Mistr a Marketka [cs]

Markéta vyplula z okna, mírně se rozpřáhla kladivem a bum! do okenní tabule. Sklo se zajíklo a po mramorové zdi se řinuly střepy. Markéta odletěla k druhému oknu. Hluboko dole na chodníku pobíhali nechápavě lidé a jeden ze dvou vozů, které stály před vchodem, zatroubil a odjel. Když Markétka skončila s okny Latunského, vzala si na mušku sousední byt. Zrychlila tempo, až to po celé ulici praskalo a rachotilo. Z prvního vchodu vyběhl vrátný, civěl nahoru a chvíli bezradně otálel, ale pakpřiložil k ústům píšťalku a ostře zahvízdal. Za zvuků jeho píšťalky Markéta s mimořádným zápalem rozbila poslední okno v sedmém patře a počala dílo zkázy v šestém poschodí. Vysílen dlouhou nečinností za naleštěnými dveřmi, vrátný vložil do hvízdání celou duši a věrně následoval Markétu, jako by ji doprovázel. V přestávkách, kdy přeletovala od jednoho okna ke druhému, nabíral dech a při každém Markétině úderu nafoukl tváře k prasknutí a provrtával noční vzduch až do nebe. Společné úsilí vrátného a rozzuřené Markétky přineslo ovoce. V domě se strhla panika. Zbývající nepoškozená okna se rozlétla dokořán, vykoukly z nich lidské hlavy a hned se zase schovaly. Naopak, všecka doposud otevřená okna se rázem zavřela. V protějších domech se pohybovaly na osvětleném pozadí siluety nájemníků, kteří si lámali hlavu, proč zničehonic praskají okna v nově postaveném Domě literátů. Uličkou se hnali k nešťastnému domu lidé a uvnitř po všech chodbách běhali bezhlavě obyvatelé nahoru a dolů.

Kvantova služebná vzbouřila všechny, co běželi kolem, a brzy se k ní přidala služebná Chustovových, kteří bydleli přímo pod Kvantovými v čísle 80. Začalo jim téct ze stropu zároveň v kuchyni a na záchodě. U Kvantů v kuchyni se zase odloupl obrovský kusomítky, a jakpadal, rozbil všecko špinavé nádobí. Následoval prudký ceďáka z mokrých žvanců, které se ještě udržely na stropě, pršelo jako z konve. Tu na schodišti číslo jedna vypukl křik. Markéta právě míjela předposlední okno ve třetím patře a uviděla neznámého muže, jaksi v leknutí nasadil plynovou masku. Rozmáchla se kladivem a sklo zachřestilo. Vyděšený muž zmizel z pokoje.. Divoký pogrom nečekaně ustal. Markéta nakoukla do rohového okna ve druhém poschodí, zataženého průsvitnými tmavými záclonami. Pokoj spoře osvětlovala malá lampička chráněná stínidlem. V postýlce se síťkou seděl asi čtyřletý chlapec a polekaně naslouchal. Z dospělých nikdo v pokoji nebyl, zřejmě všichni vyběhli ven. „Někdo nám rozbíjí okna,” postěžoval si chlapec. „Mámo!”

Když nikdo neodpověděl, přiznal se: „Mámo, já se bojím.”

Markétka rozhrnula záclony a vlétla dovnitř. „Mámo, já se bojím.” „Neboj se, maličký,” těšila ho a snažila se, aby její divý, větrem ochraptělý hlaszněl co možná nejjemněji, „to kluci rozbíjeli okna.” „Prakem?” vyptával se chlapec a přestal se třást.

„Ano,” přisvědčila Markéta, „ale teď spi.” „To Sitnik,” žaloval chlapec, „ten má prak.”

„Určitě to byl on!”

Chlapec se šibalsky zahleděl stranou a zeptal se: „Kde jsi, teto?” „Já tu nejsem,” vysvětlovala Markéta, „já se ti jenom zdám.” „To jsem si hned myslel,” prohlásil chlapec.

„Hezky si hajni,” nařizovala, „dej si ruku pod tvářičku a uvidíš, že se ti bude o mně zdát ” „Takjo,” souhlasil chlapec a poslušně si lehl.

„Povím ti pohádku,” začala a položila horkou dlaň na chlapcovu ostříhanou hlavu, „byla jednou jedna teta… Neměla děti a vůbec byla nešťastná. Nejdřívdlouho plakala a pakbyla moc zlá…,” Markétka se odmlčela a odtáhla ruku. Chlapec spal. Odložila tiše kladivo na parapet a frnk! oknem ven. Dole před domem bylo boží dopuštění. Po asfaltovém chodníku, posetém rozbitým sklem, běhali lidé a cosi vykřikovali. Mezi nimi už se míhali milicionáři. Do toho vpadla poplašná houkačka a z Arbatu se do uličky vřítil červený požární vůzs žebříkem. Další průběh událostí Markétu nezajímal. Stiskla pevně smetákmezi koleny, a než by řekl švec, vznesla se nad zlořečený činžák. Přitom pečlivě dbala, aby nezavadila o elektrické vedení. Ulička dole se zešikmila a nakonec zmizela. Vystřídal ji shlukstřech, obtočených šňůrami světel.

Pakse všechno uhnulo kamsi stranou a světla se slila a rozmazala. Hop a skoka střechy jako by se propadly do země. Místo nich neklidně pulsovalo jezero světel, postupně se obracelo vzhůru nohama, až se ocitlo za Markétinou hlavou, a pod nohama se jí zableskl měsíc. Uvědomila si, že se překulila, a když se otočila, jezero zmizelo a v dálce na obzoru zbyla po něm jen růžová záplava. Ale i ta brzo pohasla a Markétka osaměla s měsícem, který plul vlevo nad ní. Vlasy jí povlávaly jako hříva a měsíční světlo svištivě klouzalo po jejím těle.