Sannikovova země

Tyto zásoby mu připomněly Raku, její péči o ně, až z toho celý zesmutněl. Vzpomněl si na Kazačje a na svou starou hašteřivou ženu, kvůli níž často odcházel z domova k sousedům nebo se dával najímat od kupců za psovoda na dlouhé cesty. Napadlo ho, že se může ještě pokusit odvézt Raku; Onkiloni se určitě zastavili na první suché planině — spí po nočním poplachu a útěku. Může k nim doplout, připlížit se na kraj lesa a vyčkat, až se Raku někde blízko objeví, zavolat na ni, sebrat ji a na loď s ní. Po vodě je Onkiloni nedohoní. Jeho kamarádi na něj do dnešního večera čekají, a jestliže již odešli, prvního dne daleko neujdou, po stopě je může rychle dohonit. Gorochov uvážil, že za noc uplaval jenom na sousední planinu, tedy ne víc než asi tři nebo čtyři kilometry, a že se tedy nemusí vracet daleko.

Toto rozhodnutí učinil při snídani; pak odvázal loďku a zamířil na sever; slunce již dávno vyšlo, občas se objevovalo mezi mraky a přihřívalo; při denním světle nepůsobila povodeň tak příšerným dojmem jako v noci. Voda se třpytila, proudila a stěna lesa se odrážela v zrcadle jezera; Gorochova překvapila hojnost všelijakého smetí, které plavalo na hladině v lese i v kanálech; jenom na planinách, odkud se voda roztékala na všechny strany, byl povrch čistý. Když se rychle dostal na planinu, kde bylo tábořiště, rozhodl se obnovit zásoby potravin, připlul k zemljance, zatopené až nad dveře, vlezl na střechu a otvorem pro kouř sňal několik párů uzených ptáků, kteří tam byli pověšeni; z radosti dal dokonce celou kachnu Pestruše, která ráno dostala velmi málo. Pes si lehl, spokojeně vrče, a začal hodovat.

Pak plul Gorochov dále směrem, kterým šli v noci Onkiloni. Musel plout mezi listím, větvičkami a všelijakým smetím, zvednutým vodou, které tvořilo na průplavu v lese jakýsi povlak. Plavali tam mrtví ptáci a drobní čtvernožci, na jednom stromě zpozoroval skrytou kunu a z lovecké náruživosti ji zabil veslem.

„Třebas jen letní kožišina, ale na čepici se hodí, stejně by zahynula hlady,“ zabručel, sbíraje kořist. Jak postupoval na sever, pozoroval, že se jezero vzdouvá méně a voda není tak hluboká; veslo již dosahovalo na dno.

„Safra, to je škoda, že tu není Matvej Ivanovič, ten by mi vysvětlil, odkud se tolik vody valí ze země. Otevřeli se průduchové zemští, jak je psáno v Písmě, a začala se potopa. Sláva bohu, že průduchové nebeští ještě nezatopují shůry, to by bylo hrozně zlé.“

Po poledni byla voda v kanálech a na planinách zcela mělká, bylo vidět vrcholky nízkých keřů a kolem jezer na planinách rákosí; musel plout pomalu, aby na něco nenajel. Potom loďka stále zadrhávala dnem a nakonec se zastavila. Gorochov vylezl a šel pěšky, táhl však loďku za sebou; brzy musel vysadit i Pestruchu a vzít si tlumok na sebe, aby utáhl téměř prázdnou loďku po trávě, která byla sotva pokryta vodou. Nakonec se stěží dostal na planinu, jež se podobala louce po dešti, jen někde v prohlubeninách se leskla voda. Na planině bylo plno čtvernožců; stáda turů, houfy koní, sobů a několik rodin nosorožců se tu páslo nebo leželo v trávě a odpočívalo; v keřích chrochtali vepři, ryjíce v mokré zemi.

„No, to se jich tu sešlo!“ pomyslil si Gorochov. „Zřejmě se, chudinky, uondali, když se celou noc čvachtali bez oddechu vodou. A tady jsou i lovci!“

Zpozoroval, že po kraji lesa za keři lezou po čtyřech Vampové, plížíce se k nejbližšímu stádu koní. Zvířata, protože jich bylo hodně, nebyla zřejmě tak ostražitá jako obvykle a Vampové byli již zcela blízko u nich. Gorochov jich napočítal dvacet. Nejbližší byl asi čtyřicet kroků od keře, odkud je Gorochov pozoroval, tiskna čenich Pestruše, aby neštěkala.

„Pane, postraším je! Ať vědí, že blesky a hromy stále ještě existují!“ rozhodl se a zamířil tak, aby kulka prolétla Vampům nad hlavami. Když se kouř rozptýlil, Vampy již nebylo vidět, jen vlnění keřů dokazovalo, že se ukryli do lesa, odkud zaléhal jejich křik, poznenáhlu se vzdalující. Na mýtině způsobil výstřel rovněž zmatek, ležící zvířata vyskočila, jedno stádo běželo sem a druhé tam.

„Když jsou tady Vampu, tak tedy nejsou Onkiloni blízko,“ usoudil Gorochov. „Dobře, že jsem je postrašil, jinak bych na ně mohl sám narazit.“

Odvlekl loďku ještě dále, brzo však bylo zcela sucho, na cestě ležely kameny a mohlo se poškodit dno. Na okraji lesa u další planiny zpozoroval vysoký, z dáli viditelný topol s rozčísnutým vrcholkem a rozhodl se, že tam nechá loďku; vyzvedl ji na rozsochu, uložil tam tlumok a posadil Pestruchu, přivázal ji za obojek k provazu od loďky; pokračoval v cestě s lehkou výstrojí. Asi dva kilometry dále uslyšel vpředu hlasy a ucítil kouř. Když se dostal s největší opatrností na kraj lesa, zbystřil Gorochov smysly. Na různých místech planiny hořely ohně, kolem nichž stáli, seděli nebo leželi Onkiloni; na ohni se peklo maso a jeho vůně příjemně lechtala Jakutovy nozdry; jak se zdálo, shromáždil se zde celý kmen nebo jeho větší část ze zatopeného kraje, a jako vždy, tábořil každý rod odděleně u svého ohně. Šikmo od místa, odkud je Gorochov pozoroval, tlačilo se kolem jednoho ohně zvláště mnoho lidí a Gorochov usoudil, že to musí být Amnundakův rod; přikradl se po kraji lesa blíže, dostal se k nim asi na třicet kroků a rozeznal Amnundaka, obklopeného náčelníky druhých rodů. Rokovali o tom, mají-li se rozptýlit po suchých planinách až do neúrodné severní části kotliny a dát se okamžitě vzhledem k blízké zimě do stavby zemljanek nebo čekat, až voda opadne, aby se vrátili do svých starých sídel.