Sannikovova země
- Автор: Обручев Владимир Афанасьевич
- Год: 1955
- Язык: чешский
- Год: Vydavatelstvo ROH — PR
- Переводчик: Olga Milotov
- Жанр: Научная фантастика
Электронная книга - «Sannikovova země». Краткое содержание книги:
„A Nikita to slyšel?“
„Ne, to bylo dříve. Když tam byl, nemluvili. Přišel a začal říkat, že se chce stát Onkilonem, že od vás odejde a bude žít s námi, že jim nechce dělat nic zlého. Celý večer jim vypravoval, jak se žije špatně ve vaší zemi. Teď Onkiloni pochopili, proč jste sem přišli: hledáte pro své plemeno pěknou zem. Ale Amnundak stále vede svou:,Jsou to tedy špehové! Nepustíme je odsud, jinak se vrátí s velkým oddílem bojovníků, začnou s námi bojovat svými blesky, a to bude konec Onkilonů‘.“
„Nikita neřekl, že chceme zítra odejít?“
„Ne, neřekl. Stále jen povídal o sobě. Amnundak ho pochválil a na noc mu ženu vrátil. Potom rozkázal, aby zítra zavolali šamana; večer bude modlení, neboť jistě vaší vinou napadl sníh.“
„Annuir, zítra odejdeme, sotva se rozední. A co ty, půjdeš se mnou?“
„Půjdu, kam chceš, budu-li tam, ve vaší zemi, jednou z tvých žen, a to první ženou,“ odpověděla Annuir.
„Ano, budeš u mne ne první, ale jen jedna, jediná.“
Ještě dlouho spolu hovořili a potom, když podle hodin poznali, že již bude svítat, vzbudili ostatní, rychle posnídali a sotva se začalo rozednívat, opustili útulnou zemljanku navždy. Gorochovovi nechali lístek se žádostí, aby oznámil Amnundakovi, že si šli pro teplé šaty a že se za den vrátí. Chce-li je Gorochov dohonit, budou na něho čekat dva dny na kraji kotliny. Varovali jej, že Sannikovově zemi hrozí strašná zima a že zde nebude lépe než v Kazačji. Sdělili mu, že může později přijít s Onkilony a vzít si zásoby masa, které připravil na zimu Nikiforov, protože si všechno neodvezou.
V zemljance nechali oheň, aby dým z ní vycházející Onkilonům po nějakou dobu ukazoval, že je zemljanka obydlená; postele přikryli tak, aby se zdálo, že v nich spí lidé; jen Annuir si s sebou odnesla své lože a všechen oděv, který měla.
Padal trochu sníh, který mohl rychle zakrýt jejich stopy. Pronásledování však měl odvrátit Gorochov, aspoň do večera. Nechali mu pro každý případ Pestruchu, kterou zavřeli v zemljance.
Když se rozednilo, byli již několik kilometrů od tábořiště, na sousední planině, kterou stěží poznali. Jak se vše změnilo za čtyři měsíce. Tehdy těch nových dojmů, nádherná nově objevená země, plná tajemství, která čekala na odhalení, jarní příroda a mladá zeleň! Nyní — holé lesy a pastviny zasypané sněhem; útěk od primitivního národa; před nimi jednotvárná, nebezpečná a dlouhá cesta na pevninu; nepřítomnost jednoho druha, který s nimi do dneška sdílel všechny útrapy a který je teď zradil; strach o jeho osud; nakonec opuštěné ženy, ke kterým přilnuli. Jen Ordin byl veselejší než ostatní — vedle něho čile kráčela po sněhu Annuir, která kvůli němu opustila své příbuzné a životní podmínky, jimž byla zvyklá, opouštěla vlast a šla vstříc cizímu a pro ni strašnému novému světu, neohlížejíc se tesklivě zpět.
K večeru se dostali do své základny a velmi potěšili Nikiforova, který už dávno od nich neměl zpráv. U něho bylo vše v pořádku, na zimu měl již připravené velké zásoby masa a dříví; psi byli nakrmení a zdraví a chyběl jenom jeden, kterého na lovu zardousil medvěd. Kozák se podivil náhlému rozhodnutí bez prodlení odejít z této požehnané země.
„Pracoval jsem pro nic za nic!“ řekl s výčitkou. „Proč jsem se tak přičiňoval, střílel, vozil, sušil a udil? Proč jsem zahubil tolik zvířat? Proč jsem štípal dříví? Všechno zůstane medvědům, hrom do nich uhoď!“
„Nenaříkejte, kapitáne, ne medvědi, ale lidé snědí vaše maso. Přijde Gorochov s Onkilony a dopraví vše k nim do tábořiště.“
„Jak to, cožpak Nikita s námi nejede domů?“ zvolal ohromený kozák.
