Sannikovova země

„Vampové však s vámi válčili vždycky a země se třásla předtím již nejednou!“ namítl Gorjunov.

„Ale nikdy se země netřásla tak silně! Jen se podívej, jak je měsíc rudý! To věští velké neštěstí,“ odpověděl Amnundak.

Nový silný otřes jím zacloumal; mnozí, kteří stáli, upadli. Bylo slyšet ženský křik a dětský pláč. Před jejich očima se zřítila celá jedna boční stěna Amnundakovy zemljanky a sloup hustého prachu se zvedl do vzduchu. Stromy se kymácely.

„Všichni vyšli z obydlí ven?“ optal se náčelník.

„Všichni, všichni!“ zaznělo v odpověď.

„Ne, všichni ne!“ opravil ženský hlas. „Má matka Matu je nemocná a zůstala ležet. Říkala, že jí je jedno, kde zemře.“

„A také umřela,“ dodal muž. „Střecha se na ni zřítila.“

„Odstraňte zem a klády a osvoboďte ženu co nejrychleji,“ poručil Amnundak. „Přineste oheň a dříví a rozdělejte oheň.“

Onkiloni se však báli vejít do obydlí. Se spadlé střechy začali odstraňovat drn, bojácně se při tom dívajíce na vedlejší klády. Annuir odvážně vešla do své zemljanky a vynesla na desce hromadu rezavých uhlů. Ordin a Gorjunov přinesli dříví a rychle vzplanulý oheň lid trochu uklidnil; celý kmen se nakupil kolem něho až na několik bojovníků, kteří se snažili vyprostit nemocnou ženu.

Otřesy pokračovaly a při každém odbíhali stranou, třebas již na ně nic nemohlo spadnout. Země stále duněla a stromy se kymácely; všichni usedli, protože bylo těžko udržet se na nohou. Rachot padajících kamenů neutichal.

„Velké neštěstí přišlo na Onkilony!“ šeptal Amnundak, hledě na oheň, který se při otřesech zachvíval. Cestovatelé zpozorovali již nejeden kosý nepřátelský pohled, který na ně vrhl ten nebo onen bojovník a zvláště ženy.

Annuen, sedící vedle Ordina, v přestávce mezi otřesy vstala a sedla si k ženám, které seděly na druhé straně ohně; její příklad následovaly vyvolené Gorjunova a Kosťakova a jenom Annuir a Raku zůstaly na místě.

„Jako bychom byli nakaženi morem!“ polohlasem řekl Gorjunov, obraceje se ke kamarádům.

„Z toho si nic nedělejte, slunce vyjde, všichni se uklidní a zapomenou na noční nebezpečí,“ bezstarostně odpověděl Kosťakov.

„Ale měsíc je nějaký rudější!“ poznamenal Ordin. „Sesutím se zvířil zřejmě hustý prach.“

Tu zacloumal kotlinou s hlasitým hukotem zvláště silný otřes, jenž nadhodil dokonce i dříví v ohni, které se rozsypalo kolem. Opět bylo slyšet zděšené výkřiky; několik lidí sedících na bobku padlo. Psi žalostně vyli. Náčelníkova zemljanka se s dutým třeskotem celá zřítila, až na hlavní sloupy, které nyní halila oblaka kouře. Pracující bojovníci padli, vyskočili a rozutekli se.

„Zahyneme, země se řítí, nastal konec našeho rodu!“ sténali muži i ženy, které tiskly k hrudi plačící děti; na všech tvářích se v rozšířených očích zračila chladná hrůza.

Když rachocení řítících se balvanů ztichlo, zavládlo nad planinou příšerné ticho, protože náhle přestal vanout i vítr. Všichni mimoděk začali naslouchat. A tu ticho porušily daleké, ale zřetelné zvuky bubnu, které magicky zapůsobily na Onkilony. Tváře se napjaly, oči zúžily, jiní hlasitě povzdechli.

„Náš šaman je živ! Šaman vyzývá duchy země ke klidu!“ Ozvalo se radostné volání.

Tento silný náraz byl opravdu poslední a po něm si slabších již nevšímali. Lidé u ohně začali dřímat. Probudilo je dunění válečného bubnu ze sousedního tábořiště, jehož údery, brzy krátké, brzy dlouhé, se střídaly a krásně nesly nočním tichem; odpovídaly jim ještě z větší dálky bubny z druhých tábořišť. Všichni procitli a napjatě naslouchali. Když tato zlověstná hudba ztichla, řekl Amnundak Gorjunovovi vyčítavě: