Sannikovova země

„Nikdy ještě u nás nebylo tak chladno v tuto dobu!“ poznamenala Annuir, když uviděla led,

„Vždyť proto jdeme do Údolí tisíce dýmů, abychom poznali, proč se tak ochladilo,“ vysvětlil ji Ordin.

Mlha se rozptýlila až k poledni, když cestovatelé došli do posledního tábořiště, kde se zastavili, aby se naobědvali. Také se při zemětřesení rozbořilo, bylo však již téměř obnoveno. Jeho obyvatelé uvítali bílé lidi přátelsky, ještě se k nim nedonesla zpráva o smýšlení a podezření, které vzniklo den předtím v Amnundakově rodu. Věděli, že posvátné jezero zmizelo, a byli poplašeni, ale buben nezvěstoval, že to zavinili cizinci.

Přítomnost Annuir, kterou její příbuzní měli rádi, odvrátila jakékoli podezření, že bílí lidé utekli, a když se Onkiloni dověděli, kam cestovatelé jdou, nabídli se tři bojovníci, že jim budou dělat ozbrojený doprovod; když to běloši neodmítli, nezůstal ani stín podezření, že se vzdálili bez náčelníkova souhlasu.

Když si odpočinuli, vyrazili dále. Slunce již připalovalo, ale den působil spíš dojmem podzimním než letním. Šli nejkratší cestou na sever a asi za tři hodiny dosáhli pásma, kde již bylo rostlin poskrovnu, a o něco později došli k pustině. Změnu, která se tu udála, mohli pozorovat již po několika kilometrech; nebylo vidět nesčetné sloupy bílé páry na obzoru, a tak se v dálce zřetelně rýsovala černá stěna okraje kotliny. Když překročili hranice Údolí tisíce dýmů, byli všichni ohromeni. Nezůstal ani jeden z tisíce sloupů, oživujících krajinu svými kotouči a duhami; ve vroucích jezerech voda buď zmizela, nebo stála klidně, ačkoli byla ještě horká. Všude tam, kam jen mohli dohlédnout, táhla se holá, černá, mrtvá poušť z lávy s jejím struskovatým povrchem, proťatým v různých směrech trhlinami; šel z ní nyní suchý žár a větřík, podobný sálání z ohromné pekařské nebo vysoké pece, který chvilkami vanul, vířil černý prach a točil jím jako smršť, po mrtvé rovině. Rozžhavený vzduch proudil po jejím povrchu a stával se neprůzračným, takže se zdálo, že strmé černé svahy na okraji plavou na povrchu rozsáhlého jezera a nabývají fantastických obrysů. Vypadalo to, jako by se za jezerem tyčilo na břehu obrovské město.

S úžasem pohlíželi všichni na tuto změnu; Onkilonům, kteří sem rovněž posledně naše cestovatele provázeli, bylo úzko. Šeptali si a nakonec se zeptali:

„Kde jsou tisíce dýmů, které jsme zde viděli? Kde jsou jezírka, v nichž jsme vařili maso? Co to znamená, řekněte, bílí lidé? Proč podzemní duchové přestali vařit a topit tam v hlubině? Umřeli nebo usnuli nebo odešli na jiné místo?“

Gorjunov jim prostřednictvím Annuir vysvětlil, že je vše následek zemětřesení. Pochopili jenom z poloviny a udělali závěr nečekaný, ale správný.

„To znamená, že nemusíme chodit tak daleko jako posledně?“

Skutečně, nebylo zapotřebí proniknout hluboko do černé pouště a bylo by to bývalo i velmi nesnadné. V rozžhaveném vzduchu se těžko dýchalo. Posledně teplotu poněkud snižovaly nesčetné sloupy páry, prchající do ovzduší; bylo vedro jako v parní lázni, ale snesitelné.

Podívali se ještě naposled na neutěšenou poušť a na fantastické město, míhající se v dáli, a dali se na zpáteční cestu; na sklonku dne se zastavili u prvního jezera v pásmu, kde již byly rostliny, aby přenocovali. Bylo tam ještě teplo, neboť severní větřík přinášel žár z pouště. Rozložili se u ohně, opékali si maso a začali posuzovat své postavení. Annuir si povídala se svými příbuznými a cestovatelé mohli mluvit nenuceně; byli zneklidněni.

„Jaké závěry můžeme dělat z toho, co jsme dnes viděli?“ tázal se Gorjunov.

„Mně se zdá, že velmi vážné,“ odpověděl Ordin. „Má domněnka, že zemětřesení značně změnilo podzemní strukturu kotliny, je bohužel zřejmě zcela správná a ústřední topení Sannikovovy země, jak plným právem můžeme nazvat Údolí tisíce dýmů, bylo zničeno. Půda je v něm ještě horká, brzy však vychladne a v nejblizší době kotlina začne zamrzat a tato oasa uprostřed polárních ledů brzy zmizí.“

„A nic jiného nelze očekávat? To je jediný možný následek?“ otázal se Kosťakov.

„Ne, byl by jediný, kdyby postvulkanická činnost, projevující se zde fumarolami, kypícími a bublajícími jezery, uhasínala přirozenou smrtí, poznenáhlu slábnouc. Tu by zánik života v kotlině pokračoval velmi pomalu, možná že celá desetiletí, zimy by byly čím dál tím krutější a delší a zvířata, rostliny a člověk by dlouho bojovali s těmito zhoršenými životními podmínkami.“

„Ale nyní jsou odsouzeni k zániku během jedné zimy?“

„Ano, jestliže v nejbližších týdnech nebo měsících nezačne opět působit ústřední topení.“