Sannikovova země

Kde je loď?“

„Vyloučeno!“ řekl Gorjunov zoufalým hlasem. „Spustit loď nemůžeme, závěj je zanesena ssutinami. Ty Kosťakova zavalily.“

„A jak to víte?“

„Všechno — on v pytli a saně — sklouzlo dolů, když se plošina, naklonila, a spadlo do vody dříve, než se zhroutil celý kus stěny a zřítil se přímo na ně.“

Ordin se přiblížil k okraji srázu a pohlédl dolů.

„Kromě vody a zřícených balvanů není nic vidět. Kosťakov by ve spacím pytli vyplaval jako bublina, kdyby nebyl rozdrcen.“

„To je strašné!“ zasténal Ordin. „Před očima nám zahynul člověk a ničím mu nemůžeme pomoci!“

Jediný pohled na závěj mu však ukázal, že není možno spustit se bez dlouhé přípravy; v hřebenu zela trhlina, široká asi patnáct metrů a hluboká asi deset metrů.

„Nemůžeme se do vody spustit po provaze přímo se srázu?“ navrhl.

„Provazy dost pevné nám stačí sotva na polovinu výšky; vždyť je to přes osmdesát metrů,“ odpověděl Gorjunov.

„A jednoho člověka my dva tak dlouho neudržíme,“ dodal Nikiforov a přistoupil blíže.

„Ale vždyť byly kromě Kosťakova zničeny i všechny výsledky naši výpravy!“ zvolal Ordin.

„Ano, úplně zničeny!“ souhlasil Gorjunov beznadějným tónem.

„Musíme alespoň osvítit místo sesutí, je ve stínu a je je špatně vidět, možná, že to Kosťakova odhodilo stranou a leží někde v bezvědomí.“

Nikiforov přinesl ze zásoby dříví velkou otep chrastí, převázal ji kouskem provázku, zapálil, a pověsiv ji na lodní hák, vysunul ji nad propast. Ordin a Gorjunov si lehli ke kraji, aby jim světlo nepadalo do očí, a upřeně se zadívali do hloubky. Chrastí rychle vzplálo a ozářilo místo, kde se stěna sesula. Mezi závějí se schodištěm a nižší závějí sousední bylo vidět jen kalnou, ještě se vlnící vodu a z ní vyčnívající hromadu na sebe nakupených čedičových balvanů. Ani na ní, ani na vodě nebylo stopy po člověku, po troskách saní a po věcech. Ssutiny pod sebou vše pohřbily. Provaz u háku přehořel a planoucí otep slétla dolů, spadla na hromadu balvanů, a dohořívajíc, ještě jasněji na několik minut ozářila celé místo, nic nového však neukázala.

Nová podzemní rána přiměla ležící přátele, aby vyskočili; před jejich očima se oddělilo od okraje srázu ještě několik menších balvanů a zřítilo se dolů.

„Odstrčme saně dále odsud!“ nařídil Gorjunov. „Aby se neštěstí neopakovalo.“

Všichni tři odtáhli s pomocí Annuir, která popsanému výjevu mlčky přihlížela, saně a potom své postele dále od nového kraje srázu k místu, kde se spouštěli na závěj. Ta svou ledovou masou přese všechno podpírala svislou čedičovou stěnu a zdálo se, že je zde bezpečněji. Dále na plošině u úpatí horního výstupu nebylo rovněž bezpečno; odtud se již sesulo několik kamenů.

Vzdálený rachot otřásl vzduchem a přiměl všechny podívat se na sever. Tam, nad severní částí kotliny, zdvíhaly se v kotoučích celé sloupy kouře nebo páry, místy ozářené zlověstným rudým světlem; bylo slyšet časté silné výbuchy, které ozvěna do nekonečna opakovala. Při každém výbuchu se jim půda na výstupu pod nohama lehce zachvívala.

„Sopka se probouzí!“ řekl Ordin.

„A co lidé, nešťastní lidé, kteří se tam zachránili před povodní! Co s nimi bude?“ vykřikl Gorjunov. „Náš druh tady právě zahynul, druhý zahyne tam a my mu zase nemůžeme nijak pomoci!“

Annuir se přitiskla k Ordinovi a dívala se do dálky; slzy jí kanuly z očí a celá se třásla zadržovanými vzlyky.

„Tak přece už nadešel konec této zemičky?“ nechápavě se ptal Nikiforov. „Co se to tam jen děje, kouř a oheň vystupuje ze země, jen se podívejte!“

Tam na severu se zvedl ne sloup, ale celé sloupořadí černého kouře a bílé páry, mísících se dohromady, zvedlo se mnohem výše než okrajní stěny kotliny, tedy asi tři tisíce metrů; hned tu, hned tam je protínaly ohnivými oblouky jako rakety vyletující rozžhavené kameny. Někdy se mrak par, provázený mnoha výbuchy jako dělostřeleckými salvami, vyvalil na některém místě a rozšiřoval se, vyrůstaje do výše. Záře na mracích sloupoví se rozhořívala jasněji, zřejmě se už někde provalila rozžhavená láva. Smutný měsíc, chýlící se pomalu k západu, ozařoval kotlinu jako dřív a stříbřil stále rozbouřené vody jezera.

„Ano, zřejmě už nastává konec Sannikovovy země!“ ozval se Ordin. „Objevili jsme ji a před našima očima zaniká.“

„Až se rozední, podíváme se, zdali by nešlo nějak spustit loď a jet na pomoc umírajícím,“ řekl Gorjunov.

Oba muži i Annuir, která se stále tiskla k Ordinovi, seděli na spacích pytlích, strávili čas až do rána pozorováním výbuchů, pronášeli různé dohady a chvílemi vzpomínali na zahynulého přítele. Nikiforov se chvíli díval a pak si opět lehl a spal.

Příšerná noc konečně skončila, na východě se ukázaly první ranní červánky a bylo stále větší světlo. Annuir rozdělala oheň a začala vařit čaj. Ordin a Gorjunov mohli nyní prozkoumat, co se v noci s jejich plošinou stalo. Celá její východní část zmizela a místo ní zel strmým klínem, obráceným špicí dolů, urvaný sráz. Ten se nepochybně oddělil, když náraz zemětřesení rozšířil dřívější trhlinu, a uvedl tak do pohybu hmotu, dosud setrvávající v klidu; ta se převrátila částečně na závěj, částečně do vody a při pádu se rozpadla na balvany. V obrovském výmolu byl led pokryt černým prachem, úlomky a kameny; dole z vody vyčnívala jen změť balvanů. Kal se ve vodě za noc usadil a z výšky bylo vidět dno; dalekohledem je mohli celé prohlédnout, ale nespatřili nic než černé balvany, které navždy pochovaly nejen člověka, ale i výsledky jejich výpravy.