Sannikovova země

„No, teď máte dvě přetrpělivé nevěsty!“ gratuloval Ordinovi Gorjunov.

„A obě žárlivé!“ dodal Kosťakov.

„Tak to obvykle bývá,“ rozesmál se Ordin, který byl spokojen, že Annuir napravila svou pověst.

Poseděli ještě u ohně a povídali si, brzy se však objevil stařec z Amnundakova obydlí a řekl, že se ženy mohou vrátit, protože se modlení skončilo.

„Co řekl šaman? Co mu zjevili bohové? Co nás čeká? sypaly se na něho otázky.

„Zítra se to dovíte, teď jděte spát,“ vyhýbavě odpověděl stařec a odešel.

Ženy se oblékly, vzaly do náručí děti, které spaly po koutech, a jedna za druhou opustily obydlí bílých lidí. Zvenku bylo slyšet jejich výkřiky: „To je zas chladno! Och, jaká zima! Jaká mlha! Držte se jedna druhé, abyste nezabloudily.“

Annuir šla s nimi, aby něco vyzvěděla o výsledku modlení, vrátila se však velmi brzy a řekla:

„Amnundak a všichni bojovníci někam odešli — doprovázet šamana nebo co; v obydlí není nikdo kromě dvou starců — jeden spí a druhý mě vyhuboval, že jsem zvědavá.“

„Je zřejmé, že bude i pro nás nejlepší, když půjdeme spat. Do zítřka se nic nedovíme,“ řekl Gorjunov.

Kdyby byli cestovatelé znali, co poručili duchové šamanovi a co Onkiloni začali poznenáhlu vykonávat, nebyli by si mohli klidně lehnout a spát.

Hned, když se skončilo modlení, vydali se všichni přítomní bojovníci, přestože byla mlha a zima, od náčelníkova obydlí na jihozápad; vpředu šlo několik mužů s pochodněmi, za nimi Amnundak a šaman s učněm, dále nesli čtyři válečníci zajatého Vampu a ostatní Onkiloni uzavírali průvod, všichni v plné výzbroji a v hlubokém mlčení. Bylo slyšet jenom lehký dupot nohou, občasné harašení šípů v toulcích a skřípot nosítek. Onkiloni, kteří kráčeli napřed s pochodněmi, s jistotou nalézali v mlze cestu a vedli tento podivný průvod bezpečně přes lesy a planiny k posvátnému jezeru. Na břehu jezera položili na kvádr zajatce, svázaného na rukou i na nohou, šaman se postavil u jeho hlavy a učeň u nohou; Amnundak a vojíni obstoupili kvádr v těsném půlkruhu, který se otvíral k jezeru, v němž stále ještě nebyla voda. Všichni bojovníci zapálili nyní pochodně a zdvihli je nad hlavu; šaman vzal buben a začalo modlení před obětí. Četné pochodně vrhaly kmitající se rudé světlo na černý kvádr, na nahého chlupatého člověka, který byl na něm roztažen, na podivně oděného šamana s vysoko pozvednutým bubnem, který vydával dutý rachot, na půlkruh ozbrojených lidí s orlími pery ve vlasech a se sveřepými tvářemi, pozvednutými k šamanovi ve zbožném vytržení. Kolem visela a válela se mlha, která se občas trhala, a pak se ukazovaly černé srázy, dno jezera, pokryté kamením, a tmavý jícen. Na Onkilony — a vůbec na každého člověka — nemohlo to noční modlení v takovém prostředí nepůsobit hlubokým dojmem. Zajatec, který se zřejmě dovtípil, jaký jej čeká osud, divoce koulel očima a celé jeho tělo se lehce chvělo. Po předehře na buben, která měla vyvolat duchy a obrátit jejich pozornost na něho, spustil šaman ruce, obrátil svou hubenou vrásčitou tvář vzhůru, upřel pohled na chuchvalce mlh a hrobovým hlasem začal prosit duchy: