Sannikovova země
- Автор: Обручев Владимир Афанасьевич
- Год: 1955
- Язык: чешский
- Год: Vydavatelstvo ROH — PR
- Переводчик: Olga Milotov
- Жанр: Научная фантастика
Электронная книга - «Sannikovova země». Краткое содержание книги:
„Posaď se tady! Až všichni odejdou, budeme večeřet.“
Ženy sebraly děti a jedna za druhou vyšly ze zemljanky, bojovník nerozhodně postál a nakonec taky odešel. Raku si sedla a řekla:
„Amnundak bude strašně zuřit, potrestá mě za to, že jsem tu zůstala.“
„Neboj se, neodváží se ti nic udělat. Však uvidíš! A teď uvař čaj.“
Gorochovův klid zapůsobil na ženu a ona se vrátila ke svým hospodyňským povinnostem. V klidu povečeřeli a chystali se již jít spat, když se otevřely dveře a vešli čtyři ozbrojení bojovníci; nejstarší z nich oznámiclass="underline"
„Amnundak řekclass="underline" ,Nechceš být hostem v jeho obydlí — zůstaň si tady.‘ Přikázal nám jít k tobě, abys nezůstal sám bez ochrany. Budeme tu spát, místa je tady dost.“
Hleďme, jak se z toho vyvlekl, chytrák, pomyslil si Gorochov a řekl nahlas:
„Velmi dobře to vymyslel Amnundak! Dva si lehněte tam,“ ukázal na Ordinovu postel, „a dva tam,“ ukázal na své dřívější lůžko. „A já budu na čestném místě, dokud se ostatní bílí lidé nevrátí.“
Tři bojovníci se ani nesvlékli a lehli si a čtvrtý si sedl u ohně.
„Přišli tě hlídat, abys tajně neutekl jako ostatní bílí lidé,“ zašeptala mu vystrašená Raku.
„Přišli nás chránit před Vampy, medvědy a podzemními duchy, ty hloupá!“ klidně řekl Gorochov, který samozřejmě úplně pochopil Amnundakovy záměry. Na noc však učinil některá opatření: sám si lehl ke stěně a pušku položil za sebe u stěny, dříve však nabil jednu hlaveň kulkou a druhou broky. Pestruchu uložil do noh postele, Gorochov věděl, že pes k spícímu pánovi nikoho nepustí.
Noc uplynula klidně; bojovník, který seděl u ohně, občas se střídal s jedním ze spících; udržoval oheň a dřímal s kopím v ruce, opřen o sloup. Gorochov spal tvrdě, ale Raku se celou noc převalovala s boku na bok; myšlenka, co zítra udělá Amnundak, ji přece jen znepokojovala.
Když nastalo ráno, bojovníci odešli, ale vystřídala je hned Annuen a dvě jiné ženy, Gorochov ještě spal, Raku však k nim hned vylezla a začala se jich vyptávat, co pověděli duchové šamanovi, co říkal náčelník, když Gorochov odepřel přijít a ona neposlechla. Avšak ženy, které zřejmě dostaly pokyn, jak mluvit, odpověděly:
„Co zvěstovali duchové, to nevíme; Amnundak vyslechl bojovníka, řekl to, co vám vyřídily stráže, vyslané do vaší zemljanky; o tobě nic neřekl.“
Raku se uklidnila, avšak Gorochov, který se mezitím probudil, nespokojil se s tím, co vyzvěděla; záleželo mu na tom, zvědět, jaké čáry prováděl šaman během dne, který Gorochov strávil v zemljance a v jejím okolí; Raku šla několikrát na jeho rozkaz do náčelníkovy zemljanky na Výzvědy, ale ničeho se nedopátrala. Po prvé šla, celá se třesouc, neboť myslela, že ji ženy ihned chytnou, svléknou a na Amnundakův rozkaz jí nařežou: tak obvykle trestali za hádky, lenivost a neposlušnost. Amnundak si jí však ani nevšiml.
Večer přišel Amnundak ke Gorochovovi, sedl si k ohni a řekclass="underline" „Tys nechtěl být mým hostem a já jsem teď přišel k tobě. Tys včera řekl, že se dnes vrátí bílí lidé. Už je tu noc, a oni nikde. Co ještě řekneš?“
Gorochov, který již ve dne uvážil, co má dělat, klidně odpověděclass="underline"
„Vždyť vidíš, země je pokryta sněhem, jde se jim těžko, neboť nemají lyže, a proto se opozdili. Přijdou v noci nebo ráno.“
„Proč si nevzali lyže od Onkilonů?“ zeptal se Amnundak a po chvíli mlčení dodaclass="underline" „Počkám do rána, a nepřijdou-li, pošlu bojovníky, aby je hledali a zjistili, zda se jim nestalo něco zlého.“
Ještě chvilku poseděl, postěžoval si, že sníh leží a netaje, že zima nastala o celý měsíc dříve a že jsou tím Onkiloni znepokojeni. Potom se zvedl a odešel. Za ním se přichystaly k odchodu i ženy našich nepřítomných cestovatelů, které strávily celý den v zemljance. Na odchodu řekly:
„Raku, pojď a vezmi si své mléko a placky.“
Raku, popadnuvši nádoby, odešla s nimi, ale už se nevrátila. Místo ní se objevili na nocleh čtyři bojovníci. Gorochov dlouho čekal na Raku, ale pak usoudil, že ji nepustili. Ve dne uvážil své postavení a dospěl k názoru, že je v nebezpečí a že se mu samotnému nepodaří dlouho vzdorovat Amnundakovi, že mu násilím nebo lstí seberou pušku a potom s ním udělají vše, co poručí šaman. Může ještě dohonit své druhy, kteří slíbili, že na něj počkají dva dni; lhůta vyprší zítra večer. Rozhodl se, že v noci uteče.
