ poznamenal Ordin.
Vrátili se k ohňům, rychle si sebrali věci a vynesli je nahoru na závěj. Pak vzali ze skladiště, kterému také hrozilo zatopení, pořádnou zásobu masa pro všechny případy, naházeli podél schodů na závěji co nejvíce dříví — to všechno mohli postupně vytáhnout nahoru. Poslední polena již plavili po vodě, která dosahovala konce závěje.
„Nu, a teď sem přivedeme psy!“ řekl Nikiforov.
Psi již byli neklidní a pokoušeli se vylézt po příkré závěji, ale vždy klouzli, padli a dali se do vytí. Nikiforov, Ordin i Kosťakov vzali po jednom spřežení a hnali je po schodech nahoru, Gorjunov a Annuir šli napřed s částí věcí. Když se dostali nahoru, vyděšeně se zastavili. Večer předtím byl ještě povrch sněhu téměř v jedné rovině s výstupem; teď je odděloval sráz vysoký téměř metr. Bylo zřejmé, že se vlivem zemětřesení buď celá závěj rozlezla a ssedla, nebo dno kotliny kleslo. Museli lézt dále. První psí spřežení se před tímto srázem zastavilo a začalo výt. Museli vzít každého psa do náruče a vysazovat ho nahoru.
Na výstupu začali psi dovádět a vrhali se na maso složené na saních, a Nikiforovovi dalo mnoho práce, než je všechny pochytal a přivázal do jednoho kouta k postrojům. Ostatní muži se pustili dolů pro náklad, který nechali na úpatí závěje, a Annuir připravovala čaj; výstup byl pokryt čistým čerstvým sněhem, který poskytoval dostatek vody.
Když naši cestovatelé dopravili všechny věci nahoru a čekali na snídani, trochu se kolem sebe rozhlédli. S vysokého výstupku bylo vidět značnou část kotliny; kam však jen oko dohlédlo, všude stála voda, všechny planiny se přeměnily v jezera a lesy mezi nimi se táhly jako čerstvé ostrovy a úžiny. Pod slunečními paprsky se všude stříbřila voda; nebyl to však obraz na pohled příšerný, ale naopak: v černém rámu strmých srázů, ovinutých bílými stuhami výstupů a ověnčených sněžnými vrcholky, prostíralo se obrovské jezero se sítí tmavých ostrovů a poloostrovů.
Ale při myšlence, že na místě, kde se rozlévalo jezero, žil ještě večer předtím celý kmen lidí a četní čtvernožci, zmocňovala se člověka úzkost. Snad už všichni neutonuli? Lidé se mohli ještě dočasně skrýt na stromech, ale na jak dlouho? Bude-li voda ještě stoupat, zatopí je dříve nebo později; ale i když nestoupne, zahynou lidé stejně hlady a zimou. A kam se mají uchýlit zvířata, když jsou svislé stěny okrajů dostupné jenom ptákům a kozorožcům? Sannikovova země se změnila v gigantickou past, z níž není záchrany.
Tyto myšlenky se honily v mysli pozorovatelů na výstupu, když se dalekohledem bedlivě dívali do dáli, doufajíce, že někde rozeznají lidi, kteří se skryli na stromech. V blízkosti však nikdo nebyl a v dáli se již pruhy lesa vzájemně zakrývaly a byly příliš daleko.
„Víte co?“ zvolal Ordin. „Vždyť máme loďku! Spustíme ji na vodu a pojedeme zachránit Gorochova a někoho z Onkilonů, pokud to půjde.“
Sotva to dořekl, ovinula jeho šíji zezadu měkká ruka a Annuir přitiskla svou tvář na jeho a zašeptala:
„Ano, ano, jeďte naše zachránit, teď vám už neublíží.“
„Jak se však dostaneme lodí lesy?“ zeptal se Kosťakov.
„Především jsou všude zvířecí stezky, jež se nyní změnily v kanály, a potom, pohleďte, podél okrajů, kde byla kamenná ssuť, je teď široký pruh čisté vody,“ řekl Gorjunov.
