Sannikovova země

KATASTROFA

Před západem slunce vystoupil Gorjunov a Ordin na sráz, aby se podívali, co se děje za kotlinou, jejíž stěny v létě překážely rozhledu. Jižní svah Sannikovovy země, celý pokrytý sněhem — jako by ani letos nebylo léto — snižoval se povlovně k moři, které bylo asi pět kilometrů od úpatí ještě stále zamrzlé. Dále však bylo vidět — až na jižní obzor — široký pruh nezamrzlé vody, po níž plavaly kusy ledu i celé ledové kry. Tento pruh moře byl příliš široký, aby se dal přeplavit lodí; do lodi se nemohli vměstnat všichni lidé, náklad a psi. Museli buď čekat, až na podzim moře zamrzne a zúží volnou hladinu, nebo jít na východ v naději, že se tam ledy potáhnou dále na jih, a s druhé strany budou držet blíže Kotelného ostrova a umožní jim přepravu na dvakrát.

„Jsme nyní jako trosečníci na ostrově,“ řekl Ordin. „Voda před námi, voda za námi a uprostřed oheň a zkáza, jak se říká v pohádce.“

„No, oheň tu ještě není, ale vody a zkázy dost,“ odpověděl Gorjunov. „Ohlédněte se nazpět.“

Sannikovova země měla skutečně vzhled obrovského jezera. Dalekohledem rozeznali na několika místech ve střední části kotliny fontány gejsírů. Ještě předešlého večera se před jejich očima v tuto dobu rozkládaly planiny a lesy, pokryté zimním příkrovem; nyní sníh nahradila voda a teplý vítr, vanoucí ze severu, ukazoval, že se ústřední topení země obnovilo.

„Nejlepší část země však byla přesto zničena,“ řekl Ordin, „a všechno její obyvatelstvo, dvojnohé i čtyřnohé, nahromadilo se v severní části, jejíž polovina je neúrodná.“

„Ano, tam budou mít málo místa, hlavně lidé,“ dodal Gorjunov. „Onkiloni teď určitě začnou válku s divochy, až je všechny úplně vyhubí, aby neměli tak nebezpečné a blízké sousedy.“

„A naše hromy a blesky by se jim teď velmi hodily. Budou litovat, že nás nechali utéci.“

„Ale Gorochov má přece pušku!“

„Máte pravdu! Teď si vzpomínám, že jsme v zemljance zapomněli svou zásobní pušku, kterou jsme chtěli při rozchodu dát Amnundakovi. Gorochov mu ji teď může dát jako dárek, aby se udobřil s Onkilony.“

Když se krvavě rudé slunce sklonilo k obzoru a skrylo v pruhu mlhy, která visela v dáli nad mořem, vrátili se naši pozorovatelé na plošinu a ještě dlouho seděli u ohně. Všem jim bylo smutno; zemi Sannikovovu si zamilovali a trávili nyní poslední večer na její půdě. Mimoděk vzpomínali na onen večer, kdy tuto tajemnou zemi po prvé spatřili ze vzdálených hor, jak zaslechli zvuky, které doléhaly zdola, a jak se dohadovali, co asi všechno uvidí. Spatřili mnohem více, než očekávali, objevili mnoho podivuhodného, nalezli celý svérázný malý svět vyhynulých zvířat a pravěkých lidí, uzavřených v této zvláštní teplé kotlině uprostřed polárních ledů. Výsledky jejich výpravy byly obrovské a všichni účastníci jsou živi a zdrávi a přečkali ji bez pohromy, ale místo radosti a uspokojení pociťovali neklid, který si vysvětlovali právě událostmi posledních dní, hrozícími této nádherné zemi a jejímu obyvatelstvu předčasným zánikem.

Noc byla dosti teplá, a protože jim bylo líto dříví, nenechali na noc oheň, neboť se cítili na tomto vysokém výstupu, kam nemohli vylézt nepozorovaně ani šelmy, ani Vampové, ani Onkiloni, odříznutí obrovskou vodní rozlohou, zcela v bezpečí. Ještě za dne naložili vrchovatě jedny saně, přikryli je kůžemi a zavázali; v saních byly veškeré výsledky výpravy: sbírky přírodovědecké a ethnografické, fotografie a deníky; saně nebyly těžké, ale objemné a stály opodál druhých, kousek od okraje výstupku; vedle nich ulehl Kosťakov, aby ochránil psy před pokušením zmocnit se čerstvého masa, rozloženého na noc na výstupku. Ostatní dvoje saně, jenom částečně naložené, stály nedaleko psů napříč plošinou a vedle nich ulehli ve svých spacích pytlích ostatní.

Gorjunov se probudil již po půlnoci lehkým nárazem do boku. Zdálo se mu, že ho někdo budí, otevřel oči, nikoho však nespatřil a chtěl opět usnout, když tu jeho ucho zachytilo jakoby vzdálený hrom.

„Déšť, věru! To by nám tak ještě scházelo! Stan se nedá na holém kameni připevnit!“ pomyslil si, zvedl hlavu a rozhlédl se. Nebe bylo čisté, měsíc vystoupil vysoko a osvětloval celou kotlinu. Gorjunov sklonil hlavu a nyní pod sebou jasně uslyšel tlumené dunění.

„Je možné, že by se ta podzemní katastrofa ještě neskončila?“ pomyslil si. „Ve dne byl všude klid, vypadalo to, že už zemětřesení skončilo klesnutím dna kotliny a zatopením. Nebo to snad byla jen předehra?“