Sannikovova země
- Автор: Обручев Владимир Афанасьевич
- Год: 1955
- Язык: чешский
- Год: Vydavatelstvo ROH — PR
- Переводчик: Olga Milotov
- Жанр: Научная фантастика
Электронная книга - «Sannikovova země». Краткое содержание книги:
Aby se však dověděli, na čí stranu se postaví jejich vyvolené, vyprávěli si cestovatelé o svém návrhu, o tom, že byl zamítnut, a proč se tak stalo.
„Amnundak správně rozhodl,“ zvolala Annuen.
Ostatní se k ní přidaly. Jediná Annuir se postavila na stranu cestovatelů a začala ostatním dokazovat na příkladu stavby zemljanky, že je hloupé odmítat pomoc chytřejších lidí.
„Nejsou chytřejší než ty nebo my, jsou to jenom čarodějníci!“ mrzutě zvolala Annuen. „Dokud nepřišli do naší země, nikdy se naše obydlí nebořila a země se tak netřásla. A jestli budou jen trochu chtít, země se už třást nebude.“
Spor žen, první od doby jejich společného života, nabyl takové rozhořčenosti, že tři prosté a pověrčivé protivnice Annuir, které se zcela zapomněly, začaly mluvit takové hlouposti, že muži litovali, že tento rozhovor vůbec začali, ačkoliv to mělo i příznivé následky, jak poznáme dále.
Aby ženy uklidnil, vyzval Ordin Annuir, aby s ním šla do lesa na jahody. Nyní i čtyři ostatní prohlásily, že nastal čas udělat zásobu na zimu, vzaly si „tujasy“ — válcovité nádoby z březové kůry s víčkem, které velmi těsně přiléhá a má držátko, za něž se nádobka může nést — a vydaly se rovněž do lesa, ale na druhou stranu. Tři cestovatelé zůstali sami a využili příležitosti, aby si volně promluvili.
„Mně se zdá,“ řekl Gorjunov, „že zde nebudeme zimovat. Postoj Onkilonů k nám je už zjevně nepřátelský.“
„To je pravda,“ potvrdil Kosťakov, „a jestli se stane ještě něco zlého, na příklad nové zemětřesení nebo bouřka nebo útok Vampů, bude lepší, když zmizíme co nejrychleji!“
„Ale kdepak, uvidíte, že se to všechno spraví, kamarádi!“ prohlásil Gorochov. „Vždyť se přece každý den země netřese! A zimovat budeme tady!“
„Nikitovi se zde zřejmě moc líbí,“ uštěpačně řekl Kosťakov.
„Ovšem, že se mi tu líbí! Copak tu není krásný život? Jídla co hrdlo ráčí, teplo, brzy se oženíme a budeme mít pěkné ženy.“
„Tak je to tedy!“ protáhl Gorjunov a umlkl. Bylo jasné, že vznikne-li spor, bude Gorochov pravděpodobně na straně Onkilonů nebo zaujme neutrální stanovisko. Zavládlo trapné mlčení. Gorochov brzy vstal a vyšel ze zemljanky.
„Bojím se,“ řekl Gorjunov, „že budeme-li muset utíkat odsud rychle a potají, Nikita s námi nebude chtít jít, a možná že i vyzradí naše úmysly Onkilonům.“
„Co vás to napadá? Jak jste na to přišel?“ divil se Kosťakov. „Vždyť on je taky čaroděj jako my, a bude-li pro nás nebezpečné tady zůstat, tedy i pro něj.“
„Tak docela ne. Všiml jsem si, že se Onkiloni na něho dívají jinak než na nás. Jeho pleť je snědá, i typem se jim blíží a mluví jejich jazykem. Bělochem ho přece nazvat nemůžeme, to uznáte, ne?“
„No, budiž! Přišel však přece s námi, bydlí s námi, má tytéž blesky a hromy a ostatní pozoruhodné věci.“
„A přece je jeho postavení poněkud jiné. Mne na to upozornil Ordin a jemu to řekla Annuir. Rozhodně nebude na škodu, jestli nebudeme k Nikitovi zcela otevření.“
„To máte pravdu! A co se mi zdá: dnešní spor mezi ženami ukázal, že máme v Annuir spojence.“
„Určitě miluje velmi oddaně Ordina a s její pomocí se můžeme dovídat o plánech Onkilonů. To může být velmi užitečné.“
„Ještě by mě zajímalo, kdybychom museli utíkat, zdali by šla s námi nebo ne? Jednou to odmítla, pamatujete se, tam na hřebenu, když jsme se dívali na moře?“
„To bylo na začátku. Nyní půjde s Ordinem pravděpodobně na kraj světa!“
Gorochovův návrat je přiměl přerušit rozhovor. Gorjunov a Kosťakov se vyšli podívat ven, jak pokračuje stavba.
