Sannikovova země

„Na sever, prchněme na sever, rychle!“

Houf bojovníků s těžkými břemeny a ženy s dětmi, pomíchané ve směsici se stádem sobů, valily se v nepořádku k okraji lesa. Voda již zhášela nejbližší ohně, z nichž vystupoval štiplavý kouř, ohořelá polena syčela a černala a plamen uhasínal.

Amnundak ještě stál blízko zemljanky cizinců. Bojovníci, kteří pospíšili dovnitř, aby vyvedli Gorochova, vyděšeni se vrátili:

„Bílý kouzelník zmizel i se psem, vyletěl dírou na kouř, obydlí je prázdné.“

Tak oznámili a Amnundak spráskl ruce a běžel, provázen stráží, za svými poddanými k severnímu kraji lesa. Když na planině již nikdo nebyl, Gorochov slezl se stromu, doběhl k zemljance, stáhl se svahu jednu loďku i s veslem, které k ní bylo přivázáno, vyklepal z ní sníh a přenesl ji k topolu, posadil na příď Pestruchu, doprostřed uložil svůj tlumok a pušku, sám si sedl na záď lodi, vzal veslo a čekal. Křik Onkilonů již v dálce utichal, poslední ohně hasly a voda sahala již ke dveřím zemljanky.

„Safra,“ pomyslil si Gorochov, „v loďce mohu ještě něco odvézt, no, dejme tomu kožešinovou přikrývku. Kamarádi možná dali můj spací pytel Annuir, a až poplavu v noci, bude zima.“

Doběhl k zemljance, a zjistiv, že je vchod do ní již zaplaven, rychle se vrátil k zandané díře, rozházel polena, vytáhl přikrývku, a pronásledován stoupající vodou, dostihl loďku.

„Tak to bude lepší,“ pomyslil si, sedaje na jednu polovinu přikrývky a přikrývaje si nohy druhou.

Voda již syčela, pohlcujíc sníh kolem loďky; vůkol se stále více černalo, jenom zemljanka se odrážela od černého pozadí. Tu již začala loďka plout, Gorochov zabral veslem a dal se směrem k jezeru.

„Sbohem, milá chýše!“ řekl, když míjel zemljanku, „nepoštěstilo se nám v tobě přezimovat, a nebude ani nikdo jiný, všecko zničí voda!“

Dvojité veslo rovnoměrně zabíralo zleva i zprava a lehká loďka klouzala po černé vodě; oči přivykaly tmě a již rozeznávaly stěnu lesa, který se táhl vzadu, se dvěma bílými výčnělky zemljanek, vpředu pak prostor, odkud se prudce hrnula voda. Uprostřed něho Gorochov brzo rozeznal plochou vyvýšeninu a pocítil, že se mu vesluje tíže. Domýšlel se, že se voda uprostřed jezera asi vzdouvá, a začal vzdouvající se místo objíždět, bojuje s proudem; když je obeplul, proud mu začal pomáhat a brzy se dostal k protějšímu kraji lesa. Nyní musí najít cestu na jih; zemljanky, odrážející se od temného lesa, usnadnily mu orientaci; vzpomněl si, v jakém směru od nich musí být cesta.

Našel ji a plul úzkým kanálem mezi dvěma lesními stěnami; setmělo se ještě víc, a proto musel plout velmi opatrně, aby neprorazil tenké dno loďky o nějakou větev trčící z vody. Gorochov přestal veslovat a nechal se v lehké loďce pouze unášet proudem. Proud však brzy zeslábl a pak začal téci proti, takže Gorochov musel znova veslovat; když změřil hloubku, shledal, že voda sahá jen ke kolenům.

Sotva začal veslovat, ozval se vpředu silný hluk, šplouchání, frkání a bučení, zřejmě se po cestě hnali divocí tuři a srazit se s nimi znamenalo velké nebezpečí. Gorochov zahnul s loďkou bez dlouhého přemýšlení k lesu, do houští, dva tři kroky od cesty, objal jednou rukou kmen stromu, druhou se opřel veslem o dno a čekal. Šplouchání a lomoz se brzo přiblížily a tu se po zatopené cestě kolem jeho útočiště hnala supíc funíc a frkajíc tmavá spousta velkých zvířat, která se tlačila na svém chvatném úprku před povodní jedno přes druhé na sever. Běžela těžkým cvalem, téměř po břicho ve vodě, kterou tříštila v celé fontány krůpěji, a zvedala vlny, které se rozbíhaly hluboko do lesa. Kdyby se byl Gorochov nedržel stranou a neopřel se veslem o dno, určitě by se byla loďka převrátila; Jakut prožil několik nepříjemných minut, dokud stádo neproběhlo kolem a voda se neuklidnila.

Neurazil ještě ani sto metrů, když bylo slyšet znova hluk a žbluňkání, které se rychle přibližovalo; opět se musel schovat v houští. Tentokrát se přehnalo několik nosorožců, kteří zvedli takovou vlnu, že Gorochov stěží udržel rovnováhu; byl zkropen hotovým vodotryskem.

„Zatracené neohrabané bestie, čert vás vem, vy potvory!“ vrčel, utíraje si tvář. „Takhle daleko neujedu a vodu vylévat není čím, ještě k tomu ta tma!“