„Ne, rozhodl se zůstat, zamiloval se tady do ženy, říká, že je to tady lepší než v Kazačji!“
„Tak se tedy rozhodl! Oh, to je ale neřád. Vždyť má v Kazačji ženu, pravda, starou a tuze zlou ženu.“
„A tady má mladou a dobrou. Zde bude jakýmsi knížetem.“
„A kdože to s vámi přišel, doprovází vás či co?“ zeptal se kozák, ukazuje na Annuir.
„Ne, to je má žena, jde s námi na pevninu,“ odpověděl Ordin.
„To se podívejme!“ protáhl Nikiforov, zvědavě si prohlížeje rozpačitou ženu, která neuměla dost rusky, aby rozuměla rychlému rozhovoru, pochopila však, že se mluví o ní.
„Tedy místo Nikity půjde s námi žena ze zdejšího kmene! Nevím, jak to budeme dělat se psy. Tahle ženská Nikitu nenahradí, jistě předtím psy ani okem nespatřila, natož aby dovedla saně řídit. Safra, to bude bída!“
Dlouho ještě filosofoval Nikiforov na toto thema u ohně, kolem něhož se cestovatelé rozložili. Zručnost, s jakou Annuir připravovala večeři, smířila jej poněkud s touto náhradou a na konec večera dokonce řekclass="underline"
„Ženušku máte příjemnou a pracovitou, Semjone Petroviči. A vás jistě velmi miluje, když se rozhodla jít za moře do cizích krajů. Vaše ženy, jak je vidět, po tom nezatoužily?“ obrátil se ke dvěma ostatním.
„Ne, nezatoužily,“ odpověděl Gorjunov a krátce vysvětlil Nikiforovi, jak se sběhly události, jež je přinutily pospíšit si z této zajímavé země.
„Na jaře se sem vrátíme,“ skončil, „jestliže vše šťastně dopadne.“
Nikiforov při večeři vyprávěl, že okamžitě z kotliny odejít nelze, protože se závěje za léto pořádně snížily a již nedosahují až k hřebenu srázu, ale jen k hořejší terase, nad níž by se museli ještě asi 15 metrů šplhat po skalách. Aby mohli vyzvednout nahoru saně a náklad, museli by upravit cestu a udělat schody. Závěje by se rovněž musely upravit: silně na povrchu zledovatěly a musely by do nich vysekat po celé šířce stupně.
„Za den to však nedokážeme,“ řekl nakonec.
„Máme dva dni,“ odvětil Gorjunov. „Slíbili jsme Nikitovi, že tu na něj dva dni počkáme. Snad se rozmyslí a přijde.“
POVODEŇ
Naši cestovatelé přenocovali v kozákově staně, který stál stále ještě v ledové jeskyni, jež se táním za léto značně zvětšila, a ráno se dali do vysekávání schodů podél hřebenu závěje. Všech pět pracovalo horlivě a před večerem se octli na plošině terasy. Byla široká od čtyř do deseti metrů a táhla se na obě strany asi sto metrů od závějí, dále se rychle zužovala, nechávajíc místo, jen co by prošel kozorožec. Nad ní se zdvíhala stěna, která byla v nejužším místě asi deset metrů vysoká; nebyla však souvislá, nýbrž rozpadala se na jednotlivé vysoké a nízké terasy, po nichž by mohl vylézt zkušený alpinista. Pro psy a pro vyzdvižení nákladu byly terasy příliš vysoké a bylo třeba udělat mezistupně, což při vrstevnatosti čedičové lávy nebyl úkol nezvládnutelný. V každém případě však to byla práce na celý den.
Gorjunov si prohlédl plošinu a řekclass="underline"
,Co myslíte, neměli bychom sem vyzvednout celý náklad a saně již dnes?“
„A pročpak?“ zeptal se Kosťakov. „Dole přenocujeme pohodlněji; tady můžeme v rozespalosti spadnout se srázu.“
„Přenocovat můžeme dole, celý náklad však lépe vyzvednout dnes; hned vám řeknu proč. Dnes večer bychom se měli podle lístku vrátit do tábořiště, což měl Gorochov říci Amnundakovi. Ten, až uvidí, že jsme nepřišli, může nás dát večer stíhat a Onkiloni sem znají cestu. Pronásledovatelé sem přijdou zítra časně ráno, a bude-li ještě celý náklad dole, dostanou nás — střílet do Onkilonů se asi sotva odhodláme. Bude-li náklad nahoře, my sami už rychle vylezeme a můžeme za sebou cestu po závějích zničit; to znamená, že budeme v bezpečí. Podívejte se, co kdybychom vysekali nahoře úzkou část hřebenu v délce deseti metrů, to by trvalo chvilku a pak by se sem nikdo neodvážil lézt.“