Sannikovova země

„Pročpak?“

„Protože první zemětřesení nastalo právě, když jsme tam byli. Při pověrčivosti Onkilonů…“

„Rozumím. Nu, půjdeme potají, přátelství je již beztak pokaženo, hůře nebude.“

,Ale jít tam bez průvodu, to je hrozné. Můžeme se setkat s Vampy,“ řekl Kosťakov.

„Utekou po prvním výstřelu a před léčkou nás v noci budou střežit psi. Kdybychom šli nalehko, mohli bychom se vrátit za dva dni a přenocovat u poslední vody. Příliš hluboko do Údolí tisíce dýmů nebudeme muset ani jít — hned uvidíme, zdali páry a vařící voda stále ještě vystupují.“

„Máte pravdu!“ rozhodl Gorjunov. „Zítra se brzy ráno vydáme na cestu. Gorochova zde zas necháme a ženy ovšem také.“

„Ba ne, Annuir bych chtěl vzít s sebou.“

„Proč? To by nás omezovalo.“

„Určitě ne. Je výborný chodec a mimo to, půjdeme-li sami, vzbudí to podezření u Onkilonů, přes jejichž tábořiště musíme jít. Annuir nám bude dělat ochranný doprovod.“

„Žena jako ochranný doprovod tří mužů!“ rozesmál se Kosťakov.

„Tedy jako průvodkyně nebo vyzvědačka Onkilonů, jak si přejete. Na oněch tábořištích ještě nevědí, že se naše vztahy k Amnundakovi pokazily. Mimo to zná dobře cestu k poslednímu tábořišti, odkud pochází, a skutečně nás povede a ušetří nám čas.“

„Máte zase pravdu! Tedy rozhodnuto: zítra, jakmile se rozední, vyrazíme. A Annuir řekněte, ať nám v tichosti připraví věci na cestu.“

„Ale Gorochovovi ani slovo! Teď si připravíme tlumoky a pušky, dokud zde nikdo není.“

Cestovatelé to sotva stačili udělat, když tu vběhla do zemljanky Annuir, sotva dechu popadajíc.

„Nikita toho Amnundakovi a bojovníkům mnoho napovídal,“ řekla rychle. „Že se prý už země nebude třást a pukat a že se posvátné jezero vrátí a že bude opět všechno dobré. Onkiloni se zlobí, proč to bílí lidé dělají. My jsme jim dali všechno, obydlí, jídlo i mladé ženy a oni nám nechtějí udělat nic dobrého. A ženy křičí: Vezměte jim hromy a blesky a ať jdou, odkud přišli! Bez nich jsme si klidně žili. Nikita opět začal mluvit, ale oni tvrdí svoje. Amnundak rozhodl, ať přijde šaman a pomodlí se; jak řekne, tak že učiníme.“

„Nikita jim neopatrně nasliboval věci, které se třeba vůbec nestanou,“ řekl Gorjunov.

„Ostatně šaman si celou záležitost rozřeší sám, nezávisle na těchto Nikitových slibech,“ dodal Kosťakov.

„Já myslím, že šaman také naslouchá hlasu lidu,“ poznamenal Ordin. „Je to chytrý stařec. Vzpomeňte si, když věštil v den našeho příchodu, prohlásil jménem duchů, že pohromy snad nezačnou, dokud bílí lidé zůstanou u Onkilonů. Nechal si zadní dvířka a měl pravdu.“

Vešel Gorochov a řekclass="underline"

„Trochu jsem je uklidnil, z počátku se však velmi zlobili, hlavně ženy: Vyžeňte je — totiž jako nás — křičely, daly jsme jim příbytek i jídlo a všechno možné nádobí, ani nejhezčích dívek jsme nelitovali, a toto nám provádějí! A naříkají a naříkají. Stěží je Amnundak uklidnil tím, že přijde šaman a rozhodne, jak s cizinci naložit. Teď přišel šaman a mně poručili, abych šel pryč.“

„A my jsme si myslili, že budeme při modlení,“ pravil Gorjunov.

„To naprosto nejde,“ odpověděl Gorochov. „Jak šaman přišel a uviděl mě, řekl Amnundakovi, aby bílí lidé při modlení nebyli.“

„To znamená, že bude soud bez obžalovaných?“ tiše se zasmál Kosťakov. „A ženy tam mohou jít?“

„Už tam všechny jsou. Od nich se především dovíme, co řekne šaman.“

Gorochov zřejmě nezpozoroval Annuir, když vstoupil do zemljanky; ta za jeho zády tiše vyklouzla ze dveří, jakmile uslyšela, že přišel šaman a jemu poručili, aby šel.

„Víte, jaká je venku zima?“ dodal Gorochov, přisedaje k ohni a natahuje k němu ruce. „Úplně jsem promrzl, když jsem tam mluvil. A hustá mlha a chladno všude jako u nás v Kazačji.“

Ordin s Gorjunovem na sebe významně pohlédli a oba vyšli ven.

Tam je ovanula taková zima, jakou již dlouho nezakusili; byly jistě sotva dva stupně nad nulou. A tma byla taková, že nebylo na dva kroky vidět. Světlo od ohně, které vycházelo ze zemljanky z otvoru pro kouř, sotva ozařovalo hustou mlhu, která visela ve vzduchu.

Z náčelníkova obydlí již zazníval rachot bubnu a dutý šamanův hlas.

Psi, kteří ucítili pány, přiběhli k nim a začali kňučet a dobývat se do zemljanky.

„Hele, hele, i oni odvykli zimě!“ řekl Ordin. „Nevadí, jen si zvykejte, brzy se zase vrátíte do studené vlasti.“

„Zítra však půjdeme na sever?“ zeptal se Gorjunov.

„Až se dovíme, co vymodlí šaman u bohů. Možná, že budeme muset odsud utéci ještě dnes v noci za mlhy.“

„Ale v noci sotva najdeme cestu!“

„A nač máme tahle zvířata? Povedou nás,“ odpověděl Ordin, mazle se s Krotem, který se mu točil u nohou.