Mistr a Marketka [cs]
- Автор: Булгаков Михаил Афанасьевич
- Год: 2009
- Язык: чешский
- Переводчик: Alena Moravkova
- Жанр: Советская классическая проза
Электронная книга - «Mistr a Marketka [cs]». Краткое содержание книги:
Práci nad románem Bulgakov obnovil již v roce 1931. Ve druhé verzi se objevuje postava Markéty a Mistra a román získává definitivní název Mistr a Markétka (Мастер и Маргарита). V pořadí druhá verze byla dokončena v roce 1936. Dílo v této podobě již obsahovalo větší část zápletky i všechny důležité pasáže. V roce 1937 Bulgakov román ještě jednou zredigoval a do názvu doplnil podtitul Fantastický román. Začišťováním a slohovým pilováním textu (za pomoci své ženy) se zabýval téměř až do své smrti — poslední úpravy rukopisu jsou datovány 13. února 1940 (necelý měsíc před Bulgakovovou smrtí). Román je tak fabulačně završen. Bulgakovova žena však pokračovala v redikci románu až do roku 1941. Některé ze zbývajících a Bulgakovem i jeho ženou nepostřehnutých rozporů jsou přesto předmětem kvízových otázek znalců autorova díla (Mistr je např. v Kapitole třinácté hladce oholen, zato v Kapitole čtyřiadvacáté — dějově následující za několik hodin — má dlouhou bradku).
Cenzurovaná verze (12 % textu vynecháno, ještě větší část pozměněna) byla poprvé publikována až v roce 1966 v časopise Moskva (ročník 1966, č. 11 a ročník 1967, č. 1). Text odstraněných a upravených částí vyšel samizdatově a byl doplněn o údaje nezbytné ke kompletnímu nahrazení originální verze. V roce 1967 nakladatelství Posev (ve Frankfurtu) vydalo kompletní verzi (právě díky samizdatovým doplňkům). Rusko se prvního necenzurovaného znění dočkalo až v roce 1973, kdy v nakladatelství Chudožestvenaja Litěratura (Художественая Литература) vyšla verze opírající se o rukopisy sepsané do začátku roku 1940. Toto znění bylo považováno za kanonické až do roku 1989, kdy byla za pomoci redaktorky Lydie Janovské vydána verze respektující veškeré existující rukopisy.
Nikdo neví, jakzákeřným zločinem by byl onen večer poznamenán.
Jisté je, že Markétka se vrátila z kuchyně s kladivem v ruce. Nahá neviditelná letkyně se nutila do klidu, ale ruce se jí netrpělivě třásly. Pozorně zamířila a břink! do klávesklavíru. Po bytě se rozlehl první žalostný nářek: to se zběsile rozkřičel naprosto nevinný komorní nástroj značky Bechstein. Klávesy se propadly a kostěné klapky se rozlétly na všechny strany. Klavír sténal, chroptěl a duněl. Prásk, zaznělo jako výstřel z revolveru a pod úderem kladiva lupla horní leštěná deska. Markéta těžce dýchala, když vytrhávala a kroutila struny. Konečně se vyčerpaně odpotácela a dopadla do nejbližšího křesla, aby si odpočinula. Vkoupelně i v kuchyni hrozivě hučela voda. To už asi teče na podlahu… napadlo ji a nahlasdodala:
„Dost! Neseď tady jako buchta!” Zkuchyně do předsíně se už valil proud. Markéta se brouzdala bosýma nohama ve vodě, nosila v kbelících vodu z kuchyně do kritikovy pracovny a vylévala ji do zásuvekpsacího stolu. Pakvypáčila kladivem dveře u skříně a nakonec přesídlila do ložnice. Tady zdemolovala velkou skříň se zrcadlem, vytáhla kritikůvobleka utopila ho ve vaně. Kalamář s inkoustem, ukořistěný v pracovně, vylila do bohatě vystlané, načechrané manželské postele. Celá tahle destruktivní činnost ji naplňovala palčivým zadostiučiněním, ale přitom se jí ustavičně zdálo, že výsledky jsou mizivé. Proto ničila všecko na potkání. Rozbíjela květináče s fíkusy v pokoji, kde stál klavír. Brzy ji to omrzelo, uchýlila se do ložnice a kuchyňským nožem rozřezala prostěradla a roztloukla zasklené fotografie. Necítila únavu, jenom byla zpocená jako myš. Mezitím o poschodí níž v bytě číslo 82 služebná dramatika Kvanta popíjela v kuchyni čaj a nechápala, odkud se bere nahoře takový rachot, běhání a řinkot. Pohlédla vzhůru a vtom zpozorovala, že jindy křídově bílý strop před jejími zraky mrtvolně šedne. Skvrna se nebezpečně rozlévala a najednou z ní vytryskly kapky. Služebná zdřevěněle seděla asi dvě minuty a divila se tomu neobvyklému úkazu. Vtom se od stropu snesl déšť a zabubnoval po podlaze. Teprve teď vyskočila a nastavila pod nejsilnější proud umyvadlo, ale nic nepomáhalo.
Déšť houstl a zaplavil plynový sporáki stůl s nádobím. Dobrá žena s křikem vyběhla na chodbu a po chvilce v bytě Latunského zadrnčel zvonek. Někdo zvoní… už musím jít, usoudila Markéta, nasedla na koště a zaslechla, jakženský hlasvolá klíčovou dírkou:
„Otevřete, otevřete! Dusjo, otevři! U vásteče voda? Vyplavili jste nás!” Markétka vzlétla o metr výš a bouchla do lustru. Odnesly to dvě žárovky a křišťálové přívěsky se rozletěly do všech koutů. Křikv klíčové dírce ustal a na chodbě se ozval dupot.