Rychle posnídali a potom sundali se saní loď, spojili její části, vložili do ní kormidlo, hák na odpichování, vesla, hromadu uzeného masa, lahvičku alkoholu, trochu sucharů ze své skrovné zásoby, provaz a sekeru.
„Nemá smysl, abychom jeli všichni,“ řekl Gorjunov, „stačí dva, jinak jich málo zachráníme. Jeden ke kormidlu a druhý k veslům; budeme se střídat. Kdo chce jet?“
Nikiforov musel hlídat psy, Annuir neuměla veslovat, museli vybrat tedy jenom mezi sebou. Rozhodli se, že tu nechají ještě Kosťakova.
„Ti, co zůstanou, budou mít také co dělat,“ vysvětloval Ordin. „Musíte upravit schody k výstupu nahoru přes skálu.“
Spustili loď na provazech po hřebenu závěje na vodu, jež byla hluboká již asi jeden metr. Gorjunov si sedl ke kormidlu, Ordin k veslům a lehká loďka letěla po kalných vodách, pokrývajících Sannikovovu zemi.
PLAVBA PO ZEMI
Lehká, rychlá, málo zatížená loďka mohla vyvinout rychlost až deset kilometrů za hodinu, takže se mohli asi za tři hodiny dostat do Amnundakova tábořiště. Pluli po volné vodě na okraji kotliny, přidržujíce se však kraje lesa a ne úpatí srázu, protože by tam mohli snadno narazit za plné jízdy na úskalí a prorazit tenké dno. Loď rychle klouzala po kalné vodě, v níž plavalo plno suchého listí, stébel, větviček a mrtvého hmyzu — všechno staleté smetí, které pokrývalo půdu a nyní vyplavalo nahoru a zakalilo vodu. Gorjunov měřil občas hákem hloubku — byla přes metr. Z toho vyplývalo, že i větší čtyřnožci mohli již zahynout, jestliže se nezachránili v té části kotliny, kde bylo vody méně nebo kde vůbec nebyla, ovšem jestli taková část vůbec existovala. Touto otázkou se naši cestovatelé velmi obírali.
„Pořád mi nejde do hlavy, odkud přišla taková spousta vody,“ řekl Ordin. „Snad se podzemní přítok, na čas zadržený, projevil teď touto záplavou.“
„Nepronikla do kotliny voda z moře? Vždyť je moře blízko, s posvátným jezerem je spojeno jícnem,“ mínil Gorjunov.
„Pak by byla voda slaná; ochutnejte ji!“
Gorjunov nabral vody, usrkl jí a vyplivl ji.
„Voda je hořkoslaná,“ řekl, „ale ne tak jako v moři.“
„To je pochopitelné, smísila se zde s vodou jezer a pohltila mnoho sněhu. Teď je však jasné, že celé dno kotliny kleslo, jestliže sem mohla proniknout voda z moře.“
„Ale v tom případě nemůže stoupnout vysoko. Snad již dosáhla nejvyšší úrovně?“
„To nezáleží na tom, o kolik dno kotliny kleslo, ale na poměru průměru jícnu k ploše kotliny; hrdlo je úzké a kotlina obrovská, bude tedy třeba mnoho času, aby voda tady stoupla na výši mořské hladiny. A o kolik dno kleslo, to nevíme. Dá se stěží soudit, že se dno ssedlo souvisle jako placka; nejspíše se rozpadlo na pruhy, které mohly klesnout do různé hloubky.“
„Tedy některé pásy mohly zůstat na svém místě a na nich se zachránili lidé i zvířata?“
„Doufejme, že se to právě tak stalo, to by bylo štěstím pro obyvatele Sannikovovy země.“
Loďka klouzala podél keřů, zatopených až k vrcholkům; zprava se houští zvyšovalo a přecházelo v les; zleva se rozprostírala širá vodní hladina až k úpatí srázu, kde nad ní místy trčely v ostrůvcích větší balvany. Na výstupech srázu bylo místy vidět kozorožce, kteří buď stáli nehnutě, dívajíce se klidně do vody, nebo pobíhali sem a tam.