Sannikovova země

Gorochov si k sobě zavolal Raku a za smíchu a štěbetání žen se jí začal nenápadně vyptávat na záměry Onkilonů. Nemohla mu však sdělit nic určitého, jenom hloupé ženské povídačky o moci a zhoubném vlivu bílých kouzelníků.

Náhle si Gorochov vzpomněl, že za své poslední cesty na základnu přinesli zcela novou zásobní pušku, kterou chtěli při rozchodu darovat Amnundakovi. Nezapomněli na ni jeho přátelé? To by bylo štěstí! Puška, ještě rozebraná a zabalená, ležela v hlavách Gorjunovovy postele a Onkiloni sotva tušili, že je i tento balíček hůl s blesky. Gorochov se chtěl o tom hned přesvědčit; vždyť se mu puška může po obřadech velmi hodit na obranu života. Pustil Raku k ostatním, sám chviličku počkal, pak přelezl na Gorjunovovu postel a vysvětlil, že je to čestné místo a že je tam veseleji než v koutě. Lehl si vedle a začal tam nenápadně hledat. Hluboko pod hlavou, pod kůžemi a vrstvou sena nahmatal balík. Jak jej však rozbalit, vzít z něho pušku a neobrátit na sebe pozornost žen? Čím je zaměstnat? A což provést vše před jejich očima jako kouzelný kousek, který na ně zapůsobí hlubokým dojmem? To bude snad nejlepší; budou žasnout, jak z papíru a kousků vyrůstá strašná hůl.

Když vytáhl balík, sedl si na kraj postele, ne však vedle žen a řekl, že jim nyní ukáže, jak se přemění „tento klacek, který sebral lidojedům, v hůlku chrlící hromy a blesky“. Několik žen vykřiklo: „Jejej, raději ne!“, ale zvědavost většiny zvítězila. Gorochov začal rozvazovat balík, zabalený ještě z obchodu v hlavním městě; když rozvázal motouzky, dal je ženám, které ještě nikdy nic podobného neviděly. Motouzky šly z ruky do ruky a ženy si je pozorně prohlížely. Pak rozbalil velký balicí papír, který Onkiloni také ještě neviděli; ten šel rovněž z ruky do ruky; ženy žasly nad „tenkou žlutou kůží“. Když jeden papír, který přiblížily příliš k ohni, zaplál jasným plamenem, ozvaly se výkřiky hrůzy a zděšení — kůže tak nehořela. Zatím co byly všechny zraky upřeny na hořící papír, Gorochov rychle sestavil pušku — byla to dvouhlavňovka se středním úderníkem a s jednou závitovou hlavní pro kulku — přiložil ji k líci a zvolaclass="underline"

„Tak, a už je hůl hotová!“

Ženy, které mu byly nejblíže, uhnuly a zaječely, protože se domnívaly, že teď z lesklé hole vyletí blesk. Ale Gorochov se zasmál a řekclass="underline"

„Nebojte se, blesk vyletí jenom na toho, kdo by mi chtěl udělat něco zlého, a vy všechny jste dobré ženy.“

Kouzelný kousek zapůsobil hlubokým dojmem: některé ženy věděly, že „polobílému“ kouzelníkovi — tak Onkiloni mezi sebou nazývali Gorochova pro jeho snědou pleť na rozdíl od tří ostatních — dnes vzali jeho strašlivou hůl, aby jej učinili bezbranným. A tu on před jejich očima přeměnil jakýsi klacek v novou hůl. To musí ihned říci mužům.

Balíček nábojů, který byl u pušky, schoval Gorochov do kapsy, aby mohl pušku nabít, bude-li třeba. Uklidnilo ho, že má zase pušku, dobrá nálada se mu vrátila, a drže zbraň v ruce, praviclass="underline"

„A teď, ženy, tančete jako posledně, když jste byly u nás na návštěvě. Já vám daruji tyto řemínky i tuto kůži a vy tančete, zatím co šaman vzývá duchy.“

Kouzelníka, který měl hůl, musely přece poslechnout. Ženy však vůbec tančily rády, zvláště za dlouhé zimní noci, a teď přece již byla zima, sníh ležel a netál. I ty, které se nesvlékly, když přišly do zemljanky, nyní tak učinily. Začal tanec, který jsme popsali již dříve, kolem vesele plápolajícího ohně a Gorochov, napolo se rozvaluje na Gorjunovově posteli, s puškou v rukou, pokuřuje dýmku, díval se na tančící ženy.

Tentokrát však ženy netančily až do vysílení; do zemljanky přišel bojovník a řekl, že modlení skončilo a že se mohou vrátit do svého obydlí.

„Raku zůstane zde u mne,“ prohlásil Gorochov,Raku, slyšíš?“

„Amnundak řekl, abys i ty přišel do jeho obydlí,“ odpověděl bojovník.

„Vyřiď Amnundakovi, že budu spát zde a Raku že zůstane se mnou,“ řekl rozhodně Gorochov.'

„Amnundak poručil…,“ začal znovu bojovník.

„Nejsem Onkilon, nejsem Amnundakův poddaný,“ přerušil jej Gorochov, „nemůže mi poroučet. Raku, pojď sem!“

Oblékající se ženy hleděly na sebe udiveně a šeptaly si; bojovník byl ohromen. Do této doby nemluvili tak bílí lidé ani jednou a snažili se vždy náčelníkovi vyhovět, třebaže mu tajně škodili a působili pohromy. A teď tu tento polobílý muž zůstane sám a spustí takovou řeč. Raku nevěděla, co má dělat — odejít s ostatními ženami nebo zůstat s Gorochovem.

„Raku, říkám ti, neoblékej se a pojď sem ke mně!“ zvolal Gorochov. Tento rozhodný tón účinkoval a Raku, která vlezla jenom do kalhot, přišla k němu, přidržujíc je u pasu.