ÚTĚK
Ještě za soumraku vyřízl Gorochov drn s vnější strany zemljanky proti hlavě své postele a otvor zasypal sněhem. Teď mohl snadno bez hluku vytáhnout několik tenkých krátkých polen, lehce zahrabaných jedním koncem do země a druhým opřených o dlouhé klády a tvořících boční stěnu zemljanky. Touto dírou mohl před úsvitem, kdy je spánek nejtvrdší a stráž bude dřímat, vylézt tiše ven. Gorochov doufal, že Raku půjde s ním, povzbuzena příkladem Annuir. Tlumok byl připraven. Raku již chodila v zimních šatech. Útěk zpozorují teprve ráno, protože postel zůstane na místě a Pestrucha taky, a ta pak přiběhne za ním po stopě; díru zandají zvenčí. Dříve než na to Onkiloni přijdou — oni již budou mít za sebou dobrých deset kilometrů; dva páry ženských lyží byly rovněž připraveny, zahrabal je za soumraku do sněhu.
Gorochova rozladilo, že se Raku nevrátila; přilnul k ní a hlavně kvůli ní zůstal u Onkilonů. Teď však musí odejít, třebas i bez ní. Ostatně ona by možná ani nešla a dokonce by spustila poplach. Snad je to lepší, že se nevrátila.
Gorochov šel záhy spat a vzal Pestruchu k sobě do postele; teď ji mohl vzít hned s sebou. Když se ukládal k spánku, řekl nahlas, aby to slyšeli bojovníci, sedící ještě u ohně:
„Raku nepřišla; zítra mě vzbudí pes a uvaří mi jídlo.“
Kolem půlnoci probudila silná podzemní rána dřímající stráž i Gorochova. Zaskřípěly trámy zemljanky a skulinami se sypala půda. Spící bojovníci vyskočili z postelí, Gorochov, silně vzrušen, posadil se rovněž. Bude-li se rána opakovat, vyběhnou všichni obyvatelé z Amnundakovy zemljanky a stráví noc u ohně pod širým nebem; pak se mu nepodaří nepozorovaně odejít. Musí odejít dříve, dokud bude všude zmatek.
Zatím co uvažoval, co dělat, zazněla druhá rána a celá zemljanka zaskřípala; jedna kláda se střechy ve střední části se utrhla a spadla na oheň zároveň s hromadou drnu. Gorochov si rychle oblekl teplý kabát a bojovníci s výkřiky zděšení byli jedním skokem ze dveří. Když však vlna otřesů minula a zemljanka zůstala stát, vrátil se jeden z nich a vzal několik ohořelých polen z ohně: chtěli si zřejmé rozdělat oheň blíže dveří a pokračovat v hlídání.
„Měl bys raději jít ven ze zemljanky,“ obrátil se tento bojovník ke Gorochovovi, sedícímu na posteli, „může tě to tady rozmáčknout, polovina Amnundakovy chýše se již rozbořila.“
„Ne, zůstanu tady a budu klidně spát,“ odpověděl Gorochov, „můj kout se nezboří.“
Bojovník potřásl hlavou a vyšel ven. To právě Jakut potřeboval. Hned vzal ze sousední postele Kosťakovovu přikrývku, svinul ji do kulata a položil místo sebe pod svou přikrývku, takže se na první pohled zdálo, že pod ní spí člověk. Potom rychle proboural stěnu u své postele, vystrčil tlumok a pušku, pak vylezl sám, zavolal Pestruchu, zandal díru, zasypal ji zvenčí sněhem a opatrně, kryt stínem zemljanky před pohledy bojovníků u ohně, zamířil k nejbližšímu stromu na okraji planiny, stojícímu asi ve vzdálenosti dvaceti kroků. Byl to starý rozložitý topol, který Onkiloni ušetřili, protože se nehodil ani na dříví, ani na stavbu. Pestruchu a tlumok schoval Gorochov do dutiny ve stromě a sám vylezl nahoru na strom a sedl si, přitisknuv se ke kmeni, na silnou větev. Odtud viděl vše, co se děje na planině, a sám byl ukryt větvemi a větvičkami, přestože již na nich nebylo listí. Uvážil, že nyní přes planinu přejít nemůže; byla ozářena ohni a na bílém sněhu by jeho černou postavu ostražití Onkiloni okamžitě zpozorovali. Musí vyčkat, až u ohňů usnou. Obejít celou pláň podle lesa by trvalo příliš dlouho a kromě toho se Gorochov bál, že se ve tmě nedostane na stezku, která vedla k základně, a že zabloudí.