Markéta vyplula z okna, mírně se rozpřáhla kladivem a bum! do okenní tabule. Sklo se zajíklo a po mramorové zdi se řinuly střepy. Markéta odletěla k druhému oknu. Hluboko dole na chodníku pobíhali nechápavě lidé a jeden ze dvou vozů, které stály před vchodem, zatroubil a odjel. Když Markétka skončila s okny Latunského, vzala si na mušku sousední byt. Zrychlila tempo, až to po celé ulici praskalo a rachotilo. Z prvního vchodu vyběhl vrátný, civěl nahoru a chvíli bezradně otálel, ale pakpřiložil k ústům píšťalku a ostře zahvízdal. Za zvuků jeho píšťalky Markéta s mimořádným zápalem rozbila poslední okno v sedmém patře a počala dílo zkázy v šestém poschodí. Vysílen dlouhou nečinností za naleštěnými dveřmi, vrátný vložil do hvízdání celou duši a věrně následoval Markétu, jako by ji doprovázel. V přestávkách, kdy přeletovala od jednoho okna ke druhému, nabíral dech a při každém Markétině úderu nafoukl tváře k prasknutí a provrtával noční vzduch až do nebe. Společné úsilí vrátného a rozzuřené Markétky přineslo ovoce. V domě se strhla panika. Zbývající nepoškozená okna se rozlétla dokořán, vykoukly z nich lidské hlavy a hned se zase schovaly. Naopak, všecka doposud otevřená okna se rázem zavřela. V protějších domech se pohybovaly na osvětleném pozadí siluety nájemníků, kteří si lámali hlavu, proč zničehonic praskají okna v nově postaveném Domě literátů. Uličkou se hnali k nešťastnému domu lidé a uvnitř po všech chodbách běhali bezhlavě obyvatelé nahoru a dolů.
Kvantova služebná vzbouřila všechny, co běželi kolem, a brzy se k ní přidala služebná Chustovových, kteří bydleli přímo pod Kvantovými v čísle 80. Začalo jim téct ze stropu zároveň v kuchyni a na záchodě. U Kvantů v kuchyni se zase odloupl obrovský kusomítky, a jakpadal, rozbil všecko špinavé nádobí. Následoval prudký ceďáka z mokrých žvanců, které se ještě udržely na stropě, pršelo jako z konve. Tu na schodišti číslo jedna vypukl křik. Markéta právě míjela předposlední okno ve třetím patře a uviděla neznámého muže, jaksi v leknutí nasadil plynovou masku. Rozmáchla se kladivem a sklo zachřestilo. Vyděšený muž zmizel z pokoje.. Divoký pogrom nečekaně ustal. Markéta nakoukla do rohového okna ve druhém poschodí, zataženého průsvitnými tmavými záclonami. Pokoj spoře osvětlovala malá lampička chráněná stínidlem. V postýlce se síťkou seděl asi čtyřletý chlapec a polekaně naslouchal. Z dospělých nikdo v pokoji nebyl, zřejmě všichni vyběhli ven. „Někdo nám rozbíjí okna,” postěžoval si chlapec. „Mámo!”
Když nikdo neodpověděl, přiznal se: „Mámo, já se bojím.”
Markétka rozhrnula záclony a vlétla dovnitř. „Mámo, já se bojím.” „Neboj se, maličký,” těšila ho a snažila se, aby její divý, větrem ochraptělý hlaszněl co možná nejjemněji, „to kluci rozbíjeli okna.” „Prakem?” vyptával se chlapec a přestal se třást.
„Ano,” přisvědčila Markéta, „ale teď spi.” „To Sitnik,” žaloval chlapec, „ten má prak.”
„Určitě to byl on!”
Chlapec se šibalsky zahleděl stranou a zeptal se: „Kde jsi, teto?” „Já tu nejsem,” vysvětlovala Markéta, „já se ti jenom zdám.” „To jsem si hned myslel,” prohlásil chlapec.
„Hezky si hajni,” nařizovala, „dej si ruku pod tvářičku a uvidíš, že se ti bude o mně zdát ” „Takjo,” souhlasil chlapec a poslušně si lehl.
„Povím ti pohádku,” začala a položila horkou dlaň na chlapcovu ostříhanou hlavu, „byla jednou jedna teta… Neměla děti a vůbec byla nešťastná. Nejdřívdlouho plakala a pakbyla moc zlá…,” Markétka se odmlčela a odtáhla ruku. Chlapec spal. Odložila tiše kladivo na parapet a frnk! oknem ven. Dole před domem bylo boží dopuštění. Po asfaltovém chodníku, posetém rozbitým sklem, běhali lidé a cosi vykřikovali. Mezi nimi už se míhali milicionáři. Do toho vpadla poplašná houkačka a z Arbatu se do uličky vřítil červený požární vůzs žebříkem. Další průběh událostí Markétu nezajímal. Stiskla pevně smetákmezi koleny, a než by řekl švec, vznesla se nad zlořečený činžák. Přitom pečlivě dbala, aby nezavadila o elektrické vedení. Ulička dole se zešikmila a nakonec zmizela. Vystřídal ji shlukstřech, obtočených šňůrami světel.
Pakse všechno uhnulo kamsi stranou a světla se slila a rozmazala. Hop a skoka střechy jako by se propadly do země. Místo nich neklidně pulsovalo jezero světel, postupně se obracelo vzhůru nohama, až se ocitlo za Markétinou hlavou, a pod nohama se jí zableskl měsíc. Uvědomila si, že se překulila, a když se otočila, jezero zmizelo a v dálce na obzoru zbyla po něm jen růžová záplava. Ale i ta brzo pohasla a Markétka osaměla s měsícem, který plul vlevo nad ní. Vlasy jí povlávaly jako hříva a měsíční světlo svištivě klouzalo po jejím těle.