Sannikovova země
- Автор: Обручев Владимир Афанасьевич
- Год: 1955
- Язык: чешский
- Год: Vydavatelstvo ROH — PR
- Переводчик: Olga Milotov
- Жанр: Научная фантастика
Электронная книга - «Sannikovova země». Краткое содержание книги:
,A proč nemůže opět začít působit?“
„Já bych řekl, že musí, ne může. Zemětřesením se zavřely trhliny, jimiž se prodíraly velmi hojné páry a plyny, uvolněné z vyhaslé nebo spící — to nevíme — sopky. Toto uvolňování plynů ještě nepřestalo, jen jejich východ nahoru byl přerván; v hlubinách se hromadí a dříve nebo později si musí najít východ; čím později se to stane, tím katastrofálnější bude průlom. Proto si musíme přát, aby nastalo co nejrychleji ještě zemětřesení, které otevře parám a plynům staré nebo nové cesty nahoru; to bude nejméně bolestné rozřešení krise, neboť jestliže páry a plyny dosáhnou maximálního napětí, začnou si samy razit cestu a může to skončit obnovením sopky, a tedy i záhubou obyvatelstva, ale již ne zimou; nýbrž ohněm.“
„Tak takové to tedy je!“ svolal Kosťakov. „Nešťastní Onkiloni, musí zahynout tak jako tak!“
„A jediná záchrana je nové zemětřesení!“ řekl Gorjunov.,A oni se modlí, aby se země již netřásla.“
„Ano, nové zemětřesení, a to co nejdříve, protože nastane-li teprve příštího jara, mnoho už nepomůže. Většina zvířat nepřežije zimu s mrazy čtyřicet až padesát stupňů pod nulou a s vánicemi trvajícími mnoho dní; Onkiloni v zemljankách je mohou přežit — dříví tam mají dostatek, ale příštího léta začnou vymírat hlady, protože všechna větší divoká zvěř vyhyne.“
„A stěhovaví ptáci, kotvice, houby, lesní plody a kořínky? Vy se na to díváte příliš černě.“
„No, snad. Živit se budou muset přece jen méně a hůře. Ledaže se dají do zemědělství, zelinářství, chovu ryb a dobytkářství. Avšak k tomu by musili mít semena a nářadí a musili by se tomu naučit.“
„Tedy, až se vrátíme domů, musíme říci šamanovi a Amnundakovi, že musí úpěnlivě prosit bohy o co nejrychlejší zemětřesení? Co když zemětřesení vytvoří nové cesty v jižní části kotliny?“
„To bude ovšem horší, protože zmizí větší nebo menší plocha rostlinstva. Snad pastviny pro soby, mýtiny a zemljanky. Přece je to však lepší než úplná záhuba zimou.“
„A co budeme dělat my?“ zeptal se Kosťakov.
„Musíme si tu pobyt prodloužit co možná nejdéle a odejít z kotliny jen v krajním případě,“ odpověděl Ordin.
„Dá-li bůh, uvidíme, co bude dále, jak se změní počasí a jaká bude nálada mezi Onkilony. Zůstaneme-li, riskujeme méně, než kdybychom odešli předčasně,“ potvrdil Gorjunov.
Znaveni dalekým pochodem, cestovatelé brzo a klidně usnuli.
Onkiloni byli střídavě na stráži.
PŘINÁŠENÍ OBĚTI
Druhého dne cestovatelé prošli poslední tábořiště a dosti brzy se vrátili domů. Kolem náčelníkovy zemljanky spatřili shromážděné Onkilony — obklopili totiž bojovníky ze sousedního tábořiště, kteří právě přivedli zajatého Vampu.
Vyprávěli, že toho dne ráno, když se vydali na lov, narazili na pět Vampů, zřejmě zvědů, kteří vyhlíželi, jak by se dal ukrást sob. Zastihli je nedaleko stáda; došlo k potyčce, při níž dva Vampy zabili, dva utekli a jednoho raněného zajali a přivedli jako dárek cizincům. Bojovníci věděli, že bílí lidé sbírají kůže a lebky divokých zvířat a že při poslední výpravě do Údolí tisíce dýmů vzali lebku a kosti Vampu, jejž vlci sežrali, a usoudili, že živý Vampu se k tomu hodí ještě lépe. Zajatec stál s rukama pevně svázanýma dozadu, pokryt krví z několika ran od kopí a šípů a zřejmě se sotva držel na nohou; těsným kruhem jej obstoupily ženy a děti, které viděly Vampy jen zřídka kdy. Teď se mohly dosyta vynadívat dokonce na živého.
Když cestovatelé vysvětlili, že je Vampu zajímá, dokud je živ, Amnundak poručil, aby ho přivázali ke stromu. Cestovatelé se rozhodli, že si jej rychle poměří, ofotografují a potom poprosí náčelníka, aby ho pustil.
