Sannikovova země

,To není planina, kde jsme bydleli,“ zvolal Gorjunov, „na ní přece jezero nevřelo.“

„Taky si myslím, že to není ona, ale sousední na jih,“ řekl Ordin. „Teď je však jasné, že záplavu způsobuje nejen moře, ale i obnovený podzemní přítok.“

„Ale tady musí být voda sladká,“ dodal a ponořil do ní ruku, neboť se chtěl napít.

„Je téměř sladká a dost horká!“ poznamenal, sotva se napil.

„Naší loďce však plavba po horké vodě vůbec neprospěje.“ řekl Gorjunov, „její vazba a impregnace mohou utrpět. Musíme se držet co nejdál bublin.“

Zamířili proto úzkým kanálem na sever a brzy vypluli na rovinu, na níž bylo tábořiště; poznali ji podle lesa, prořidlého kácením.

„A tady je naše zemljanka!“ zvolal Ordin.

Na protilehlém okraji jezera vyčnívala nepatrně nad vodou nejvyšší střední část zemljanky; ležely na ní ještě zbytky roztálého sněhu a vrstva kůry, kterou na noc přikrývali část otvoru pro odvod kouře. Připluli až k ní; Ordin vlezl na tento ostrůvek, a nakloniv se k otvoru, zvolaclass="underline"

„Jej, co tu vyplavalo věcí!“

Vytáhl kožišinovou přikrývku, několik ženských kabátků s kalhotami, podušku, dřevěnou misku a černá ohořelá polena. To všechno vyplavalo nahoru v pestré směsici a nasáklé vodou.

„Podušku a přikrývku sebereme, bude se Annuir hodit,“ řekl. „Jenom je musím vyždímat.“

Ordin vytáhl věci a vrátil se k loďce a zamířili k místu, kde byla náčelníkova zemljanka. Zde bylo nad vodou vidět jenom čtyři hlavní sloupy s částí střechy. Hákem nahmatali pod vodou hromadu země a klády, které přimáčkla.

„Nikde však ani potuchy po lidech! My je ovšem nemůžeme vidět mezi stromy, ale oni by nás museli vidět a zavolat!“ řekl Gorjunov. „Zakřičme tedy sami!“

Začali volat Amnundaka, Nikitu a ženy, jejichž jména znali. Nikdo však neodpovídal. Kolem dokola vládlo mrtvé ticho.

„Nemohli se přece všichni utopit. Někdo by se byl zachránil na stromě nebo na střeše naší zemljanky,“ řekl Ordin.

„Zřejmě odtud stačili odejít; musíme je hledat dále; možná, že vody přibývalo tak pomalu, že mohli klidně odejít,“ mínil Gorjunov. „To se mi nezdá,“ namítl Ordin. „Kdyby bývali odešli beze spěchu, nenechali by tu šaty a pokrývky, věci, které na zimu nejvíc potřebují.“

Pluli dále po kanálu, který vedl na další tábořiště, vzdálené asi dva kilometry. Na planině spatřili zemljanku, která sice byla pobořená, ale ještě do poloviny vyčnívala nad vodu. Gorjunov měřil hloubku a zjistil půl druhého metru.

„No, tady se již lidé utopit nemohli,“ zvolal, „je zřejmé, že tato část kotliny klesla méně.“

Zajel až k zemljance a podíval se zbořenou stranou dovnitř; na vodě plavaly jenom drobné předměty, hadry, opálená polena a smetí, ale šaty nebylo vidět.

„Zdejší obyvatelé stačili zřejmě odnést všechny cenné věci s sebou,“ řekl Ordin.

Prohlédli nejbližší stromy a opět zakřičeli — odpovědělo jim jenom krákání hejna vran, které se sesedly na několika stromech, podle všeho v očekávání, že voda opadne.

Prozkoumali ještě dvě další planiny v tábořišti; zemljanky byly rozbořeny nebo pobořeny, ale po lidech ani památky; hloubka vody se zmenšila již na metr i méně; místy narážela loďka v kanálech na kmeny skácených stromů, a tak museli plout opatrně.

„Myslím, že už nemusíme dál pátrat,“ řekl Gorjunov. „Všichni Onkiloni se zachránili, uchýlili se do severní části kotliny, která zřejmě neklesla. Nemáme tedy komu pomáhat, a přijedeme-li na suché místo a potkáme-li tam Onkilony, můžeme se dostat do nepříjemného postavení.“

„Ale což když se dále začne hloubka opět zvyšovat a najdeme tam lidi, které voda dostihla na útěku a kteří potřebují pomoci?“ namítl Ordin. „Budeme pátrat až do konce, abychom neměli výčitky svědomí.“

Gorjunov tedy ustoupil a pluli dále. Avšak na další planině začala loďka místy narážet na mělčinu a z vody vyčnívala stébla trávy a rákosí, které bylo kolem dřívějšího jezírka. V kanále za planinou dosahovala hloubka celkem půl metru i méně, dále vpředu byl zřejmě sotva pokryt vodou.

„Na další planině můžeme narazit na Onkilony,“ prohlásil Gorjunov.

„To máte pravdu, nad lesem je vidět dokonce kouř z ohňů, a to dokazuje, že jsou někde na suchu,“ potvrdil Ordin. „Snad uslyšíme i hlasy.“

Přestal veslovat a naslouchal; s té strany, odkud stoupal kouř, skutečně chvílemi zaléhaly lidské hlasy.

„Zkrátka Onkiloni, zahnáni zemětřesením a povodní, přestěhovali se do severní poloviny kotliny, kde budou opět žít jako dříve,“ řekl Gorjunov.