Sannikovova země

„A nemůže to rozdrtit psy v jejich skrýši?“ polekal se Ordin.

„Sotva. Jejich jeskyně jsou malé a jsou vyhloubeny v nejvyšší a nejtlustší části závějí.“

„Když je pustíme, rozběhnou se,“ vysvětloval Nikiforov. „Nemáme je k čemu přivázat, saně jsou nahoře. Jen ať si sedí v teple.“

Ale několik dalších silných ran, které následovaly jedna za druhou, přinutilo cestovatele změnit rozhodnutí. Psi se dali do takového zoufalého vytí, zřejmě cítíce nebezpečí, že se Nikiforov se sekerou v ruce, kymáceje se jako na palubě rozhoupané lodi, rozběhl k jeskyním, vyvrátil ledové balvany, které zakrývaly vchod, a zvířata pustil. Ta se vyřítila na svobodu jako pomatená, jedno skákalo přes druhé, venku však přestala výt, odběhla jenom několik kroků, pak se shlukla do houfu, a vrtíce ocasy, hleděla na psovoda. Nikiforov přinesl postroje, zapřáhl do nich psy a všechna tři spřežení rozestavil na různá místa blízko ohňů a poručil jim lehnout na zem. Potom se podíval do všech tří jeskyň, a když se vrátil zpět, povídaclass="underline"

„Hafani se vyděsili ne nadarmo, vždyť jim led praskal nad hlavou, ruku můžete strčit do té štěrbiny. Co nevidět se balvan zřítí.“

„Dnes v noci se jistě všechny zemljanky Onkilonů zbořily,“ řekl Gorjunov.

„A toto nové neštěstí teď připíší na vrub našemu odchodu,“ poznamenal Kosťakov.

„Nebo tomu, že jeden z nás u nich zůstal,“ dodal Ordin. „Gorochov teď bude těžko moci odejít, bude-li ovšem chtít.“

Annuir poslouchala mlčky, ale se slzami v očích. Nová pohroma postihla její rod, a ačkoli od něho odešla, přece ji jeho neštěstí hluboce zarmucovalo.

„Je docela možné, že toto zemětřesení přispěje k zlepšení situace,“ snažil se ji utěšit Ordin. „Obnoví-li podzemní cesty horké vody a páry, vrátí se teplo a život Onkilonů půjde dál jako dříve a zemljanky si snadno postaví znovu.“

Annuir již věděla, proč nastala zima tak brzy, a Ordinova domněnka ji uklidnila; vděčně se mu podívala do očí a tiše mu pohladila ruku.

„A proč by si nestavěli obydlí tak, jak bylo postaveno vaše? To se jistě nezbořilo,“ řekla nakonec.

„Možná, že si je po našem odchodu začnou tak stavět. Čarodějové odešli, ale jejich obydlí stojí a nezboří se,“ poznamenal Gorjunov.

„A nezačnou nyní také v severní části výbuchy?“, zeptal se Kosťakov.

Všichni mimoděk pohlédli na sever. Avšak obloha, pokrytá mraky, byla černá a nikde nebylo vidět červenavý odlesk, který by ukazoval, že někde vystoupila na povrch láva.

Rány se chvílemi opakovaly, avšak mnohem slaběji; nakonec únava cestovatele zmohla — a všichni usnuli.

Spali však neklidně a hned jeden, hned zas druhý se probouzel, zvedali se na loži a rozhlíželi se zděšeně kolem; když se potom přesvědčili, že je všude klid, že se závěje nehroutí a ohně hoří, zase usínali. Nikiforov občas vstával a házel na oheň dříví. Tak plynuly hodiny této příšerné noci.

Tu se však ná východě vyjasnilo a potom se mraky pokryly červenavým odrazem paprsků ještě neviditelného slunce. Proti mrakům se slabě rýsoval hřeben a vrcholky nejbližší části stěny a zabělaly se na nich pruhy sněhu. Na severu vystoupily obrysy pásu lesa; závěje jako by vyrostly a zbělely, světlo ohňů pobledlo. Zima probudila spáče před úsvitem.

„Neměli bychom si uvařit čaj, než bude světlo?“ navrhl Gorjunov. „A potom hned nahoru, do práce, dokud se neobjeví stihači.“

„To je pravda!“ řekl Nikiforov, vyskakuje. „Když odejít, tak odejít včas.“

„Jestli se ústřední topení Sannikovovy země už zase obnovilo, možná, že bychom nemuseli ani odcházet,“ pomyslil si nahlas Ordin.

„To zakrátko uvidíme; jestli se oteplí a sejde sníh, vaše domněnka bude správná. Ale zpáteční cestu si musíme tak i tak proklestit,“ rozhodl Gorjunov.

Rozednilo se ještě víc. Mraky se roztrhaly a zbarvily se na východě nádhernými barvami. Na severu bylo vidět černý pruh lesa již docela jasně. Srázy v kotlině se táhly na obě strany jako černá stěna a vypadaly stejně jako předtím, ačkoliv se s nich svalilo mnoho balvanů.

Nikiforov přihrábl oheň, vzal čajník a šel ke konci závěje, kde vytékal do malé nádrže, kterou si vyhloubili na nabírání vody, malý potůček. Tu se odtamtud ozvalo zděšené Nikiforovo volání:

„Pro pána krále, lidi, voda, všude samá voda!“

Oběhli ohně, jejichž plameny a dým jim bránily v pohledu na nejbližší část země, a všichni se k němu vrhli. Přiběhli a ohromením ztrnuli. Tam, kde dříve bylo na sto metrů od konce závěje drobné sesuté kamení, večer předtím ještě zcela pokryté sněhem, táhla se souvislá hladina kalné vody, která sahala až po okraj křoví, rovněž zalitého vodou. Toto nové jezero, které vzniklo za noci, táhlo se na obě strany, kam až mohlo oko dohlédnout, snad až k úpatí srázů; jen jižní cíp kotliny, kde byly závěje, nebyl zatopen. Potůček, vytékající ze závěje asi na deset kroků od jejího konce, vtékal s tichým zurčením do tohoto jezera, které odřízlo naše cestovatele od ostatní kotliny.