Ukázalo se, že je kostra již postavena a ženy ji začaly obkládat drnem, který částečně vzaly ze ssutin, částečně nově nařezaly. Než nastala noc, mohl se již rod úplně zařídit v novém obydlí.
K večeru se vrátily čtyři ženy, které natrhaly plné „tujasy“ divokých malin a borůvek.
Potom přišel Ordin s Annuir, která měla málo jahod, zato však uplakané oči; když ostatní spatřily, jak žalostně málo nasbírala, daly se do smíchu a začaly se jí vyptávat, co v lese dělala.
„Huboval jsem ji, že se hádala s Annuen!“
Annuir k němu překvapeně pohlédla a zčervenala, pokud to bylo možno při její snědé pleti. Annuen byla zřejmě polichocena a v zemljance se rozhostil mír.
Když za soumraku odešly všechny ženy dojit soby, Ordin už už chtěl zavést rozhovor na události dne, avšak Gorjunov mu stačil pošeptat, aby zatím počkal, a ukázal očima na Gorochova, sedícího na posteli.
SITUACE SE ZAPLÉTÁ
Vzápětí zvenku zazněl všem známý táhlý nářek Onkilonů, několikrát opakovaný, a potom zarachotil válečný buben. Znepokojení cestovatelé vyběhli ze zemljanky a spatřili, že se Onkiloni s ženami a dětmi shromáždili u Amnundakova obydlí; soumrak a houstnoucí mlha zastíraly pohled na to, co dělají, a pro zlověstné víření bubnu nebylo nic slyšet. Málem by tam byli zamířili, narazili však na běžící Annuir, která, sotva dechu popadajíc, zvolala:
,Nechoďte tam, vraťte se do naší chaty, dokud tam nejsou ženy.“
Běžela napřed, cestovatelé za ní. Když vešli do zemljanky, začala Annuir vyprávět, že bojovníci, kteří byli vysláni, aby pátrali po cestovatelích, objevili, že posvátné jezero zmizelo, a zpozorovali i stopy nohou bílých lidí na kamenech vyschlého dna. Otisky nohou v měkkém bahnu, pokrývajícím kvádry, nemohly uniknout pozornosti zkušených stopařů. Pospíšili zpět a řekli Amnundakovi, že bílí čarodějové byli u posvátného jezera a vysušili je. Proto také naříkají a buben hlásá strašnou zprávu po tábořištích.
„Neměli jste tam chodit bez Onkilonů!“ vyčítavě jim řekl vystrašený Gorochov. „Teď neuvěří, že jste jezero nevysušili.“
„Co zamýšlejí?“ otázal se Ordin.
„Sami nevědí, co mají podniknout; jsou vystrašení. Bojovníci rovněž spatřili, že celá země rozpukala,“ odpověděla Annuir. „Náčelník již poslal pro šamana a poručil přihnat obětního soba.“
„To tedy znamená, že se v noci budou modlit a dotazovat duchů!“ řekl Gorjunov. „A jaké vnuknutí šaman od duchů dostane, není známo. Možná, že mu řeknou, že nás musí obětovat duchům, aby je obměkčil?“
„Onkiloni nepřinášejí lidské oběti,“ prohlásil Gorochov. „Toho se bát nemusíme. Myslím, že šaman řekne, že musíme odsud co nejrychleji odejít.“
„No, to by nebylo ještě tak zlé! Odejít můžeme, ačkoli ještě není čas jít přes kry, moře rozmrzá stále víc,“ řekl Gorjunov.
„Ano, není čas a není radno někam odcházet,“ dodal Gorochov. „Promluvím s nimi a záležitost se nějak urovná.“
Vyšel ze zemljanky; Annuir, poněkud váhajíc, vyklouzla za ním, protože jí Ordin pošeptal cosi do ucha.
Gorjunov využil nepřítomnosti Gorochova a žen a sdělil Ordinovi obsah denního rozhovoru, pokud šlo o Nikitu, a Ordin zase vyprávěl, že skutečně vyčinil Annuir za to, že se příliš náruživě postavila na stranu cizinců a způsobila rozmíšku s ostatními ženami. Ponaučil ji, že je v zájmu těchto cizinců, aby se se svým kmenem nesvářila, jinak budou před ní vše skrývat; a zatím je třeba, protože objevili nepřátelský poměr Onkilonů, aby měli věrného člověka v jejich středu, který by včas věděl o jejich záměrech a plánech.
Annuir však neplakala, že ji vyhuboval, oprávněnost jeho výtek plně chápala, ale kvůli útěku cizinců v blízké budoucnosti. Stále ještě váhala, jak se má v tomto případě zachovat: rodové pouto bylo ještě dost silné a pomyšlení na cizí zemi strašné.