Zajatec byl ještě mladý a svalnatý jako všichni tito pravěcí lidé. Při měření lebky ovšem překážela rozcuchaná hříva vlasů, plná mnohaleté špíny, a tak se Gorjunov rozhodl, že ho ostříhá. Když se k němu přiblížil s lesklými nůžkami, myslel Vampu, že se chystají jej podříznout a spustil divoký nářek. Ostříhali ho před očima celého houfu Onkilonů, kteří obklopili strom, ještě nikdy neviděli nic podobného a kterým byl i sám nástroj neznámý. Zajatec to považoval za předehru k nějakému mučení a snažil se svými pevnými zuby chytit mučitelovy ruce, takže mu museli zavázat ústa. Blýskavé nástroje na měřeni lebky jej nesmírně postrašily. Tato měření a rovněž i měření těla považoval ovšem za jakési čarodějnické kejkle, které mu mají způsobit něco zlého. Nakonec, když přinesli a postavili před něj na blýskavém podstavci o třech nohách jakýsi černý předmět a zaznělo cvaknutí fotografického přístroje, zavřel oči, přesvědčen, že ho nyní zasáhne blesk. Proto byl zřejmě udiven, když jej konečně nechali na pokoji a nic se mu nestalo.
Onkiloni sledovali všechny tyto operace s obrovským zájmem; měření těla a hlavy již znali, protože se tomu podrobili z počátku ženy a potom i někteří bojovníci a děti a končívalo to týmž černým předmětem na blýskavém podstavci, jehož význam nemohli pochopit.
Když bylo všechno hotovo, požádal Gorjunov náčelníka, aby pustil zajatce na svobodu, ale ten rozhodně odepřel.
„Dnes večer bude u nás opět modlení a šaman sezná rozhodnutí duchů, zdali má Vampu zemřít,“ prohlásil Amnundak. „Dosud jsme zajatce nikdy nepouštěli.“
Již se smrákalo, a cestovatelé, unaveni dalekou výpravou a příběhem se zajatcem, vrátili se raději do své čisté zemljanky a rozložili se u plápolajícího ohně. Mlha již houstla a opět se ochlazovalo. Od Gorochova se dověděli, že se večer a pak ve dne mlha držela až do poledne a potom, ač bylo vidět slunce, bylo stále zima,jako u nás v Kazačji v tuto dobu“. Toho dne byl zpozorován odlet břehulí na jih a husy a kachny se rovněž chystaly k odletu, poplašeny náhlým chladem. Po dvou mrazivých nocích tráva na planinách zvadla a lehla a listí na stromech začalo padat, dříve než zežloutlo. Onkiloni se nad tím pozastavovali a říkali, že taková zima a mlhy bývaly u nich až o celý měsíc později a že také ptáci odlétají teď dříve než obvykle. I modlení, určené na tento večer, bylo kvůli zimě.
Když se setmělo, Gorochov šel vyzvědět, zdali přišel šaman a zdali se mohou bílí lidé zúčastnit modlení; vrátil se se zprávou, že se tentokrát modlení zúčastní jenom bojovníci a dokonce i ženy a děti musí opustit zemljanku.
Protože bylo chladno, požádal Amnundak bílé lidi, aby pustili ženy s dětmi na tuto dobu do svého obydlí.
„Zdá se mi, že osnují něco nedobrého!“ řekl Ordin při té zprávě. „Vzdalují všechny ženy, abychom se nemohli od nich nic dovědět.“
„To je možné!“ odpověděl Gorjunov. „Ale my proti nim nic dělat nemůžeme, a tak nezbývá než být ve střehu. Zeptejte se Annuir, zdali u nich bývají modlení podobného druhu.“
Annuir vysvětlila, že podobná modlení bývají před výpravami proti Vampům.
Brzy se zemljanka naplnila ženami a dětmi, které si přišly čas svého vyhnanství krátit u ohně bílých lidi. Bývaly zde i dříve na návštěvě, zejména když bývali cizinci pryč; nyní však, když jich přišel celý rod, byly smělejší, přinesly si s sebou hůlky s masem, placky a začaly si vařit večeři; jejich smích a žerty, ječení dětí a pláč nemluvňat zaplnily zemljanku. Při pohledu na tyto veselé a bezstarostné lidi, kteří ještě nedávno chtěli vyhnat cizince, jež vinili z pohrom, předpověděných jim předky, a kteří teď tu s nimi povídali a žertovali, nemohli cestovatelé nemyslet na to, co viděli den předtím v černé poušti a co hrozilo brzkou záhubou tomuto primitivnímu kmenu, jestliže se postavení nezmění.