Sannikovova země

Patnáctého srpna ráno se zvedl severní vítr a začala opravdová vánice — sněžilo při teplotě několika stupňů pod nulou. K polednímu přestalo sněžit, a když naši cestovatelé vyšli ze zemljanky, spatřili Sannikovovu zemi v úplném zimním rouše, planinu pokrytou tlustou vrstvou sněhu, holý listnatý i jehličnatý les ozdobený sněhem. Onkiloni také vyšli z náčelníkovy zemljanky a rozhlíželi se; ženy hned k nim přiběhly.

Za soumraku přišel k našim cestovatelům Amnundak, což se nestalo již dávno, od rozmluvy po zemětřesení, které zničilo jeho příbytek. Sedl si k ohni, a ohřívaje si ruce a upíraje pohled do ohně, takto promluviclass="underline"

„Co bude s námi, bílí lidé? Zima přišla o celý měsíc dříve. Stromy ani nezežloutly, ale hned zmrzly. Ptáci odletěli, slunce nehřeje. Bude-li sněhu přibývat, všichni naši sobi zahynou. A býci, koně i nosorožci rovněž zahynou. Čím se budou Onkiloni živit?“

Cestovatelé tomuto bědování mlčky naslouchali; znali příčinu předčasné zimy a věděli, že na zlepšení není naděje, dokud se neobnoví podzemní cesty, které dávaly kotlině teplo. Ale kdo mohl říci, kdy se to stane? A jakou naději mohli dát Amnundakovi?

Amnundak nedostávaje odpověď, povstal, a vztyčiv výhružně paži, řekclass="underline"

„A to všechno jste udělali vy! Vy jste přišli ze země sněhu a zimy a přinesli jste sem zimu a sníh, protože jsou vám příjemné, protože vy rádi žijete na bílé zemi, bílí lidé! Zimou a sněhem chcete zničit všechny Onkilony, abyste zabrali naši zemi! Čukotové sem vytlačili naše předky a vy, mocní bílí čarodějové, chcete nás zničit docela!“

Stroze se obrátil a vyšel ze zemljanky. Cestovatelé se na sebe znepokojně podívali, a když se náčelník vzdálil, Gorjunov řekclass="underline"

„Myslím, že teď už váhat nemůžeme, musíme odejít zítra ráno, co nejdříve; vane severní vítr, jezera zamrzla, mlha nebude a sníh ještě není hluboký.“

„A což když se ještě začne sypat, vždyť se nám bez lyží těžko půjde,“ dodal Kosťakov.

„A zimní šaty tady nemáme, všechny jsou ve skladišti,“ poznamenal Ordin.

„Vy si dělejte, jak za dobré uznáte,“ rozhodně řekl Gorochov, „ale já zůstanu u Onkilonů. Tyto zimy brzy přejdou a budeme žít jako dřív. Vy zahynete, ani se na Kotelný nedostanete.“

Začali jej přesvědčovat, ale on tvrdohlavě prohlašoval, že je to zde lepší než v Kazačji, že má tady člověk co jíst a žije si klidně, že má pěknou ženu a teplou zemljanku, zkrátka že si nemusí stěžovat.

„A což když vás, Nikito, zabijí, jako zabili divocha? Přinesou váš v oběť bohům, aby se zima skončila,“ zeptal se Gorjunov.

„Co to mluvíte za hlouposti! Vampu utekl. Onkiloni nezabíjejí lidi. Kdyby zabíjeli, bylo by po nás všech dávno již veta, nevyjednávali by s námi, jako tuhle právě přišel Amnundak. Prosit náš budou, a ne zabíjet“

Zavládlo naprosté mlčení.

Gorochov se po chvíli zvedl a vyšel a za minutu vběhla Annuir. „Nyní přišel Amnundak od vás k nám do zemljanky a řekl nám:,Ženy už bílým lidem nedáme. Dokud nezastaví zimu a sníh, budete žít u mne; tam nechoďte, sice s vámi bude zle.‘ Všichni muži a ženy začali křičet:,Dávno jsi to už měl udělat, ať si žijí bez žen a bez mléka, bez placek.‘ Poprosila jsem ho jen, abych si mohla přinést přikrývku. Řekclass="underline" ,Jdi, ale hned se vrať nazpátek‘!“

Annuir vzala svou kožešinovou přikrývku a zašeptala Ordinovi do ucha:

„Až tam v noci usnou, přijdu k tobě a řeknu ti, co se dovím; nevypadá to pěkně.“

Utekla, zanechávajíc cestovatele ve stísněné náladě.

„Ano, zítra půjdeme, hned jak se rozední,“ řekl Kosťakov.

„Je to zřejmě první krok v řetězu trestů, které na nás uvalí, aby nás přiměli zastavit předčasnou zimu.“

„Budeme-li ještě váhat, dočkáme se, že nám postaví do zemljanky stráž, a pak se nám už nebude utíkat tak lehce,“ dodal Gorjunov.

„Dokud tu není Gorochov, připravíme si všechno k odchodu,“ poznamenal Ordin. „Zajímalo by mě, kam odešel, zdali ne k Amnundakovi, aby mu vyjevil naše úmysly.“

Gorochov ani ženy se celý večer nevrátili. Cestovatelé sami uvařili večeři a čaj, zabalili si batohy, potom ještě dlouho seděli, debatujíce o své situaci, až posléze ulehli k spánku. Gorochov zřejmě zůstal přes noc u Amnundaka.

Uprostřed noci byl Ordin probuzen Annuir.

„Musíte odejít co nejdříve,“ řekla šeptem. „Bojovníci říkají:,Podívejte, přinesli jsme podzemním duchům v oběť Vampu, a voda se do posvátného jezera vrátila; duchům nebes jsme obětovali jenom soba. Rozzlobili se a poslali na nás zimu. Musíme jim přinést co nejlepší oběť.‘ Neříkají jakou, ale domnívám se, že myslí vás.“