Sannikovova země

Odtud se cestovatelé stočili na jihozápad k posvátnému jezeru, aby si je prohlédli beze svědků. Cestou k jezeru narazili asi na třicet různě širokých trhlin; jednu mohli překročit, druhé museli přeskočit s rozběhem. Některé nebyly hluboké, u jiných nebylo vidět dno a do hloubky se postupně zužovaly. Když do nich hodili kameny, zjistili, že v hloubce několika metrů stojí v trhlině voda. U úpatí krajního svahu kotliny vznikl násep, posetý velkými i drobnými úlomky, které se v noci sesuly; v jednom místě našli kozorožce, který byl zřejmě nárazem shozen s velké výše a zabil se. Vzali ho ovšem s sebou, aby před náčelníkem ospravedlnili svou výpravu bez doprovodu.

Když cestovatelé došli až k břehu posvátného jezera, úžasem stanuli: jezero zmizelo. Místo něho spatřili velkou proláklinu, podobnou velmi ploché a nepravidelné nálevce, zasypanou velkými i malými úlomky černé lávy, pokrytými nějakým slizem; pod úlomky místy bublala voda z přítoků jezera, které se zřejmě značně zmenšily. Poutníci opatrně přecházeli po kluzkých kvádrech, až se dostali k jícnu, který byl nedaleko úpatí srázu; měl dva až tři metry v průměru a strmě padal v kosém úhlu pod sráz; voda zpod balvanů stékala rychle do jícnu malým potůčkem.

„No, a co řeknete tomuhle?“ otázal se Kosťakov když se všichni tři zastavili na kraji černého zejícího jícnu, který mizel v tajemné hlubině.

„Myslím,“ odpověděl Ordin,,že zemětřesení zničilo onu překážku v podzemním kanálu, na příklad nějaký obloukovitý ohyb, který působil, že voda z jezera vytékala jenom občas, když se jí dost nahromadilo.“

„Není značné zeslabení přítoku do jezera hlavní příčinou, že zmizela voda?“ zeptal se Gorjunov. „Vzpomeňte si, že sem má vtékat voda z celé kotliny, a minule jsme viděli celou říčku, vytékající z lesa a mizící pod náspem. A teď se do jícnu vlévá potok široký ani ne metr a hluboký půl metru.“

„Je docela možné, že trhliny, které vznikly v půdě kotliny, zadržují vodu potoků, která sem dříve tekla,“ odpověděl Ordin.

„Jestli však nejsou tyto průrvy bezedné, naplní se vodou a potom mohou vzniknout zase potůčky a z nich i jezera, ne?“ zeptal se Gorjunov.

„Možná, že ano.“

„To by bylo vskutku nutné, a čím dříve tím lépe, protože poznají-li Onkiloni, že jejich posvátné jezero zmizelo, budou mít ještě větší strach a připíšou tyto pohromy na vrub bílým kouzelníkům.“

„My jim to přece povídat nebudeme!“

„Hleďte však, ať se nepodřeknete ženám, kde jsme byli.“

„Ale to je jasné! Ani Gorochovovi to neřekneme. Vyšli jsme si na lov, ulovili jsme kozorožce, viděli jsme trhlinu — a basta!“

Od jezera namířili zpět a nějakou dobu šli po okraji lesa. V jednom místě si povšimli velké kupy bílých balvanů a úlomků, ležící u úpatí srázu. Když k ní došli, zjistili, že je to led, který se otřesy svalil s vrcholku srázné stěny; to znamenalo, že jsou nahoře místy ledovce, byť i nevelké. Zajímavější a důležitější však byla puklina až u úpatí stěny; táhla se na obě strany, kam jsi dohlédl, hned se zužujíc, hned zas rozšiřujíc, a v ní v hloubce pěti až šesti metrů stála voda.

Na další cestě podél okraje přišli k srázu ještě asi třikrát a všude nacházeli u jeho úpatí trhliny; v délce asi deseti kilometrů — ne-li, víc — se zřejmě oddělilo dno kotliny od její západní okrajové stěny.

Domů se vrátili až po poledni a v tábořišti již jejich nepřítomnost zpozorovali. Avšak pohled na kozorožce rozptýlil podezření Onkilonů a Amnundak litoval, že vytrhl několik bojovník z práce, protože je vyslal hledat cizince. Rozvaliny zemljanky byly již zbourány, místo srovnáno a Onkiloni začali stavět kostru z týchž klád. Po obědě přišli cizinci se svými sekyrami a chtěli upevnit kostru tak, aby zemljanka při každém zemětřesení nepadala na hlavu svých obyvatel. K jejich údivu však Onkiloni rozhodně pomoc cizinců odmítli.

„Naši předkové nás naučili stavět obydlí,“ řekl Amnundak,,a bydleli jsme klidně po celá pokolení. Nebudeme je stavět jinak. Raději zařiďte, bílí lidé, aby se země již netřásla, potom se nebudou kácet ani naše příbytky!“

Přesvědčování nepomohlo a příklad zemljanky cizozemců na ně nijak nczapůsobil.

„Kdyby ve vašem obydlí nežili bílí čarodějníci, ale Onkiloni, taky by se zbořilo!“ ozvalo se ze zástupu Onkilonů—stavitelů, kteří se při vyjednávání shlukli kolem cizinců.

Všichni ostatní pokývali hlavami a zvolali:

„Tak, tak, správně!“

Museli se tedy vrátit do své zemljanky, ale podebatovat si o situaci tam nemohli — ženy již dostatečně rozuměly rusky, takže v jejich přítomnosti nemohli volně mluvit, protože by se všechno, co řeknou, dověděli Onkiloni.